28 Cdo 2203/2002
Datum rozhodnutí: 25.09.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2203/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání U. P., státního podniku (v likvidaci), zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 23.5.2002, sp.zn. 24 Co 26/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 15 C 192/95 /žalobců: A. J. D., a B. J. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1. U. P., státnímu podniku (v likvidaci), zastoupenému advokátem, a 2. I., společnosti s ručením omezeným, zastoupené advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí/, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 19.10.1995 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 1404 v Pardubicích s pozemkem parc. č. 2358 (o výměře 749 m2) a parc. č. 2313/26 (o výměře 111 m2) v P. V žalobě bylo uvedeno, že L. D., dědeček žalobců, a M. D., otec žalobců, byli osobně ručícími společníky veřejné obchodní společnosti I., továrny luxusní obuvi v P., pro niž bylo vloženo vlastnické právo k uvedeným nemovitostem. Továrna I. byla podle zákona č. 114/1948 Sb. znárodněna zestátněním vyhláškou ministra průmyslu z 27.6.1948 č. 1254/1948 Úředního listu a byla začleněna do národního podniku Závody A. Z. Za znárodnění uvedené firmy nebyla vyplacena žádná náhrada, znárodnění bylo provedeno se zpětnou účinností a rozsah znárodnění byl určen výměrem, který nebyl podepsán ministrem průmyslu, nýbrž jinou osobou. Žalobci, kteří jsou právními nástupci L. D. a M. D., jsou státními občany ČR, ale bydlí v cizině; vyzvali dne 22.11.1991 písemně o vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.

Ze strany žalovaných bylo navrženo zamítnutí žaloby, s tím, že žalobci uváděné nemovitosti přešly v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb. kupní smlouvou, uzavřenou mezi společností s ručením omezeným I. a F. n. m. ČR, na I.; žalobě o neplatnost této smlouvy nebylo v řízení, vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 6 C 209/93, vyhověno. Na F. n. m. přešel majetek, jehož se týká žaloba žalobců ze státního podniku U. P. na základě rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu z 23.2.1995, č. 123/1995, vydaného na základě privatizačního projektu; vydání tohoto majetku brání ustanovení článku II. zákona č. 116/1994 Sb.

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích z 30.10.1998, čj. 15 C 192/95-129, bylo zastaveno řízení ohledně společnosti s ručením omezeným I. a zastaveno bylo také řízení ohledně vydání pozemku parc. č. 3113/26 (o výměře 111 m2) v P. Byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému podniku U. P. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1404 v P. (s pozemkem parc. č. 2358 o výměře 742 m2). Žalobcům bylo uloženo, aby nahradili žalovanému státnímu podniku U. P. každý částku 2.663,50 Kč na náklady řízení. Bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalovaná společnost I., s.r.o., P. nemají vůči sobě povinnost k náhradě nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 30. 10. 1998 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 21. 11. 2000, sp.zn. 22 Co 111/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výrocích o zastavení řízení a o nákladech řízení mezi žalobci a I., s.r.o. Rozsudek soudu prvního stupně byl však změněn ve výroku o zamítnutí žaloby tak, že žalovanému U. P., s.p., bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1404 v P. se stavební parcelou č. 2358 (o výměře 749 m2), a to každému ze žalobců jednou ideální polovinou. Žalovanému podniku U. P. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.699,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit jim i na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.776,- Kč.

