28 Cdo 2202/2005
Datum rozhodnutí: 28.03.2006
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2202/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr.Ludvíka Davida, CSc., a JUDr., Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce Obce V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ P. G., a 2/ O. G., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví a o vzájemné žalobě žalovaných o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp.zn. 5 C 1637/93, o dovoláních žalobce a prvého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.12.2003, čj. 14 Co 296/2001-219, takto :

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18.prosince 2003, čj. 14 Co 296/2001-219, se v části výroku ad II.b), týkající se určení vlastnického práva žalovaného k pozemkům č.464 a č.2979 ve V., zrušuje, a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání žalovaného zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce a původně žalovaní P. G. a O. F. (jejíž procesní nástupkyní se stala žalovaná O. G.) v řízení uplatnili různé návrhy; po změnách návrhu a zpětvzetí žaloby druhou žalovanou zůstaly předmětem řízení návrh žalobce na určení vlastnického práva Obce V. k pozemkům č. 464 a č.2979 ve V., směřující proti oběma žalovaným, a návrh žalovaného na určení jeho vlastnictví k týmž pozemkům a budově čp. 6 na pozemku č. 464 ve V.

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 19.4.2001, čj. 5 C 1637/93-178, 5 C 1670/93, určil, že Obec V. je vlastníkem obou předmětných pozemků; návrh na určení, že je vlastníkem i budovy čp. 6 na pozemku č. 464 zamítl. Pro určení vlastnictví k pozemkům shledal naléhavý právní zájem žalobce, protože v katastru nemovitostí jsou jako jejich vlastníci zapsáni žalovaní. Neshledal však naléhavý právní zájem pro určení vlastnictví Obce V. k budově čp. 6, kterou je čtyřbytový obytný dům sloužící ubytování učitelů, protože její vlastnictví je v katastru řádně zapsáno a žalovaní nikdy jejími vlastníky nebyli. Návrh žalovaného, jenž dovozuje své vlastnictví k nemovitostem z titulu dědictví jejich jedné ideální poloviny, původně patřící jeho otci A. F., že je výhradním vlastníkem obou pozemků i domu čp. 6 ve Vlasaticích zamítl, když uzavřel, že žalovaný neprokázal nabytí vlastnického práva svým právním předchůdcem ani k budově, ani k pozemkům.

Krajský soud v Brně v odvolacím řízení změnil ve svém výroku II.a) rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh na určení, že žalobce - Obec V. - je vlastníkem pozemků č. 464 a č.2979 ve V. V části svého výroku II.b) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh žalovaného na určení vlastnictví prvního žalovaného k domu čp. 6, pozemku č.464 a pozemku č. 2979 ve V. Řízení doplnil vlastním dokazováním a vyšel i z důkazů provedených před soudem prvního stupně. Zjistil, že oba pozemky tvořily původně pozemek č. 1/94, který byl součástí přídělu označeného číslem popisným domu, tj. čp. 156, a stal se vlastnictvím manželů A. a O. F., každého z nich jednou ideální polovinou. Toto vlastnictví nebylo dotčeno následným geometrickým dělením pozemku, ani tím, že na části nově označené jako č. 464 byl postaven dům čp. 6. Původně byla stavba započata s pomocí státu jako zemědělská usedlost, jejímiž stavebníky byli rodiče žalovaného, stavba však nebyla dokončena a stavebníci na její dokončení nereflektovali. Její dostavby se ujal stát s tím, že došlo na návrh MNV V. k její adaptaci na čtyřbytový obytný dům pro učitele. Současným vlastníkem stavby je dle zápisu v katastru nemovitostí obec V., přičemž jde o stavbu stojící na cizím pozemku.

Odvolací soud po podrobném a přesvědčivém rozboru důkazních prostředků dovodil, že žalobce neprokázal nesprávnost údajů v katastru nemovitostí, podle nichž svědčí vlastnické právo k předmětným pozemkům žalovaným, každému jednou polovinou. Nabývací listiny, tj. přídělovou listinu fakticky zahrnující i uvedené pozemky a rozhodnutí státního notářství o nabytí dědictví k polovině nemovitostí původně ve vlastnictví A. F., shledal způsobilými založit vlastnické právo; naopak samotné geometrické rozdělení pozemku č.1/94 na současné pozemky č. 464 a č. 2979 nemělo za následek změnu vlastnického práva. Rovněž zápis státu jako jejich vlastníka do tehdejší evidence nemovitostí takovou změnu nezpůsobil, když se neopíral o právní úkon, jehož důsledkem by byl zánik vlastnického práva manželů F., stejně jako kolaudační rozhodnutí o stavbě čp. 6 na pozemku č.464. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že předmětné pozemky nabyli manželé F. a po smrti A. F. jednu polovinu po něm nabyl žalovaný dědictvím.

