28 Cdo 2179/2009
Datum rozhodnutí: 15.03.2011
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2179/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl s senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věcí žalobce: MUDr. P. Ř. , zastoupený JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. č. 32, proti žalovaným: 1) Česká republika Ministerstvo vnitra , se sídlem Praha, Nad Štolou 3 a 2) Pozemkový fond České republiky , se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitosti (řízení podle části páté o. s. ř.), vedené o Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 103/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2009, č. j. 8 Co 2105/2008-170, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu výše označeným byl v prvním výroku potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalobcem podaná žaloba zamítnuta. Ve druhém výroku odvolací soud uložil žalobci povinnost uhradit žalované 1) náklady odvolacího řízení ve výši 1.824,- Kč. Ve třetím výroku svého rozsudku odvolací soud stanovil, že žalovaný 2) nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Ve věci, v níž bylo rozhodováno o žalobě podané poté, co Pozemkový úřad v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 7. 4. 2006 žalobci (a dalším osobám uplatňujícím nárok) stran tvrzeného restitučního nároku nevyhověl, se žalobce domáhal určení, že je v rozsahu ideálních 3/4 podílovým spoluvlastníkem pozemku parc. č. 315/1 (zahrada), nacházejícího se v kat. úz. České Budějovice 6, obec České Budějovice, zapsaného na LV č. 525 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice. Žaloba byla žalobcem podána k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích v roce 2006 v době, kdy na straně žalobce vystupovaly další tři osoby. O žalobě bylo soudem prvního stupně rozhodnuto tak, že byla ve vztahu k osobě žalobce zamítnuta; vůči ostatním žalobcům pak odmítnuta. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, o němž rozhodl odvolací soud tak, že byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení; odvolací soud dospěl k závěru o včasnosti podané žaloby z hlediska zákonné lhůty. Žalobce tvrdil, že správní orgán rozhodl ve věci nesprávně, dovodil-li, že žalobce není (spolu)vlastníkem předmětného pozemku. Žalobce své vlastnické právo odvozoval z ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále zákon o půdě ). Tíseň spatřoval v nátlaku, který byl tehdejšími pracovníky státu ministerstva vnitra činěn na jeho rodinné příslušníky, až došlo k prodeji pozemku dne 26. 3. 1984 za kupní cenu 8.683,- Kč. Nápadně nevýhodné podmínky shledával v nepřiměřeně nízké ceně, za kterou byla nemovitost na základě kupní smlouvy prodána. Pozemek se navíc nacházel v lukrativní lokalitě v centru města.

Soud prvního stupně posoudil věc tak, že by musely být splněny obě podmínky podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě jak tíseň, tak i nápadně nevýhodné podmínky. Tyto podmínky však bylo nutné posuzovat v podle doby, kdy byl právní úkon učiněn, a jako takové byly stanoveny cenovými předpisy platnými v době prodeje (vyhláška č. 43/1969 Sb.). Správnost stanovení kupní ceny překročení by znamenalo její neplatnost podle § 399 odst. 2 tehdy platného znění občanského zákoníku potvrdil důkaz znaleckým posudkem v řízení. Žalobcem popsaný psychický nátlak při prodeji se vztahoval k tísni. Soud se však nezabýval naplněním zákonného znaku tísně (neprováděl tedy k ní žalobcem navržené důkazy), neboť již neexistence nápadně nevýhodných podmínek při prodeji znamenala, že restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. k) nemohl být dán.

Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním i právním závěrům soudu prvního stupně. Uvedl, že tíseň i nápadně nevýhodné podmínky musí být splněny kumulativně a jsou navzájem provázané. Tíseň se však váže k subjektu, zatímco nápadně nevýhodné podmínky jsou kategorií objektivní. Jiné nápadně nevýhodné podmínky než výše kupní ceny nebyly žalobcem prokázány a u ceny bylo znalecky prokázáno, že byla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. Prokazování samotné tísně by proto bylo nadbytečné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Otázku zásadního právního významu spatřoval v tom, zda je možné v řízení zkoumat existenci pouze jednoho předpokladu v restitučním důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, a to nápadně nevýhodných podmínek. Podle žalobce nelze bez dalšího upustit od zkoumání existence tísně. Žalobce byl toho názoru, že soud musí zkoumat existenci stavu tísně a jeho možného dopadu na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Ta by měla být hodnocena v kontextu se skutkovými okolnostmi v době prodeje pozemku. Nápadně nevýhodné podmínky nespočívají jen ve výši kupní ceny, ale i v tom, že k prodeji pozemku, majícího výhodnou polohu v centru města, vůbec došlo. Dovolatel žádal, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání se žádný ze žalovaných nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce je možné dovodit jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť přes předchozí kasaci odvolacím soudem nebyla splněna alternativa tzv. skryté diformity rozhodnutí nižších instancí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; k vrácení věci došlo z jiného právního důvodu, než o který se nyní opírají nižší instance (včasnost žaloby). Dovolací soud tedy musel odpovědět na právní otázku formulovanou žalobcem, aby mohl dojít k závěru o tom, zda je dovolání přípustné. Teprve v případě kladné odpovědi by se mohl zabývat dovolacím důvodem ten byl zjevně tvrzen podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť odvolacímu soudu se v kontextu dovolacích tvrzení vytýká i nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání však není přípustné.

Podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Toto zákonné ustanovení tak určuje dvě podmínky, které musí být splněny kumulativně, aby mohla být fyzické osobě věc vydána. Musí být naplněna jak podmínka existence tísně, tak i nápadně nevýhodných podmínek ( viz Rc 36/1993, jeho závěry se vztahují též k právním aspektům věci popsaným níže ).

Z judikatury k výše zmíněné kumulaci předpokladů restitučního důvodu nelze automaticky dovodit, že by důkazní zjišťování, zda byly splněny nápadně nevýhodné podmínky, vylučovalo v případě negativního závěru další dokazování k předpokladu tísně. Dokazování, resp. jeho rozsah k oběma předpokladům podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, lze zajisté provádět v celém rozsahu zákonné skutkové podstaty.

Záleží však též na tom, zda či nakolik jsou skutečnosti tvrzené žalobcem, které se vztahují k tísni a nápadně nevýhodným podmínkám, skutkově provázány či naopak odděleny. Jestliže existuje vzájemná vazba mezi nimi, pak by dokazování mělo být komplexní. Pokud nikoli, pak zásada procesní ekonomie může vést nalézací soud k závěru, že při prokázaném nenaplnění jednoho restitučního předpokladu není již třeba provádět dokazování k předpokladu druhému.

U splnění předpokladu tísně je v posuzované věci nutné vycházet z individuálně určených okolností; ač se jednalo o prodej zemědělské půdy, nešlo o takový stav, který by byl podřaditelné pod závěr o obecné tísni ohledně zemědělských pozemků ve smyslu stávající judikatury ( nález ÚS sp. zn. II. ÚS 53/95 in SbÚS č. 53/sv. 4, k povaze a intenzitě tísně obecně ). Prodána byla zahrada v intravilánu; pro prodej mohlo být skutečně rozhodné, zda a jakým způsobem byl na právní předchůdce žalobce vyvíjen psychický nátlak, aby k prodeji došlo. Tíseň zde tedy spočívala v (tvrzených) subjektivních pohnutkách na straně prodávajícího.

Naproti tomu nápadně nevýhodné podmínky zpravidla nespočívají v subjektivních pocitech (pohnutkách) na straně dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy podle okolností jednotlivého konkrétního případu, a to většinou okolností objektivní povahy. U úplatných smluv jde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou relevantní skutečností by mohly být - pro kupní smlouvou dotčenou osobu jiné značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovala v porovnání s předsmluvním vztahem. Podle ustálené judikatury nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy (a tedy na nápadně nevýhodné podmínky), jestliže kupní cena v době uzavření kupní smlouvy byla smluvními stranami dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 16. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 139/93, a ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 257/96).

V nyní posuzované věci nemohou splnit předpoklad nápadně nevýhodných podmínek okolnosti, spočívající ve výši sjednané kupní ceny. V tomto ohledu lze jen poukázat na právní závěry nižších soudů, jak byly výše rekapitulovány; cena byla stanovena podle platného cenového předpisu (vyhlášky č. 43/1969 Sb.) a samotná skutečnost, že šlo o tehdejší cenu pro prodávajícího nízko právním předpisem stanovenou, ještě splnění předpokladu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) neznamená.

Podle tvrzení dovolatele je možné k nápadně nevýhodným podmínkám přiřadit i okolnost, že k prodeji pozemku jinak výhodně umístěného vůbec došlo. Toto tvrzení je však nutné posuzovat v relaci k dalším skutečnostem, které se podávají z odůvodnění rozsudků nižších instancí. Nelze opomenout, že nebyl prodáván pozemek jediný, i když byl podle všeho první (viz dále). Za účelem dostavby areálu tehdejší Krajské správy SNB došlo k převodu též dalších pozemků a nepochybně by byl shledán i zákonný důvod pro vyvlastnění, jak byl právním předchůdcům žalobce předestírán. Podle názoru dovolacího soudu by zde žalobce mohl se svou argumentací uspět jen v případě, že by byl konstruován stav hromadných nápadně nevýhodných podmínek pro další vlastníky pozemků (srov. z rozsudku soudu prvního stupně prodej předmětného pozemku předcházel prodeji ostatních nemovitostí ). To se však nejeví jako přiléhavé.

Odvolací soud ani soud prvního stupně tedy nepochybily, jestliže v této věci oddělily skutkové okolnosti vážící se k tísni a k nápadně nevýhodným podmínkám. Právní otázku žalobce proto nelze zodpovědět kladně; nejde navíc o otázku vážící se ke konstantní (či snad rozkolísané) judikatuře, jako spíše o otázku, závisející na zhodnocení specifických skutečností (od něhož se odvíjí právní posouzení celé věci).

Ze všech uvedených důvodů bylo žalobcovo dovolání odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

I když žalovaní byli v řízení úspěšní, žádné náklady jim ve smyslu § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. nevznikly. Žádný z účastníků tedy nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. března 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu