28 Cdo 2186/2002
Datum rozhodnutí: 03.12.2002
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 3 odst. 1 písm. b) předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 2186/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání L. B., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2002, sp. zn. 10 Co 353/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 208/2000 (žalobkyně L. B., která byla v řízení zastoupena advokátkou, proti žalované J. Š., o vyklizení bytu), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 26. 7. 2001, č. j. 12 C 208/2000-55, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt č. 699/1 o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, v 1. nadzemním podlaží domu čp. 699 v ulici Š. č. or. 20 v K. S. R., a to ve lhůtě 60ti dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo též uloženo zaplatit k rukám žalobkyně náklady řízení ve výši 5.651,- Kč, ve splátkách po 500,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně shledal aktivní legitimaci žalobkyně jako vlastnice bytu s tím, že žalovaná bydlela v bytě otce žalobkyně Mgr. J. B., jako jeho družka, po jeho smrti však bez souhlasu vlastnice a tedy bez právního důvodu. Žalobkyně zaslala žalované návrh nájemní smlouvy se současnou výzvou k zaplacení dlužného nájemného a úhrad za užívání bytu. Žalovaná však odeslala žalobkyni podepsaný návrh až po lhůtě pro jeho přijetí stanovené žalobkyní, nájemní vztah tedy nevznikl. Žalobkyně má právo na ochranu vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Soud prvního stupně neshledal důvody, pro něž by měl vyklizení žalované vázat podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku na bytovou náhradu. Prodloužil žalované lhůtu k vyklizení z 15 na 60 dnů, s odkazem na ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.

Krajský soud v Plzni k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 10 Co 353/2002, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že při jinak shodně stanovené povinnosti žalované byt vyklidit vázal tuto povinnost na zajištění přístřeší, s vyklizením ve lhůtě 15ti dnů od jeho zajištění. Výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení byl potvrzen a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu prvního stupně, vyjma otázky bytové náhrady. Zde připustil platnost zásady, že soud nemůže vlastníka bytu omezit za použití analogie legis nebo za použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku o dobrých mravech. Nelze založit neexistující povinnost vlastníka spočívající v zajištění bytové náhrady uživateli bytu bez právního důvodu. Odvolací soud podotkl, že žalobkyně bydlí v jiném bytě na základě odvozeného práva, je bez práce a dostatečného příjmu, má zdravotní problémy a žalovaná jí neplatí žádné platby za užívání bytu. Na druhé straně však žalovaná žila 18 let s předchozím vlastníkem bytu, při přidělování bytu bylo přihlíženo k tomu, že v něm bude bydlet se svými dvěma dětmi a přispěla finanční částkou (70.000,- Kčs) k získání bytu. Po smrti druha neměla již, jako nezaměstnaná, prostředky na obstarání nového bytu. Zejména dlouhodobost soužití s druhem opravňovala podle odvolacího soudu užití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku o dobrých mravech, aby si žalovaná mohla alespoň dočasně uskladnit bytové zařízení i věci osobní a domácí potřeby. Přístřeší, přiznané žalované podle ustanovení § 712 odst. 5 občanského zákoníku, je bytovou náhradou a opačný postup by byl vůči žalované nepřiměřenou tvrdostí.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, podaným do měnící části výroku odvolacího soudu o bytové náhradě, spočívající v zajištění přístřeší. Žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, tj. nesprávné právní posouzení věci, na němž rozhodnutí spočívá. Namítala rozpor v argumentaci odvolacího soudu; ten nejprve dovodil, že vlastníka bytu nelze v jeho právu omezit stanovením povinnosti ve vztahu k uživateli bytu bez právního důvodu, poté však použil ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které v projednávané věci k takovému omezení směřuje. V dovolání je zdůrazněno, že žalovaná dlouhodobě neuhrazuje jakékoli platby spojené s užíváním bytu a vše musí za ni platit žalobkyně (v únoru 2002 šlo o celkovou dlužnou částku 132.425,- Kč). Přiznal-li navíc odvolací soud žalované bytovou náhradu, je faktický stav tímto rozhodnutím prakticky konzervován, neboť žalovanou nic nedonutí změnit současný způsob života a zajištění přístřeší je v místě nerealizovatelné. S poukazem na zásadu ochrany vlastnictví upřednostňovanou Ústavním soudem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu), bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě od doručení rozsudku odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu) a dovolatelka je zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 téhož předpisu). Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu přípustné, neboť směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V dovolání byl dovolací důvod označen podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.

Dovolání není opodstatněné.

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku).

Nelze souhlasit s dovolatelkou, že by právní názor odvolacího soudu byl ve vztahu k tomuto ustanovení vnitřně rozporný. Odvolací soud formuloval nepřípustnost omezení vlastnického práva k bytu, založením práva na bytovou náhradu při užívání bytu bez právního důvodu, jako princip ( zásadně platí), z něhož aplikací ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve prospěch žalované připustil, vzhledem ke zjištěným skutečnostem, v projednávané věci výjimku.

Právní stav, vzniklý přiznáním bytové náhrady při současném vyhovění žalobě o vyklizení bytu neznamená konstituování nového práva vyklizovanému (jak se domnívá odvolací soud), ale jde o omezení existujícího práva vlastníka bytu. Rozhodnutí, jímž je povinnost vyklidit byt (užívaný bez právního důvodu, popřípadě po odpadnutí odvozeného právního důvodu užívání) vázána s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku na zajištění bytové náhrady, nelze vykládat tak, že by žalovanému bylo založeno právo, jež dosud neměl. Žalobci se však odpírá právo, které získal, totiž právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí od právní moci rozhodnutí. Takové omezení vlastnického práva žalobce musí být podloženo důkladnými a přesvědčivými skutkovými zjištěními dovolujícími závěr, že výkon práva žalobce na vyklizení bytu bez náhrady by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci byly skutečnosti, rozhodné pro použití ustanovení o dobrých mravech, spolehlivě zjištěny. Lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že podstatnou skutečností, pro níž by se nepřiznání jakékoli bytové náhrady žalované dostalo do rozporu s dobrými mravy, je dlouhodobost soužití žalované v bytě s druhem. Ve prospěch žalované hovoří též její finanční příspěvek k obstarání bytu a její současná tíživá sociální situace, která jí neumožnila zajistit si náhradní bydlení. Okolnost přičtená k její tíži, tj. dluh na nájemném a souvisejících úhradách, může vést nikoli k úplnému odepření bytové náhrady, ale k přiznání jen její provizorní formy spočívající v přístřeší (§ 712 odst. 5 občanského zákoníku).

Námitka dovolatelky o nežádoucím trvání současného stavu, při němž žalovaná není motivována cokoli měnit, předpokládá již předem nemožnost zajistit žalované přístřeší; nesměřuje bezprostředně k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale ke splnění rozhodnutí či k případnému jeho výkonu.

Odvolací soud tedy přes výkladovou nepřesnost (posouzení přiznané bytové náhrady jako založení dosud neexistujícího práva) správně aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku a s jeho rozhodnutím o bytové náhradě se dovolací soud ztotožňuje. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, proto nebyl naplněn.

Dovolací soud nezjistil, že by v řízení před soudy obou stupňů došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 občanského soudního řádu).

Ze všech uvedených důvodů považuje dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu).

Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 občanského soudního řádu). Žádné náklady jí však v tomto řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. prosince 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r.

předseda senátu