28 Cdo 2217/2009
Datum rozhodnutí: 03.03.2011
Dotčené předpisy: § 63 předpisu č. 358/1992Sb.




28 Cdo 2217/2009

ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně CF FLOP s. r. o. , IČ 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti JUDr. Hanuše Jelínka , notáře se sídlem v Ostravě Zábřehu, Starobělská 87, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení částky 6,916.731,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 97/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008, č. j. 20 Co 355/2008-183, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008, č. j. 20 Co 355/2008-183, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 6,916.731,20 Kč s přísl. s tím, že se jedná o náhradu škody, která jí vznikla na základě nesprávného úředního postupu notáře JUDr. Hanuše Jelínka, vedlejšího účastníka na straně žalované, při sepisu notářského zápisu, v němž jednatel žalobkyně Ing. L. M. a T. V. učinili prohlášení o uznání dluhu posledně jmenované, včetně její povinnosti zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v případě nikoliv řádného splácení dluhu. Součástí notářského zápisu byl i souhlas T. V. s jeho vykonatelností. Když pak dlužnice svůj závazek neplnila, podala žalobkyně návrh na nařízení exekuce, který však byl Okresním soudem v Opavě částečně zamítnut pro vady ujednání o smluvní pokutě obsaženého v notářském zápise.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 3. 2008, č. j. 16 C 97/2004-152, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II. až IV.). Klíčové bylo pro posouzení daného nároku usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 8. 2002, č. j. 29 Nc 215/2002-8 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2003, č. j. 10 Co 861/2002-22), jímž byl zamítnut návrh oprávněné (v tomto řízení žalobkyně) na nařízení exekuce podle notářského zápisu notáře JUDr. Hanuše Jelínka ze dne 10. 9. 1998, č. j. NZ 208/98, k uspokojení její pohledávky představující smluvní pokutu vůči povinné (T. V.). Citované rozhodnutí bylo v daném rozsahu odůvodněno tak, že z notářského zápisu není zřejmé, zda se sjednaný závazek smluvní pokuty vztahuje pouze na nesplnění prvé části závazku povinné vůči oprávněné ve výši 210.662,- Kč či jeho druhé části ve výši 108.670,- Kč, a není ani zřejmé, v jaké výši a jakým způsobem byla sjednána úhrada příslušenství dlužné částky, který den je účastníky považován za první den prodlení a z notářského zápisu nelze dovodit ani přesný způsob určení smluvní pokuty k prvému dni porušení smluvní povinnosti povinnou. Obvodní soud pro Prahu 2 pak s odkazem na ust. § 3 písm. b), § 4 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, konstatoval, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně neprokázala vznik škody jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu podle uvedeného zákona. Soud prvního stupně zdůraznil nejasnost ustanovení notářského zápisu o smluvní pokutě a příslušenství a poukázal rovněž na to, že smluvní pokuta fakticky představuje 730 % z celkové dlužné částky ročně, což z ní činí ustanovení absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy vzhledem k ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, č. j. 20 Co 355/2008-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). K námitce žalobkyně, že se soud prvního stupně nezabýval nezákonným postupem Okresního soudu v Opavě (a také Krajského soudu v Ostravě) odvolací soud uvedl, že se jedná o nově namítané skutečnosti a v souladu s ust. § 205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), k nim nemůže být v odvolacím řízení přihlédnuto. I v případě, že by uvedené skutečnosti žalobkyně uplatnila včas, nemohly by na věci nic změnit, jelikož v dané situaci by bylo nezbytné vycházet z ust. § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. a posoudit, zda se v daném případě jednalo o nezákonné rozhodnutí (nikoliv tedy nesprávný úřední postup), přičemž tato otázka by nutně musela být zodpovězena záporně, neboť uvedená rozhodnutí nebyla zrušena nebo změněna příslušným orgánem (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Odvolací soud pak dovodil, že v době sepsání předmětného notářského zápisu bylo možné za výkon státní správy, za niž žalovaná odpovídá, považovat jen sepis notářského zápisu, který obsahoval náležitosti ve smyslu § 63 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v tehdy platném znění. Jeho součástí mohl být právní úkon podle § 274 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, tedy dohoda osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou tyto osoby individualizovány, je uveden právní důvod plnění, předmět a doba plnění a souhlas povinné osoby k vykonatelnosti notářského zápisu. Obsah této dohody však závisel na vůli oprávněné a povinné osoby ze závazkového právního vztahu a notář není, resp. podle tehdy platné právní úpravy nebyl povinen ji co do obsahu přezkoumávat. Účastníci pak netvrdili a z citovaného notářského zápisu nevyplývá, že by nesplňoval náležitosti předpokládané § 63 notářského řádu, přičemž ust. § 71a a § 71b, jež upravují náležitosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, tehdy ještě součástí notářského řádu nebyla (byla do něj včleněna teprve zákonem č. 30/2000 Sb.). Jestliže tedy tyto náležitosti byly splněny, byl notářem sepsán notářský zápis, který je veřejnou listinou, aniž by bylo možné dovodit jeho nesprávný úřední postup. Obsah dohody účastníků závazkového vztahu nebyl náležitostí notářského zápisu jako veřejné listiny, takže pokud účastníkům notář poskytl právní poradu, nejednalo se o výkon státní správy ve smyslu § 3 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podle obsahu dovolání též v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zdůraznila, že soudy se opomněly zabývat pochybením Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí. Dále pak žalobkyně brojí proti závěru soudů obou stupňů, že na její straně nedošlo ke vzniku škody. Soudy podle jejího názoru nemohou přezkoumávat obsah notářského zápisu, to by mohl jedině soud, k němuž by povinná podala návrh na zastavení exekuce. Domnívá se též, že soudy pochybily, jestliže neprovedly důkazy, jejichž provedení v řízení navrhovala. Úvahy soudu o tom, že povinná by mohla podat návrh na zastavení exekuce, takže tato by stejně nebyla úspěšná, jsou nadbytečné a nemají žádnou zákonnou oporu. Dovolatelka dále přednáší argumenty, podle nichž bylo ustanovení o smluvní pokutě obsažené v předmětném notářském zápise jednoznačné a srozumitelné, přičemž vůle obou účastníků tohoto úkonu byla zcela zřejmá. Dále pak osvětlila důvody, pro něž byla smluvní pokuta stanovena v nestandardní výši a jimiž měly být předchozí závazky dlužnice. Účastníci závazkového vztahu očekávali, že notář sepíše notářský zápis tak, aby byl v souladu s právním řádem; nemohli předpokládat, že tomu tak nebude, přičemž činnost notáře nelze omezovat pouze na dodržování formálních náležitostí notářského zápisu ve smyslu § 63 notářského řádu, a to ani v tehdy účinném znění. Žalobkyně pak zrekapitulovala majetek dlužnice a jejího manžela, čímž chtěla zdůvodnit svůj názor, že pohledávka mohla být vymožena. Dovolatelka se domnívá, že odpovědnost žalované je objektivní ze zákona a není povinností žalobce ji prokazovat . Závěrem pak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ani vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání nevyjádřili.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je tvrzena podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost je pak dovozována z ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud věc vyřešil v rozporu s hmotným právem, stejně jako s konstantní judikaturou. Jestliže totiž dovodil, že obsah právního úkonu uzavřeného ve formě notářského zápisu závisí pouze na vůli jeho účastníků a notář není povinen jej přezkoumávat, není možné mu dát zapravdu. Notář totiž vkládá do notářského zápisu své právní znalosti a projevům vůle účastníků dodává písemnou podobu, která odpovídá právnickému vyjádření. Musí přitom obě strany smlouvy sepisované notářským zápisem stejně poučit a objektivně jim vyložit obsah a důsledky právního úkonu, který hodlají svými akty uskutečnit a vést je k úkonům, které nejsou v rozporu se zákonem. Notářský zápis musí být určitý a srozumitelný. Notář v zájmu prosazení principu prevence upozorní účastníky na případné budoucí spory, které by mohly z právního úkonu vyplynout, a navrhne účastníkům takové řešení, jež by hrozbu budoucích sporů minimalizovalo (viz Mokrý, A., Jindřich, M., Wawerka, K. Notářský řád a předpisy související. Praha : Linde, 1994, s. 66 a násl.; záměrně byl zvolen komentář notářského řádu, který byl aktuální v době, kdy byl předmětný notářský zápis sepsán). V obdobném duchu se pak nese i komentář k zákonu č. 82/1998 Sb., jenž vychází z notářského řádu, když se v něm praví, že působení notáře při vyhotovení notářského zápisu se neomezuje jen na dodržení formálních náležitostí a na zachycení obsahu projevu vůle, nýbrž i na objektivní právní pomoc účastníkům tak, aby jimi zamýšlené úkony odpovídaly obecně závazným právním předpisům a aby nebyly zpochybnitelné po stránce formální ani hmotněprávní (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 34 35). Z uvedeného je zřejmé, že při posuzování toho, zda se notář dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se nelze omezit pouze na formální náležitosti kladené notářským řádem na notářské zápisy, ale je třeba brát v úvahu též obsahovou stránku právního úkonu, v daném případě dohody o uznání dluhu. Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, která dovodila, že charakter ušlého zisku má i majetková újma spočívající v tom, že závětí povolanému dědici se dědictví nedostalo pro vady závěti, které ji učinily neplatnou a které tak vedly k jiným dědickým poměrům (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001; závěť byla sepsána formou notářského zápisu a soudy dospěly k závěru, že důsledkem nesprávného úředního postupu notářky bylo vyloučení žalobce z dědického práva po zůstaviteli, neboť pokud by závěť formou notářského zápisu byla sepsána platně, stal by se žalobce dědicem veškerého majetku zůstavitele, přičemž případ byl posuzován podle předchozí právní úpravy, tedy zákona č. 58/1969 Sb., což však na věci nic nemění). Pokud by byl správný závěr odvolacího soudu, znamenalo by to, že obsah notářského zápisu by mohly tvořit práva a povinnosti, jež by byly zcela nesmyslné a nereálné, jen proto, že účastníci si přáli, aby tomu tak bylo.

Odvolací soud dále pochybil, jestliže opomněl svému přezkumu podrobit závěr soudu prvního stupně o tom, že ujednání o smluvní pokutě je v daném případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo založeno pouze na závěru, že škoda nevznikla a ustanovení o smluvní pokutě je nejasné, ale též na tom, že toto ustanovení je v rozporu s dobrými mravy.

Z důvodů shora uvedených dovolací soud shledal dovolání nejen přípustným, ale i důvodným, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.).

V dalším řízení se odvolací soud zaměří na posouzení otázky vzniku škody zejména ve světle toho, zda je nutné považovat sjednanou smluvní pokutu za rozpornou s dobrými mravy.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. března 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu