28 Cdo 2215/2006
Datum rozhodnutí: 27.03.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2215/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce A. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. H. a 2) E. H., oba zastoupeni advokátem, o zaplacení částky 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 198/2000, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2005, č.j. 49 Co 12/2003-79, takto :


I. Řízení o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2005, č.j. 49 Co 12/2003-79, se zastavuje.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně svým usnesením shora označeným odmítl odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2002, č.j. 54 C 198/2000-47, kterým byl zamítnut návrh žalobce, jímž se domáhal po žalovaných 1) a 2) zaplacení částky 170.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 15. 9. 1996 do zaplacení; odvolání bylo odmítnuto pro jeho opožděné podání.


Proti tomuto usnesení podal žalobce prostřednictvím své advokátky odvolání , adresované Vrchnímu soudu v Olomouci. Toto podání, předtím vrácené zpět označeným vrchním soudem, bylo Městským soudem v Brně postoupeno Nejvyššímu soudu z důvodu řešení otázky funkční příslušnosti v předmětné věci.


V posuzované věci žalobce brojil proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž jak byl poučen není dovolání přípustné. Obrátil se tedy na Vrchní soud v Olomouci s podáním označeným jako odvolání.


Nevzal však v úvahu, že 1) v neobchodní věci, v níž je rozhodným předpisem o. z. a jeho prováděcí předpis zákon č. 116/1990 Sb., je krajský soud odvolacím a nikoli prvostupňovým soudem, a že 2) v takovém případě může být dána vyšší funkční (instanční) příslušnost nikoli vrchního soudu, ale jen (ovšem pro případ dovolání) soudu Nejvyššího.


Za takového procesního stavu mohl učinit Nejvyšší soud maximálně to, že podání žalobce projednal; nezbylo mu však než pro nedostatek podmínky řízení, jenž nebyl odstranitelný, řízení zastavit.


Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu (a to i zde prvoinstančního ) není odvolání, nýbrž dovolání, a občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Nedostatek funkční příslušnosti se zde stal neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a pokud bylo odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (byť v rozporu s procesními předpisy) podáno, bylo třeba řízení o něm podle § 243c odst. 1 ve spojení s 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. Tento názor vyslovil Nejvyšší soud poprvé již v usnesení ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 7/2001; tam současně vysvětlil, proč je to právě Nejvyšší soud, jemuž přísluší o zastavení řízení rozhodnout (srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 599/2004, publikované v Souboru rozhodnutí NS, svazek 29, C 2635).


Jinou procesní variantou se stejnými následky by bylo posoudit podání žalobce podle obsahu jako dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a odmítnout je pro nepřípustnost podle § 239 o. s. ř., neboť proti (potvrzujícímu) usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolání pro opožděnost odmítá, není dovolání tamtéž připuštěno.


Protistraně nevznikly v řízení žádné náklady.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 27. března 2007


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.


předseda senátu