Potvrzení výroku soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemné žaloby prvého žalovaného, týkající se určení jeho vlastnictví k domu čp. 6 ve V. a pozemků č.464 a č. 2976 ve V., odvolací soud odůvodnil tím, že žalovaný neprokázal, že by vlastnické právo k domu čp. 6 nabyl. Tento dům ani nebyl předmětem projednání dědictví po jeho otci, a navíc při větším množství dědiců po A. F. by nebylo možné v tomto řízení předjímat výsledek dědického řízení. Na určení vlastnictví k pozemkům pak žalovaný nemá naléhavý právní zájem, když je v katastru nemovitostí zapsán jako jejich vlastník.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i prvý žalovaný.

Vyjádření k dovoláním podána nebyla.

Dovoláním žalovaného je napaden výrok odvolacího soudu ad II.b), jímž soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně o určení jeho vlastnictví k objektu bydlení čp. 6 na pozemku č. 464, k pozemku č. 464 a pozemku č. 2979 ve V. Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a soudu vytýká nesprávnost právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř.. Soud dle jeho názoru vycházel z kontradiktorních skutečností, totiž že žalovaný neprokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, a že neprokázal své vlastnictví. Vzhledem k tomu, že v evidenci katastru nemovitostí je veden jako vlastník žalobce, je nepochybně v naléhavém právním zájmu postavit najisto, zda předmětná nemovitosti byla ve vlastnictví právních předchůdců žalovaného a potažmo tedy dnes v jeho vlastnictví, či nikoliv. Opomenuta byla i skutečnost, že žalovaný požádal o vydání této stavby nikoli z důvodu dědictví, ale z titulu restitučního nároku ve smyslu zákona o půdě, k čemuž nepotřeboval souhlas ostatních dědiců. Neobstojí dle jeho názoru ani závěr, že právní předchůdci žalovaného nebyli vlastníky stavby, když soud prvního stupně vycházel z nesprávného právního posouzení vlastnictví žalovaného ke všem nemovitostem, tedy i pozemkům, přičemž odvolací soud jeho výrok změnil právě kvůli nesprávnému právnímu posouzení provedených důkazů. Bylo prokázáno, že stavba byla postavena na pozemku ve vlastnictví právních předchůdců žalovaného, kteří byli vedeni jako stavebníci, že byla rozestavěna včetně obvodového zdiva, a dispoziční řešení nadzemního podlaží bylo nepochybně dáno. Stavební povolení bylo pak vydáno jen na adaptaci, nikoli na totální přestavbu. Žalovaní ani jeho právní předchůdci se nikdy svého vlastnictví ke stavbě nevzdali. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolání žalobce směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků č. 464 a č. 2979 ve V. Uplatňuje nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu, a tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Za správný považují závěr, že původní pozemek č. 1/94 byl předmětem přídělu ve prospěch právních předchůdců 1.žalovaného jako součást zemědělské usedlosti čp. 156 tamtéž. Na rozdíl od závěrů odvolacího soudu však zastává názor, že nebylo prokázáno ukončení přídělového řízení vydáním konečné přídělové listiny, protože pozemky byly obhospodařovány socialistickou organizací a proto také nebyly dále spláceny. Za rozhodující považují listinu vystavenou 16.12.1977 Okresním národním výborem v B., v níž se konstatuje, že příděl pozemků nebyl realizován a proto budou zapsány na Československý stát. V přídělu byly prováděny další korekce, původní pozemek byl dále geometricky rozdělován a veden pod novými čísly. Proti tomu nebylo podáno odvolání. Pozemky, označené jako sporné, byly odevzdány jako národní majetek do správy MNV V. Podle nich se jedná o rozhodnutí státní správy, jež je nutno respektovat, a dovodit, že původní příděl ve prospěch manželů Ficových nebyl nakonec dokončen; proto také nebyli zapsáni jako vlastníci v pozemkové knize, a zůstal tam zápis o předchozích německých vlastnících. Pokud odvolací soud vychází ze závaznosti zápisu v katastru nemovitostí, upozorňuje dovolatel na to, že v identifikaci parcel vystavené Katastrálním úřadem v B. dne 6.4.1992 jsou uvedené parcely vedeny nikoli jako majetek žalovaných, ale jako majetek žalobce. Dovolatel konečně zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, že pozemek č. 646 je zastavěn domem s učitelskými byty. Rozsudek odvolacího soudu podle dovolatele tak neodpovídá výsledku provedeného dokazování; navrhuje, aby Nejvyšší soud v jím napadeném výroku rozsudek odvolacího soudu zrušil a potvrdil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, že uvedené pozemky jsou vlastnictvím Obce V. .

Obě dovolání byla podána včas a splňují formální náležitosti stanovené občanským soudním řádem (o.s.ř.). Dovolání žalobce je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř., protože napadá výrok odvolacího soudu, jímž byl v neprospěch žalobce změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu nejprve z hlediska důvodů uplatněných v dovolání žalobce (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Tím je právní závěr odvolacího soudu, žalobce není vlastníkem pozemků č. 464 a č. 2979 ve V.

Rozsudek soudu není správný jestliže soud aplikoval na danou věc nesprávný právní předpis, nebo při aplikaci správného předpisu jej nesprávně vyložil. V daném případě odvolací soud vyšel správně z dekretu č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, ... , jakož i z ustanovení občanského zákoníku upravujících přechod vlastnictví, včetně ustanovení o dědictví. Dovolatel sám připouští, že pozemek č. 1/94 ve V., z něhož byly později geometricky odděleny sporné pozemky, byl součástí přídělu pro manžele F. Odvolací soud v souladu s výslovným zněním dekretu o přidělení nemovitostí patřících k usedlosti čp. 156 ve V. správně dovodil, že manželé Ficovi tak získali vlastnické právo i k předmětnému pozemku, každý jednou ideální polovinou. Na základě pečlivého a objektivního rozboru provedeného dokazování pak dospěl k závěru, že následně nedošlo k zániku vlastnického práva převodem nebo přechodem na stát nebo na žalobce. S jeho právními závěry se dovolací soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. S ohledem na argumenty dovolání podtrhuje, že vyjádření zemědělského odboru ONV v B. z roku 1962 nebylo správním rozhodnutím a nemohlo způsobit změnu ve stávajícím vlastnictví. Pokud okresní národní výbor na převedl pozemky do správy místního národního výboru, nemohlo být jeho rozhodnutí účinné, protože neměl právo učinit takové rozhodnutí ve vztahu k nemovitostem, které nebyly národním majetkem. Okolnost, že na základě tohoto vyjádření byl učiněn zápis v evidenci nemovitostí, pak není relevantní ani proto, že v tehdejší době nebyl zápis důkazem vlastnictví, zvlášť u zemědělských pozemků, u nichž se vesměs zapisovalo právo užívací, nikoli vlastnické. Okolnost, že přídělci přestali splácet přídělovou cenu za pozemky v užívání socialistické organizace, vyjadřovala jen to, že s pozemky hospodařila tato organizace, která z nich brala užitky, a povinnost vlastníků splácet přídělovou cenu za ně byla z tohoto důvodu - v souladu s tehdy platnými předpisy - pozastavena.

Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu ve výroku II.b), jímž byl zamítnut návrh žalobce, za správný, a dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.

Dovolání žalovaného je přípustné jen v takovém rozsahu, v jakém dovolací soud dojde k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.), protože odvolací soud nezměnil v části, týkající se návrhu žalovaného, rozsudek soudu prvního stupně (§ 237 odst. 1 písm.a) o.s.ř.), a nejde ani o případ uvedený v § 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř. Dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu, pokud se týkal vlastnického práva k domu čp. 6 ve V., měl po právní stránce zásadní význam, protože právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s běžnou judikaturou i s hmotným právem, jestliže uzavřel, že původní rozestavěná část zemědělské usedlosti není totožná se stavbou, která vznikla se souhlasem původního vlastníka rozestavěné části po povolené adaptaci (přestavbě) na obytnou budovy se čtyřmi samostatnými byty, a to nikoli úsilím osoby, která byla stavebníkem rozestavěné části zemědělské usedlostí.

Zamítnutí určovací žaloby ohledně pozemků č. 464 a č.1979 ve V. odůvodnil odvolací soud jedinou větou, a to že žalovaný nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k těmto pozemkům, protože je zapsán jako jejich vlastník, tedy že není splněn požadavek naléhavého právního zájmu na určení právního vztahu (§ 80 písm. c) o.s.ř.). V tomto bodu shledal dovolací soud dovolání žalovaného přípustným - se závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje, protože má zato, že není v plně v souladu s běžnou judikaturou. Výrok soudu, který již po věcné stránce učinil závěr o vlastnictví k předmětným pozemkům, by přispěl k jistotě o právním postavení žalovaného. Nelze přehlédnout, že řízení o určení vlastnického práva k daným pozemkům se vede již od roku 1993, že soud prvního stupně zamítl žalobu žalovaných rovněž z věcných důvodů, přičemž odvolací soud se s ním neztotožnil, a že souběžně je vedeno správní řízení o vydání těchto nemovitostí před pozemkovým úřadem, který na výrok soudu čeká. Žalovaný také své nároky na určení vlastnického práva k celku nemovitostí dovozuje z nároků restitučních. Tyto nároky nelze sice směšovat, protože jde o rozdílné právní vztahy a rozdílná řízení, nicméně soud by se s tímto názorem žalovaného měl vypořádat a přihlédnout i k tomu, že žalovaný požaduje výrok o svém vlastnictví k předmětným pozemkům jako k celku, ač své vlastnictví dovozuje pouze z dědictví po vlastníkovi jejich jedné ideální poloviny. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem žalovaného na určení jeho vlastnictví k předmětným pozemkům, Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.

Dovolací soud proto zrušil výrok odvolacího soudu týkající se návrhu žalovaného na určení vlastnictví k předmětným pozemkům; dále postupoval podle § 243d o.s.ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu; rozhodne též nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst.1 věta druhá o.s.ř.).



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu