28 Cdo 2202/2008
Datum rozhodnutí: 02.07.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2202/2008


ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce h. m. P., zastoupeném advokátem, proti žalovaným 1) Č. r. Ú. p. z. s. v. v. m., 2) Č. k. a., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 173/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007, č. j. 53 Co 203/2007-72, takto:


Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 2006, č. j. 21 C 173/2005-52, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007, č. j. 53 Co 203/2007-72, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem budovy č.p. 998, nacházející se na pozemku p.č. 511 a dále pozemku p.č. 511 o výměře 3.891 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, vše v k.ú. N., obec hlavní město P., a že žalovaný č. 2 je povinen vyklidit a vyklizenou předat žalobci budovu č.p. 998, nacházející se na pozemku p.č. 511 a dále pozemek p.č. 511 o výměře 3.891 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, vše v k.ú. N., obec hlavní město P., do 15 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobce byl povinen zaplatit druhé žalované na nákladech řízení částku 17.036,75 Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nebyl žádný z účastníků zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce byl povinen zaplatit druhé žalované na nákladech odvolacího řízení částku 32.011,- Kč.


Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. ze dne 24. 12. 1949 byl sporný majetek vyňat ve prospěch obce P. a přešel do jejího vlastnictví. Obec jako vlastník nebyla zapsána do pozemkové knihy. Podle dekretu prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945, č. 108/1945 Sb., se o nabytí konfiskovaného majetku rozhodovalo pravomocným rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, aniž by tento dekret výslovně upravoval dobu přechodu vlastnictví. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 12. 1949, neboť šlo o rozhodnutí konečné. K nabytí vlastnického práva se nevyžadovalo vkladu do pozemkových knih. Tento způsob nabytí k nemovitostem představoval výjimku z obecného principu přechodu vlastnického práva k nemovitostem podle ustanovení § 431 obecného zákoníku občanského. Podle výpisu z pozemkové knihy vl. č. 993 v oddílu B bylo na základě výnosu Ministerstva vnitra ze dne 19. 7. 1952 zn. VII/1-153 Vr 13/6 1952 vloženo vlastnické právo pro Československý stát Ministerstvo vnitra, což se prokazuje zápisem o fyzickém odevzdání a převzetí objektu H. a usnesení vlády č. 596, kdy uvedený objekt byl ve vlastnictví federace.


Sporné nemovitosti, u kterých se žalobce domáhal určení vlastnictví, byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve vlastnictví federace, nikoliv České republiky. Odvolací soud dovodil, že podle tohoto zákona nemohlo dojít k přechodu vlastnictví na obec. Zákon č. 114/2000 Sb. kterým došlo ke změně zákona č. 172/1991 Sb., rozšířil dopad zákona i na nemovitosti, na které se zákon v původním znění nevztahoval, neboť novela byla přijata v době, kdy federace již neexistovala a zákonodárce ji nemohl mít na mysli. Odvolací soud vycházeje z důvodové zprávy konstatoval, že novela není retroaktivní a nezakládá žádná práva zpětně, tj. ke dni 24. 5. 1991. Předmětnou novelou nemohl být změněn a rozšířen původní rozsah nemovitostí vydávaných na základě zákona č. 172/1991 Sb., kdy podle něj byl za stanovených podmínek vydáván pouze majetek České republiky.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Napadl v něm právní posouzení věci odvolacím soudem s tím, že jeho rozhodnutí by mělo mít zásadní význam po právní stránce. Dovolatel spatřoval onen zásadní právní význam v otázce, zda ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., nemůže dopadat na majetek státu, který ke dni 24. 5. 1991 nebyl ve vlastnictví České republiky, ale byl majetkem federálním, nebo zda na takový majetek při splnění dalších podmínek definovaných v citovaném ustanovení dopadat může. Dovolatel tvrdil, že k datu 1. 7. 2000 byly naplněny všechny podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z majetku prvního žalovaného do vlastnictví žalobce a že splnění těchto podmínek bylo dostatečně prokázáno zejména listinnými důkazy. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


První žalovaný se k dovolání vyjádřil. Ztotožnil se s rozsudky soudů nižších instancí s tvrzením, že soudy se vypořádaly se všemi právně významnými skutečnostmi a jejich právní posouzení věci považuje za správné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání včas a je zastoupen advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být při shodě rozsudků nižších instancí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. V případě přípustnosti dovolání by se jeho důvodnost posuzovala podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. z hlediska správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.


Dovolání je přípustné a důvodné.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, doznal změny zákonem č. 114/2000 Sb., a to mj. vložením ustanovení § 2a, upravujícího další případy přechodu nemovitostí do vlastnictví obcí ke dni 1. 7. 2000. Smyslem tohoto zákona bylo dále omezit vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnit jim hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu. Stát tak obcím dobrovolně přenechal část svého majetku, a to v případech, kdy to zákonem výslovně stanovil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004).


Dovolací soud se tak neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, neboť z textu zákona nijak nevyplývá, že věci resp. nemovitosti vypočtené v § 2a musely být ostatně bylo by to takřka protismyslné ve vlastnictví České republiky ke dni 24. 5. 1991. Z dikce § 2a do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d) lze naopak po právu dovodit, že mělo jít o nemovitosti, patřící České republice právě k datu 1. 7. 2000. Uvedený závěr koresponduje i s ustanovením čl. II zákona č. 114/2000 Sb., podle kterého nároky, založené tímto zákonem v čl. I. (obsahujícího § 2a), se nedotýkají věcí, které před účinností tohoto zákona nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát, což se v tomto případě nestalo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006).


Nejvyšší soud shledal pro zásadní právní význam napadeného rozsudku dovolání žalovaného přípustným (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem také důvodným (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Napadený rozsudek byl následkem toho zrušen; poněvadž se shodného pochybení v právním posouzení věci dopustila i první instance, bylo zrušeno i její rozhodnutí a věc jí vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).


V dalším průběhu řízení, v němž budou obě nižší instance vázány právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech řízení před dovolacím soudem.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 2. července 2009


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.


předseda senátu