K dovolání státního podniku U. P. byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 1.8.2001, 28 Cdo 1083/2001, zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 22.11.2000, sp.zn. 22 Co 111/99, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 30.10.1998, čj. 15 C 192/95-129. Věc byla vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Pardubicích.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo konstatováno, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Tuto vadu spatřoval dovolací soud v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda na projednávaný případ dopadlo nebo nedopadlo ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., třebaže ze strany žalovaného U. P. bylo na tuto okolnost poukazováno, takže bylo nutné, aby k této namítané okolnosti zaujal soud prvního stupně i odvolací soud svůj právní názor.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Pardubicích rozsudek z 18. 10. 2001, č. j. 15 C 192/95-180. Výrokem tohoto rozsudku bylo především zastaveno řízení v této právní věci proti žalované společnosti s ručením omezeným I. v P. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo zastaveno řízení v té části, jež se týkala povinnosti žalovaného státního podniku (v likvidaci) U. P. uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1404 se stavební parcelou č. 2358 (o výměře 749m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 11 978 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu v P., a to každému ze žalobců jednou ideální polovinou. Žalovanému U. P., s. r., bylo uloženo nahradit žalobcům na náhradu nákladů řízení 13.770,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo poukazováno na to, že žalobci se stali oprávněnými osobami k vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. na základě změny ustanovení § 3 tohoto zákona nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Soud prvního stupně byl toho názoru, že ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. (jímž byl změněn a doplněn zákon č. 87/1991 Sb.), které brání vydání některých věcí osobám oprávněným podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nelze aplikovat na restituční nároky osob, které se staly oprávněnými v důsledku účinnosti ustanovení nálezu uveřejněného pod č. 164/1994 Sb. Všechny ostatní články uvedené novely (zákona č. 116/1994 Sb.), tj body 1, 3 a 4 upravují lhůty pro uplatnění nároku osob oprávněných podle článku I tohoto právního předpisu a z ničeho nelze dovodit, že bod 2 téhož článku, upravující ochranu třetích osob, které ve stanoveném časovém rozmezí či období nabyly sporné věci, by se měl týkat i jiných nároků než uvedených v článku I. zákona č. 116/1994 Sb. Kromě toho zákon č. 116/1994 Sb. byl přijat 29. 4. 1994, takže, podle názoru soudu prvního stupně, zákonodárce nemohl předjímat rozhodnutí, tj. nález Ústavního soudu ČR, jenž byl vyhlášen 12. 6. 1994 a byl uveřejněn pod č. 164/1994 Sb. . Soud prvního stupně proto přikročil k tomu, že výrokem svého rozsudku uložil žalovanému státnímu podniku U. P. uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1404 se stavební parcelou č. 2358 v katastrálním území P. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Krajský soud v Hradci Králové nejprve usnesením ze 14. 2. 2002, sp. zn. 24 Co 26/2002, odmítl odvolání žalované společnosti s ručením omezeným I. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně a nepřiznal v souvislosti s tímto rozhodnutím žádnému u účastníků řízení nárok na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.

Poté Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 23. 5. 2002, sp.z n. 24 Co 26/2002, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 18. 2. 2001, č. j. 15 C 192/95-180, a to ve výrocích (napadených odvoláním žalovaného státního podniku U. P.), týkajících se uložení povinnosti žalovaného U. P. vydat žalobcům dům čp. 1404 se stavební parcelou č. 2358 (výměře 749m2) v P., jakož i ohledně nákladů řízení mezi žalobci a žalovaným U. P.

V odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného podniku P. nebylo shledáno opodstatněným.

Odvolací soud vycházel z toho, že znárodnění sporných nemovitostí bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, za znárodnění nebyla vyplacena náhrada v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 114/1948 Sb. a rozsah znárodnění byl stanoven dílčím výměrem ministra průmyslu z 28. 9. 1950, který nebyl podepsán samotným ministrem (jenž byl jedině oprávněn k vydání takového rozhodnutí podle ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 114/1948 Sb.). Žalobce pokládal odvolací soud za oprávněné osoby (jako potomky původních vlastníků L. a M. D.), které včas podaly výzvu k vydání nemovitostí. Žalovaný státní podnik U. P. pokládal odvolací soud za povinnou osobu podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., který měl k sporným nemovitostem právo hospodaření, takže byly v jeho držení ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991); podle názoru odvolacího soudu bylo nerozhodné, jaké další dispozice byly učiněny s majetkem zahrnujícím i sporné nemovitosti, a to po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud byl toho názoru, že na nárok žalobců nedopadá v daném případě ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.; žalobci se stali oprávněnými osobami nikoli v důsledku novelizace zákona č. 87/1991 Sb. zákonem č. 116/1994 Sb., ale nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.; nelze tu dovodit, že by se bod 2 článku II. zákona č. 116/1994 Sb. měl týkat i jiných nároků než těch, které jsou uvedeny v článku I. zákona č. 116/1994 Sb.

Odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, který vyhověl žalobnímu návrhu žalobců na uložení povinnosti žalovaného státního podniku uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.; právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků řízení.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který zastupoval žalovaný státní podnik v tomto řízení, dne 25. 6. 2002 a dovolání ze strany žalovaného U. P. bylo podáno u Okresního soudu v Pardubicích dne 26. 8. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlédnutím i k ustanovení § 57 odst. 1 občanského soudního řádu).

Dovolávající se státní podnik navrhoval ve svém dovolání, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle názoru dovolatele je v této právní věci pasívně legitimován F. n. m. ČR, nikoli žalovaný U. P., který sporné nemovitosti nedrží. Je sice pravdou, že tento podnik ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. tyto nemovitosti držel, ale z rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu z 23. 2. 1995, č. 123/1995 je zřejmé, že stát jako vlastník majetku převedl tento majetek na F. n. m. ČR, což nebylo v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a naopak toto opatření bylo v souladu s ustanoveními § 10 a § 11 zákona č. 92/1991 Sb. Soud již v takovém případě nemůže, podle názoru dovolatele, zasahovat do rozhodnutí výkonného orgánu, který je v souladu s právem; takový postup není možný podle žádného ustanovení právních předpisů.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).

Dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího osudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě totiž došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně (z 30. 10. 1998) i rozsudku odvolacího soudu (z 21. 11. 2000) dovolacím soudem (z 1. 8. 2001. Přípustnost dovolání dovolatele tu tedy bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního význam zejména tehdy,řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 15 C 192/95), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, řešilo právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Při posuzování dalších zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu (tj. rozpor nebo soulad s ustanovením hmotného práva, popřípadě řešení právní otázky, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu), bylo nutno vycházet z toho, že v daném případě bylo již ohledně této právní věci vydáno i rozhodnutí dovolacího soudu (Nejvyššího soudu z 1. 8. 2001, 28 Cdo 1083/2001), a také z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů.

V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu byl odstraněn nedostatek vytýkaný soudům obou stupňů, že totiž se odvolací soud, ani soud prvního stupně vůbec nezabývaly tím, zda na projednávaný případ dopadalo nebo nedopadalo ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., popřípadě jak je třeba toto ustanovení vykládat.

Odvolací soud na základě výsledků doplněného dokazování dospěl k závěru, že se žalobci stali oprávněnými osobami nikoli v důsledku novely zákona č. 87/1991 Sb., provedené zákonem č. 116/1994 Sb., ale v důsledku nálezu č. 164/1994 Sb., takže tu nejde o nárok uvedený v článku I. zákona č. 116/1994 Sb. a nedopadá tu na projednávanou právní věci ani článek Ii bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Tento závěr odvolacího soudu nelze označit jako odporující slovnímu znění citovaných ustanovení zákona č. 116/1994 Sb. a nelze jej označit ani jako odporující závěrům obsaženým v rozhodnutí dovolacího soudu z 1. 8. 2001 (28 Cdo 1083/2001 Nejvyššího soudu), týkajícím se přímo této právní věci (sp. zn. 15 C 192/95 Okresního soudu v Pardubicích). V uváděném rozhodnutí dovolacího soudu bylo soudům obou stupňů pouze uloženo zabývat se objasněním toho, zda se na projednávanou právní věc vztahuje nebo nevztahuje ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., kterým se změnil a doplňoval zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Lze mít za to, že odvolací soud (i soud prvního stupně) v uvedeném smyslu pod doplnění řízení dostačujícím způsobem objasnil uvedenou otázku, jejíž objasnění bylo uloženo dovolacím soudem v jeho předchozím rozhodnutí (již uvedeném) z 1. 8. 2001.

Pokud dovolatel namítal, že žalovaný státní podnik U. P. není povinnou osobou v této právní věci, když tu došlo k převedení majetku (včetně nemovitostí, sporných mezi účastníky tohoto řízení) na F. n. m. ČR, přehlíží kogentní ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. ke dni 1. 4. 1991 viz § 36 zákona č. 87/1991 Sb.) v ě c d r ž í. Tomuto znění citovaného ustanovení odpovídá výkladový právní závěr, že nebude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držby (vlastnictví) věci na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasívní legitimace se v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc drží ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. k 1. 4. 1991 (k tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud už např. v neuveřejněném rozhodnutí 2 Cdo 1030/97).

Z uvedených důvodů nemohl dovolací soud dospět ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešilo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, jež by byla řešena v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 občanského soudního řádu).

Proto dovolací soud neshledal přípustnost dovolání dovolávajícího se státního podniku podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.

Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a pokud šlo o náklady vynaložené žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího ve zcela stručném znění procesní stanovisko žalobců, přednesené již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. září 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu