28 Cdo 2187/2002
Datum rozhodnutí: 19.02.2004
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2187/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, zastoupené advokátem, proti žalovanému I. P., s.r.o., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 62/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.5.2002, č.j. 13 Co 240/2002-58, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 16.5.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 1, domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit nebytové prostory blíže specifikované v petitu, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10.1.2002, č.j. 19 C 62/2001-30, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobce má k domu, v němž se nalézají předmětné nebytové prostory, právo hospodaření. Vzal za prokázáno, že žalovaný užívá uvedené nebytové prostory na základě nájemní smlouvy ze dne 1.1.1992, případně ze dne 19.9.1991, uzavřené mezi P. ú. h. m. P. jako pronajímatelem a firmou G. P., zastoupenou K. P., jako nájemcem, přičemž účelem pronájmu bylo užívání těchto prostor jako kanceláří, výstavních místností a provozování obchodní a poradenské činnosti. Rovněž vzal za prokázáno, že souhlas k pronájmu předmětných nebytových prostor byl udělen teprve rozhodnutím živnostenského odboru Obvodního úřadu Městské části P. ze dne 10.11.1998, č.j. ŽIO/8423/98/Fk. Dále zjistil, že předmětné nebytové prostory byly v letech 1991 a 1992 kolaudovány jako prodejna se sklady a sociálním zázemím. Věc posoudil podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2.11.1999, s tím, že nebytové prostory bylo možné pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru. Dále zaujal názor, že dodatečný souhlas s nájmem nebytových prostor ani případná dobrá víra žalovaného o existenci souhlasu k pronájmu předmětných prostor nemůže zhojit vady, které zde existovaly ke dni vzniku nájemního vztahu. Dospěl k závěru, že výše uvedené nájemní smlouvy jsou ve smyslu § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění, od samého počátku absolutně neplatné. Uzavřel, že žalovanému tedy nesvědčí platný právní titul k užívání předmětných nebytových prostor. Vyslovil též závěr, že nájemní smlouva ze dne 1.1.1992 je neplatná i podle § 37 odst. 1 o.z. pro svou neurčitost v identifikaci užívaných nebytových prostor, neboť jsou zde pochybnosti o totožnosti subjektu původního nájemce se žalovaným.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.5.2002, č.j. 13 Co 240/2002-58, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Ztotožnil se i s jeho právním posouzením s tím, že předmětná smlouva je absolutně neplatná od samého počátku podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném v době jejího uzavření, a to pro absenci předchozího souhlasu Úřadu Městské části P. s jejím uzavřením tak, jak to vyžadovalo ustanovení § 3 odst. 2 tohoto zákona. Podle odvolacího soudu mezi účastníky je nesporné a ze zprávy Úřadu Městské části P. vyplývá, že o potřebný souhlas před uzavřením smlouvy žádný z nich nepožádal. Uzavřel, že žalobce se právem domáhá ochrany svého vlastnického práva podle § 126 o.z. Dospěl též k závěru, že aplikací ustanovení § 3 odst. 1 o.z. nelze navodit právní důvod užívání nebytových prostor tam, kde tento právní důvod chybí a rovněž nelze dovodit, že se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť případné nároky žalovaného z neplatné nájemní smlouvy nejsou rozhodnutím o vyklizení nebytových prostor dotčeny.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 29.5.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř. Namítal, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytýkal odvolacímu soudu, že nepřihlédl k navrženému důkazu výslechem Z. P. Podle dovolatele soudy obou stupňů nesplnily svou povinnost uloženou jim ustanovením § 118a odst. 2 o.s.ř. Poukazoval též na skutečnost, že žalobce se svou žalobou domáhá ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 o.z. ochrany svého vlastnického práva, které mu však nikdy nesvědčilo. Dále konstatoval, že podle původního kolaudačního rozhodnutí byly předmětné nebytové prostory kolaudovány jako sklad a nikoli jako kanceláře (jak je uvedeno v žalobě a ve výroku napadeného rozsudku). Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně navrhla odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř. ).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení § 3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb. odpovídá ustálené judikatuře.

K otázce důsledků nedostatku předchozího souhlasu ve smyslu § 3 odst. 2, věty druhé, zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2.12.1999, zaujal Nejvyšší soud České republiky stanovisko naposledy v rozsudku velkého senátu ze dne 20. ledna 2004, sp.zn. 31 Cdo 1895/2002. Podle závěrů tohoto rozsudku absence předchozího souhlasu má za následek absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor (§ 3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb.). V případě neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ve smyslu § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. jde o absolutní neplatnost právního úkonu, která působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.

V důsledku toho pak žalovaného, na něhož de iure nutno nazírat jako na osobu, která uvedené právo nikdy neměla, nelze toto právo přiznat ani na základě ustanovení § 3 odst. 1 o.z. Tento závěr platí i pro stav, kdy okolnost, že nebyl opatřen předchozí souhlas městského úřadu, je důsledkem zavinění obou stran smlouvy. Právě naopak, má-li být úvaha soudu o případném použití ustanovení § 3 odst. 1 o.z. podložena konkrétními zjištěními s přihlédnutím k okolnostem na obou stranách (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, 2 Cdo 45/94), pak okolnost, že neplatnost smlouvy byla zaviněna všemi jejími účastníky, musí nutně vést k tomu, že soud nebude moci odepřít ochranu práva tomu, komu ji právní předpis výslovně přiznává, před tím, kdo své oprávnění dovozuje pouze ze závěru, že by ochrana práva měla být druhé straně smlouvy odepřena. Na podporu tohoto závěru lze doplnit, že táž okolnost (v daném případě neplatnost smlouvy), jež zakládá nárok na ochranu práva, nemůže být důvodem jeho odepření.

Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je s těmito závěry v souladu. Nejde proto o případ předvídaný v ustanovení § 237 odst. 1, písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Nelze proto přisvědčit odvolateli, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Pro úplnost je nutné dodat, že odkaz žalovaného na ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je nepřípadný.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. února 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu