28 Cdo 2199/2002
Datum rozhodnutí: 21.08.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2199/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání P. H., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 27.11.2001, sp.zn. 1 Co 189/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 35 C 180/96 (žalobce P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. Ing. M. J. a 2. I. J., o ochranu osobnosti, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 16.9.1996 (v průběhu řízení upravovanou), aby bylo žalovaným uloženo zdržet se zejména nepravdivých informací a křivých obvinění vůči žalobci a dále zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy 1 milion Kč. V žalobě bylo uvedeno, že v žalobě, kterou podal 15.6.1994 Ing. M. J. proti P. H. (a později i v článku v časopise B.), došlo k nepravdivým výrokům o tom, jak došlo k rozchodu mezi žalobcem a žalovanými co do společné činnosti a společných ekonomických zájmů i co do údajného podání trestního oznámení ze strany žalobce na žalovaného Ing. M. J. Žalobce dále v řízení uváděl (v podání z 5.1.1997), že žalovaný Ing. J. o něm šířil pomluvy i u Č. s., a.s., v P. s cílem znemožnit žalobci získat úvěr .

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že z jejich strany nedošlo k žádným zásahům do práva žalobce na ochranu osobnosti.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce P. H. a žalované Ing. M. J. i I. J., jako účastníky řízení, provedl důkaz spisy Policie České republiky- Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje č. ČVS: KVV 133/9-96-vyslechl svědky J. N. a P. H. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 4.4.2001, čj. 35 C 180/96-98, byla zamítnuta žaloba žalobce se žalobním návrhem, aby žalovaným bylo uloženo zveřejnit na vlastní náklady v týdeníku R. omluvu ve znění: Manželé Ing. M. J. a I. J. se omlouvají P. H. za nepravdivá křivá obvinění, která podali na něj Policii České republiky s tím, že o nich rozšiřuje nepravdivé a neprokázané informace, které sděloval zejména pracovníkům Č. s., a.s., v P., pracovníkům Finančního úřadu v P., bývalému redaktoru časopisu B. a starostce obce O., neboť tyto informace nejsou pravdivé; dále se omlouvají P. H. za své nezákonné jednání, které spočívalo v tom, že ho společně s jeho manželkou vystěhovali z jeho bytu s příslušenstvím, který si na své náklady vybudoval v O. čp. 3 . Byl zamítnut také žalobní návrh, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy 1.000.000 Kč. Žalobci bylo soudem uloženo zaplatit státu do účtárny Krajského soudu v Praze 796,70 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle názoru tohoto soudu nelze jednání žalovaných vůči žalobci kvalifikovat jako neoprávněný zásah do osobnostního práva žalobce. Šlo totiž o jednání žalovaných (především prvního žalovaného), které spočívalo v zasílání podnětů, podávaných Policii České republiky; toto jednání nelze pokládat za protiprávní. Podle názoru soudu prvního stupně byly podněty žalovaných spíše obranou proti daleko aktivnějšímu žalobci, který byl v podávání podnětů k zahájení trestního stíhání aktivnější než žalovaní . Pokud žalobce označil za neoprávněný zásah do svých práv i to, že byl společně s manželkou vystěhován žalovanými ze svého bytu s příslušenstvím, který si na své náklady vybudoval, uváděl k tomu soud prvního stupně, že podle učiněných zjištění neměl žalobce v nemovitosti žalovaných v O., nikdy byt a neměl vytvořen žádný právní vztah k užívání části nemovitosti hospodářské části stavení, kde měl jen se souhlasem žalovaných umístěn obytný přívěs; podle názoru soudu prvního stupně tím, že žalovaní jako vlastníci nemovitosti ukončili pro vzájemné špatné vztahy další užívání části nemovitosti žalobcem, nelze toto jejich počínání kvalifikovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce.

Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení placených státem rozhodl podle ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 27.11.2001, sp.zn. 1 Co 189/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který ze skutkových zjištění dovodil, že tu nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu ze strany žalovaných do osobnostních práv žalobce, chráněných ustanoveními § 11 a násl. občanského zákoníku. Odvolací soud byl toho názoru, že podání trestního oznámení je třeba považovat za výkon práva, který vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv, chráněných ustanoveními § 11 a násl. občanského zákoníku; na tomto závěru nemění nic ani výsledek šetření o těchto trestních oznámeních . Pokud žalobce dovozoval neoprávněný zásah ze strany žalovaných i do jeho soukromí, což mělo spočívat v tom, že jej žalovaní vystěhovali z bytu v domě čp. 3 v obci O., byl odvolací soud toho názoru, že tu nejde o zásah do práv chráněných ustanoveními § 11 občanského zákoníku, když k případné obraně proti takovému jednání žalovaných jsou určeny jiné právní prostředky. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že nebyl-li prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, není splněn základní předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalovaných podle ustanovení § 13 občanského zákoníku .

Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech řízení odvolacího rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 21.1.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Krajského soudu v Praze dne 19.3.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto dovolání, které podal žalobce sám, bylo k výzvě soudu z 2.9.2002 doplněno a opraveno podáním z 25.9.2002, sepsaným advokátkou, která byla soudem ustanovena zástupkyní žalobce usnesením Krajského soudu v Praze ze 17.6.2002, čj. 35 C 180/96-174.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel v dovolání uváděl, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam, neboť se domnívá, že rozhodnutím odvolacího soudu mu bylo upřeno právo na spravedlivé soudní projednání a nebyla mu dána reálná možnost domáhat se soudní ochrany práv chráněných Listinou základních práv a svobod . Jako dovolací důvody dovolatel uváděl, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že v rozličných trestních řízeních postupovali vůči němu žalovaní tak, že se snažili pošpinit osobu žalobce, což je nepochybně v rozporu s ustanovením § 13 občanského zákoníku. Vytýká tedy dovolatel žalovaným nikoli samo podávání trestních oznámení na něho, ale podávání křivých trestních oznámení, výroku a užití listinných i věcných důkazů-falzifikátů, cílové uvádění (a následné užití) budoucích svědků v omyl, získávání svědků a dokonce i soudních znalců ke křivé výpovědi (lživému posudku), získávání orgánů trestního řízení ke zneužití pravomoci veřejného činitele, získávání jiných úředních osob k podání křivého trestního oznámení a řady osob k šíření pomluv s cílem poškodit pověst a věrohodnost žalobce .

Dovolatel dále zdůrazňoval, že podle jeho názoru se žalovaní dopustili jednání, které je útokem proti domovní svobodě žalobce, když násilně obsadili byt užívaný žalobcem. V této souvislosti dovolatel poukazoval na k dovolání připojený přípis Vrchního státního zastupitelství v Praze z 23.7.1996, III/4 VZz 1.108/96-27, podle něhož provedeným vyšetřováním bylo potvrzeno zavinění obviněného Ing. M. J. na spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1a a 2 trestního zákona v případě koupi nemovitosti čp. 3 v obci O.. Trestní řízení bylo tu však zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky z 1.1.1990.

Vadu řízení, k níž došlo v tomto občanském soudním řízení spatřoval dovolatel v tom, že v něm nebyly přijaty listinné důkazy, předložené a navržené v řízení žalobcem. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval dovolatel v nesprávné aplikaci a výkladu ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku v rozhodnutích soudů obou stupňů.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1.1.2001/.

Dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudkem odvolacího soudu), kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu). Bylo tedy možné posoudit přípustnost dovolání dovolatele pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy anebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp.zn. 35 C 180/96 Krajského soudu v Praze), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem, případně zda byla odvolacím soudem řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, posuzoval dovolací soud především srovnáním právních závěrů odvolacího soudu s právními závěry z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), zaujatých k výkladu ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku, jež se týkají právní úpravy ochrany osobnosti.

Neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby musí být objektivně způsobilý způsobit porušení občanské cti této osoby; jde o jednání proti osobní a mravní integritě fyzické osoby, snižující její důstojnost, vážnost a čest, tedy o jednání, které z hlediska vztahu fyzické osoby k ostatním spoluobčanům ohrožuje jeho postavení a uplatnění ve společnosti (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 103/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu, stanovenými právním řádem (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172).

Neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanoveními § 11 a násl. občanského zákoníku nejsou projevy, které podle obsahu, formy a cíle je možné považovat za upozornění, podněty k řešení nebo žádosti o objasnění a prošetření určitých okolností, byly-li proneseny v prostředí oprávněném věc řešit (srov. Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 174).

Neoprávněnost zásahu je vyloučena tehdy, došlo-li k zásahu v rámci úředního řízení a nevybočil-li zásah z rámce daného platnými předpisy (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 196).

Při srovnání těchto citovaných právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury s právními závěry, k nimž dospěl v daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, je třeba mít za to, že v tomto rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo k řešení právní otázky, jež by nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani nedošlo k řešení právní otázky, jež by bylo v rozporu s hmotným právem.

Nemohl proto dovolací soud shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu (důvody dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, uváděné v dovolání dovolatele, se mohou týkat jen dovolání přípustného).

Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného, když dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. srpna 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu