28 Cdo 22/2005
Datum rozhodnutí: 16.06.2005
Dotčené předpisy: § 35 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 663 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 676 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 22/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce H. m. P., za předchozího vedlejšího účastenství T. C. P., a.s., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) P. P. a 2) P. P., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 124/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2004, č. j. 13 Co 226/2004-105, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci náklady řízení o dovolání v částce 1.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku o věci samé změněn zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 2004, č. j. 23 C 124/99-81, a to tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat nebytové prostory ve 2. patře domu v P. o celkové výměře 102 m2, sestávající ze tří místností situovaných vlevo od vstupu za schodiště, vše do 15-ti dnů od právní moci rozsudku. Žalovaní byli solidárně zavázáni k náhradě nákladů řízení jak před soudem prvního stupně vůči žalobci, tak i v řízení odvolacím vůči žalobci a vedlejšímu účastníku.

Podkladem pro právní posouzení věci nižšími instancemi se stal zjištěný skutkový stav, podle něhož je žalobce vlastníkem budov a žalovaný v nich byl nájemcem; vedlejší účastník pak je právnickou osobou, která na základě zmocnění vycházejícího z § 51 občanského zákoníku (dále o. z. ) vykonávala pro žalobce právní úkony realizující správu a hospodaření s nemovitostmi. Již na základě dohody o užívání nebytových prostor ze dne 25. 11. 1985, uzavřené po přidělení místností odborem bytového hospodářství ONV P., vzniklo žalovaným právo osobního užívání - následně nájmu - nebytových prostor ve 4. patře domu č. p. 36 v P. pro účely ateliéru.

V pozdějším období došlo ke stavební rekonstrukci P. A. a dodatkem č. 1 ke shora zmíněné dohodě, datovaným 21. 8. 1996 sjednal vedlejší účastník se žalovanými, že ako náhradní jim budou poskytnuty nebytové prostory v domě v P.. Čas nájmu byl v tomto dodatku upraven tak, že se sjednává smlouva na dobu určitou (čl. VII.), přičemž podle článku IV. odst. 2 byly prostory poskytnuty do přestěhování movitých věcí žalovaných zpět do P. A. po kolaudaci tamní rekonstrukce, a podle článku VI. umožní pronajímatel nejpozději do 30ti dnů po právní moci kolaudačního rozhodnutí nájemcům pokračovat v užívání prostor v P. A.

Téhož dne 21. 8. 1996 pak vedlejší účastník v zastoupení vlastníka domu a žalovaní sjednali samostatnou smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě na Národní tř. 37 v Praze 1 (jde o předmětné prostory podle žaloby) s tím, že nájem sjednaný na dobu určitou zde podle článku IV. končí do 90. dne po nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí o stavbě rekonstrukce P. A.

Soud prvního stupně posoudil souběžnou existenci obou smluv tak, že mezi nimi vznikl ohledně času trvání rozpor; ten není odstranitelný ani výkladem právního úkonu. Proto by mohla být neplatná časová doložka o době trvání nájmu v samostatné nájemní smlouvě mezi vedlejším účastníkem a žalovanými. Soud však byl toho názoru, že doba určitá byla pro nájem na N. stanovena, a to rozvazovací podmínkou přestěhováním movitých věcí žalovaných zpět po kolaudaci do prostor do P. A. (jak stanoví dodatek č. 1 k dohodě o užívání nebytových prostor ze dne 21. 8. 1996). Je tedy na žalovaných, aby své movité věci přestěhovali zpět. Jakákoli součinnost žalobce nebyla dohodnuta, rozvazovací podmínka byla sjednána čistě ve prospěch žalovaných, a záleží pouze na nich, zda své věci přestěhují či ne. Za takového stavu nájemní vztah trvá a nezbylo, než žalobou zamítnout.

Odvolací soud však posoudil věc po právní stránce odlišně. Mezi dodatkem č. 1 k předchozí dohodě o užívání nebytových prostor a nájemní smlouvou o nebytových prostorách na N. (oběma ze dne 21. 8. 1996) neshledal nepřípustnou konkurenci. Lhůta v délce 30 dnů stanovená v článku VI. dodatku č. 1 nemá žádný vliv na 90-ti denní lhůtu, sjednanou v článku IV. smlouvy o nájmu nebytových prostor na N. Zatímco v prvním případě jde o závazek pronajímatele umožnit po kolaudaci P. A. nájemcům pokračovat v užívání prostor tamtéž, v nájemní smlouvě je stanovena časová hranice sjednané doby určité tak, že kontrakt končí uplynutím 90-ti dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí (ta nastala 15. 12. 1997, ale vzhledem k tehdejšímu nepodání žaloby na vyklizení se nájemní vztah podle § 676 o. z. prodloužil do 15. 3. 1999). Formulaci užitou v dodatku č. 1 nelze považovat za rozvazovací podmínku; jde pouze o uvedení důvodu, proč je nájemní smlouva na dobu určitou uzavírána. Výklad, který použil soud prvního stupně, byl zcela proti logice věci, neboť vyklizení nebytových prostor v domě na N. by bylo ponecháno na libovůli strany žalované. Nájemní vztah žalovaných k prostorám na N. tedy již skončil a jejich povinnost vyklidit tyto prostory vyplývá z užívání místností již bez právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Brojili v něm proti izolovanému výkladu obou smluvních aktů odvolacím soudem. Vyjádřili přesvědčení, že dodatek č. 1 upravuje skutečně rozvazovací podmínku, která v důsledku znamená, že nájemní vztah v náhradních prostorách na N. může skončit až poté, co žalovaní přestěhují své movité věci zpět. Během kontraktace nedošlo k uvedení konkrétního data skončení nájmu a tím spíše je třeba respektovat sjednanou rozvazovací podmínku. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího sodu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž současně žádali i odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. To odůvodnili skutečností, že v současné době není možné inventář ve vlastnictví žalovaných přestěhovat zpět do nebytových prostor v P. A., neboť dostali výpověď z nájmu z těchto prostor ke dni 31. 1. 2005, danou dopisem vedlejšího účastníka ze dne 18. 10. 2004.

Žalobce spolu s vedlejším účastníkem se k dovolání písemně vyjádřili. Ztotožnili se s právním názorem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaných nevyhověl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupení advokátem, podali své dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). Dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřovalo proti měnícímu rozsudku odvolací instance. Dovolací důvod vylíčený dovolateli obsahově odpovídal ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; dovolatelé tedy vytýkali odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání však není důvodné.

Výkladová pravidla pro právní úkon stanoví zejména § 35 o. z. Podle odst. 1 tohoto ustanovení je možné brát v úvahu vedle výslovného projevu vůle též okolnosti nevzbuzující pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Jazykový projev aktéra právního úkonu musí být v souladu s jeho vůlí (odst. 2 téhož ustanovení).

Dovolací soud je toho názoru, že interpretace obou smluvních projevů vedlejšího účastníka (ve prospěch žalobce) a žalovaného, vždy z 21. 8. 1996, jak ji provedl odvolací soud, obstojí. Dodatek č. 1, sjednaný k doplnění transformované dohody o užívání nebytových prostor z 25. 11. 1985, je především prostředkem k zajištění kontinuity nájemního vztahu, tehdy setrvávajícího pro žalované v P. A. Právě z tohoto pohledu je nutno posuzovat ta ujednání, která váží další pokračování nájemního vztahu v P. A. na přestěhování movitých věcí zpět po kolaudaci či na umožnění pokračovat v tamním nájmu do 30-ti dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí.

To vše ovšem nic nemění, zejména ne ve vztahu k předmětu tohoto sporu, na závaznosti druhého ze smluvních projevů, totiž smlouvy o nájmu nebytových prostor v P., sjednané též 21. 8. 1996. Pasáž o trvání doby určité nájmu v těchto místnostech (článek IV. smlouvy) se stala pro strany závaznou. Nájemní vztah tedy trval do 90. dne po právní moci kolaudačního rozhodnutí ohledně P. A., tedy do 15. 3. 1998, se zákonnou prolongací odůvodněnou výše. Poté žalovaní pozbyli právní důvod k užívání předmětných prostor.

Bylo by zajisté ve smyslu § 3 odst. 1 o. z. v rozporu s dobrými mravy, kdyby žaloba na vyklizení prostor byla podána za stavu, který by žalovaným neumožňoval přestěhovat své movité věci zpět do P. A. na místo původního nájmu. Takový stav však z důkazních zjištění obou instancí bezprostředně nevyplývá. Žalobce naopak zaslal 10. 6. 1998 žalovaným dopis, kterým je vyzval k přestěhování movitých věcí zpět. Jestliže žalovaní namítli, že zjistili po rekonstrukci P. A. provedení takových stavebních změn, které překážejí dalšímu řádnému užívání tamních nebytových prostor, pak je nutno rozlišovat mezi přestěhováním movitých věcí z prostor na N. a dalším řádným užíváním místností v P. A.; důsledky druhého z obou aspektů nejsou předmětem tohoto sporu.

Posledně rekapitulované skutečnosti neumožnily vyhovět ani návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ten by snad mohl být povolen při nemožnosti movité věci v P. A. jakkoli umístit; poukaz na výpověď z nájmu tamtéž, danou v poslední době vedlejším účastníkem, však nemůže právní následky rozsudku odvolacího soudu odvrátit.

Dovolací důvod vylíčený žalovanými tedy nebyl naplněn a dovolací soud proto, pro správnost rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř., dovolání žalovaných zamítl.

Úspěšné straně žalující náleželo podle § 243c odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady spočívaly v odměně zástupkyně za jeden úkon vyjádření k dovolání. Pro tento úkon je upravena ve vyhlášce č. 484/2000 Sb. základní sazba ve výši 3.800,- Kč (§ 7 písm. d/). Tuto sazbu však bylo nutno, vzhledem k jedinému úkonu v dovolacím řízení, krátit o polovinu (§ 18 odst. 1 cit. vyhl.). K výsledné výši odměny 1.900,- Kč přičetl soud 75,- Kč režijního paušálu. Při výpočtu odměny nebyl vzat v úvahu vedlejší účastník, neboť ten nevstoupil do dovolacího řízení (R 3/2004 Sb. rozh. civ.).



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. června 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu