28 Cdo 2202/2012
Datum rozhodnutí: 08.01.2013
Dotčené předpisy: § 580 obč. zák., § 581 odst. 2 obč. zák., § 563 obč. zák., § 107 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 2202/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyň a) H. S. , bytem P., a b) H. S. , bytem P., obou zastoupených JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 42, Praha 7, proti žalovanému M. J. , bytem S., zastoupenému JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, Ostrava-Moravská Ostrava, o zaplacení částky 850.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 225/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2011, č. j. 11 Co 231/2011-204, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
A. Předchozí průběh řízení Žalobkyně se žalobou podanou dne 7. 7. 1999 domáhaly vydání bezdůvodného obohacení ve výši 850.000,- Kč s příslušenstvím, zaplacených jako cenu za převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu v Ostravě (dále jen byt ).
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, č. j. 17 C 225/2008-113, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni a) částku 637.500,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) částku 212.500,- Kč s příslušenstvím. Vzal za prokázané, že
- žalovaný smlouvou datovanou 8. 6. 1997 (uzavřenou již 6. 6. 1997) převedl na žalobkyni a) a jejího manžela členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu a při uzavření smlouvy převzal od manžela žalobkyně a) částku 850.000,- Kč (dále jen převodní smlouva );
- nejdříve dne 14. 7. 1997 se do dispozice žalobkyně a) a jejího manžela dostal dopis, ve kterém manželka žalovaného z důvodu nesouhlasu se smlouvou namítla její neplatnost;
- dne 26. 2. 1999 zemřel manžel žalobkyně a). Podle výsledků dědického řízení přešel na žalobkyni a) nárok na zaplacení částky 637.500,- Kč a na žalobkyni b) jako dceři zůstavitele nárok na 212.500,- Kč;
- žalobkyně a) užívala byt do 29. 3. 2000. Bytové družstvo s účinností od 30. 3. 2000 pronajalo předmětný byt P. J. Nájemní poměr by poté prodlužován až do 31. 12. 2006;
- převodní smlouva byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, č. j. 19 Cm 287/99-202, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006, č. j. 14 Cmo 355/2005-257, shledána neplatnou, protože souhlas k převodu členského podílu neudělila manželka žalovaného jako společná členka bytového družstva a společná nájemkyně bytu. Žalovaný a jeho manželka byli určeni společnými nájemci bytu.
Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyň jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu. K námitce promlčení uzavřel, že nárok žalobkyň promlčen není, neboť subjektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák. začala běžet uplatněním relativní neplatnosti převodní smlouvy dne 14. 7. 1997 a žaloba byla podána dne 7. 7. 1999. K námitce započtení, uplatněné žalovaným dne 1. 12. 2006 s tím, že žalobkyně a) a její manžel znemožnili žalovanému užívání bytu od února 1996 do února 2006 a bezdůvodně se tak obohatili, soud prvního stupně nepřihlédl, neboť uznal důvodnou námitku promlčení započtené pohledávky. Navíc pro období od 30. 3. 2000, kdy žalobkyně a) byt již neužívala, chybí na straně žalobkyň pasivní legitimace.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 8. 2011, č. j. 11 Co 231/2011-204, rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 31 Cdo 855/2008, uveřejněný pod č. 85/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že převodní smlouva je neplatná pouze relativně (§ 40a obč. zák.), a proto se subjektivní promlčecí doba u práva na vydání bezdůvodného obohacení rozeběhla až od uplatnění relativní neplatnosti. Podle odvolacího soudu může být námitka promlčení pohledávky uplatněné k započtení úspěšná jen tehdy, pokud byla vzájemná pohledávka promlčena již v době, kdy se pohledávky setkaly, tj. v okamžiku splatnosti pohledávky. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzájemná pohledávka žalovaného nebyla v řízení prokázána, neboť žalobkyně b) v bytě nikdy nebydlela a žalobkyně a) se odstěhovala dne 30. 3. 2000.
B. Dovolání Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítal, že:
a) předmětná smlouva je neplatná absolutně, nikoli relativně, neboť ve smlouvě je uvedena nepravdivá cena částka 25.577,- Kč jako vyrovnání členského podílu, zatímco ve skutečnosti měla být vyplacena částka 850.000,- Kč. Z toho důvodu začalo promlčení běžet již druhého dne po uzavření smlouvy a námitka promlčení, kterou žalovaný vznesl, měla být akceptována;
b) je chybný názor odvolacího soudu, že žalobkyním nemohlo vůči žalovanému vzniknout bezdůvodné obohacení a že žalovaný neprokázal, že by měl vůči žalobkyním případný nárok z titulu náhrady škody. Podle žalovaného je rozhodné, jak účastník svůj nárok skutkově vymezí, nikoli pod jaké zákonné ustanovení jej podřadí. Obohacení žalobkyň (resp. jejich právního předchůdce) spočívalo v tom, že užívaly neprávem byt žalovaného nejprve samy, a posléze užívání převedly na třetí osobu. Pokud by pak soud prvního stupně nepovažoval bezdůvodné obohacení nebo škodu za dostatečně prokázané, nastoupila by jeho poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. Soudy ovšem k žádnému poučení v tomto směru nepřistoupily, čímž zatížily řízení vadou, která měla vliv na rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalovaného je podáno včas, oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být založena jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Námitka žalovaného ad a/ je založena na skutečnosti, že zůstatková hodnota členského podílu v bytovém družstvu (uvedená v čl. 3 převodní smlouvy) je odlišná od ceny za převod členského podílu. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku velkého senátu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, dovodil, že v současné době [ ] nelze s pomocí tzv. zůstatkové hodnoty členského podílu stanovit obecnou cenu členského podílu v družstvu. [ ] Cena členského podílu v bytovém družstvu není regulována žádným cenovým předpisem (srov. zákon č. 526/1990 Sb., o cenách) a převádějící s nabývajícím ji sjednávají dohodou. Představují-li zůstatková hodnota členského podílu a cena za jeho převod odlišné kategorie, nemůže jejich rozpor založit neplatnost převodní smlouvy.
Přitom v usnesení ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněném pod č. 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že [ú] častníci písemně uzavřené dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu se mohou dohodnout o formě a výši úplaty ústně, je-li z obsahu dohody zjistitelné, že šlo o převod úplatný (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1786/2011). V otázce posouzení platnosti převodní smlouvy proto odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Námitka žalovaného ad a/ proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže.
Naproti tomu při posouzení námitky započtení vznesené žalovaným (ad b/) odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že žalobkyně a) užívala předmětný družstevní byt do 29. 3. 2000, přestože právní důvod užívání byl neplatný a oprávněnými uživateli (tzn. členy bytového družstva a nájemci předmětného bytu) byl žalovaný a jeho manželka. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1120/2003, dovodil, že [p] okud ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná užívala družstevní byt v nájmu žalobkyně bez platné podnájemní smlouvy, pak bylo namístě ve smyslu dosavadní judikatury učinit závěr, že žalovaná na úkor žalobkyně získala bezdůvodné obohacení, a jeho výši určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase, zpravidla právě formou nájmu, za užívání obdobných družstevních bytů v podnájmu, [ ] . Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalobkyně a) ve věci nároku uplatněného žalovaným k započtení je proto, pokud jde o období do 29. 3. 2000, nesprávný.
Uvedený nesprávný právní závěr odvolacího soudu však bez dalšího nezakládá věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí. Nesprávný je totiž rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalovaného uplatněný k započtení není promlčen.
Podle § 580 obč. zák. m ají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení . Podle § 581 odst. 2 obč. zák. započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Podle odst. 3 cit. ustanovení dohodou účastníků lze započtením vyrovnat i pohledávky uvedené v odstavcích 1 a 2 .
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu [v] e smyslu § 580 věty druhé obč. zák. je zánik započítávaných pohledávek stanoven k okamžiku, kdy se setkaly. Za okamžik setkání pohledávek se považuje okamžik splatnosti pohledávky později splatné; v tomto okamžiku (při splnění dalších zákonných předpokladů) dojde k zániku pohledávek následkem započtení, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Rozhodující je proto jejich splatnost, a nikoli, kdy která vznikla, případně kdy byl kompenzační projev učiněn. Zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen (§ 581 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Z uvedeného plyne, že dokud není pohledávka splatná, nelze ji započítat proti splatné pohledávce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 02. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006 a tam citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 64/2006).
Podle § 563 obč. zák. n ení-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu [b] ezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, a judikaturu tam citovanou).
Přitom platí, že promlčení pohledávky z bezdůvodného obohacení se odvíjí nezávisle na okamžiku splatnosti pohledávky, aby nemohlo docházet k tomu, že věřitel bude libovolně prodlužovat promlčecí dobu. Právě z toho důvodu § 107 obč. zák. neváže počátek běhu promlčecí doby na okamžik splatnosti pohledávky, ale na okamžik, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (u subjektivní promlčecí doby), nebo na okamžik, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (u objektivní promlčecí doby). Je tedy možné, že pohledávky z bezdůvodného obohacení se promlčí dříve, než dojde k jejich splatnosti. [ ] Proto je třeba k námitce dlužníka (žalobce) zkoumat, zda v době splatnosti nebyly pohledávky věřitele (žalovaných) vůči dlužníku žalobci promlčené. Pokud v době uplatnění pohledávek vůči žalobci (zde současně s uplatněním námitky započtení), tedy v době jejich splatnosti, byly některé z pohledávek žalovaných promlčeny, pak je v souladu s § 581 odst. 2, poslední věty, obč. zák. nelze započíst. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 75/2009).
V projednávané věci přitom ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne (a žalovaný to ani netvrdil, byť v odvolání závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku uplatněného k započtení zpochybňoval), že by žalovaný vyzval žalobkyně k úhradě náhrady za užívání družstevního bytu a výzvou vyvolal splatnost uvedené pohledávky před tím, než v podání ze dne 29. 11. 2006 namítl její započtení. Přestala-li žalobkyně a) byt užívat dne 29. 3. 2000, je zjevné, že pohledávka uplatněná k započtení byla promlčena dříve, než se stala splatnou. Již ze skutečnosti, že žalovaný vedl se žalobkyněmi ohledně práv k družstevnímu bytu soudní spory, je totiž zřejmé, že věděl o tom, že bez právního důvodu užívají jeho družstevní byt (srov. § 107 odst. 1 obč. zák.). Nelze proto, než uzavřít, že námitka promlčení pohledávky uplatněné k započtení byla žalobkyněmi vznesena důvodně.
Naopak námitku započtení nároku žalovaného na náhradu za užívání předmětného bytu po 30. 3. 2000 posoudil odvolací soud správně jako nedůvodnou pro absenci pasivní legitimace žalobkyň. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které dovolací soud v řízení o dovolání přípustném podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn přezkoumávat (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), totiž vyplynulo, že v uvedeném období předmětný byt užíval Pavel Jůza na základě nájemní smlouvy s bytovým družstvem, jemuž rovněž platil nájemné. Skutečnost, že členská práva a povinnosti k bytu převedla na Pavla Jůzu (zjevně neplatně) žalobkyně a), nemůže její pasivní legitimaci ve sporu založit, neboť uvedeným převodem žalobkyně a) pozbyla držby členského podílu, a proto nelze dovodit, že by žalobkyně a) nadále bránila žalovanému v užívání bytu.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl podle § 243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že procesně úspěšným žalobkyním prokazatelné náklady nevznikly.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na webových stránkách www.nsoud.cz .
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. ledna 2013

JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu