28 Cdo 2177/2001
Datum rozhodnutí: 10.04.2002
Dotčené předpisy: § 15 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2177/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) H. J., B) Z. K., a C) A. K., zastoupených advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., s.p., zastoupenému advokátem, o náhradu za lesní porosty, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 4 C 586/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.3.2001, čj. 12 Co 703/97-123, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 7.7.1997, čj. 4 C 586/95-75, uložil žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců částku 298.682 Kč s 18% úrokem od 14.9.1995 do zaplacení, a zamítl žalobu pokud se žalobci domáhali 18% úroku z částky 298.682 Kč za období od 8.11.1994 do 13.9.1995. Rozsudek se týkal náhrady za lesní porosty podle ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ).

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.3.2001, čj. 12 Co 703/97-123, změnil k odvolání žalobců i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl v části, v níž se žalobci domáhali zaplacení každý částky 290.107,60 Kč s 18% úrokem od 14.9.1995 do zaplacení, a potvrdil rozsudek ve výroku, jímž soud prvého stupně zamítl návrh žalobců na zaplacení 18% úroků z částky za období od 8.11.1994 do 13.9.1995; výrok soudu prvního stupně zůstal nedotčen odvoláním pokud jím byla přisouzena částka 8.574,40 Kč s 18% úrokem od 14.9.1995 do zaplacení ve vztahu ke každému z žalobců. Odvolací soud dovodil, že mezi stranami zůstala spornou jen konečná výše nároku ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2 zákona o půdě, přičemž odlišná stanoviska stran vyplývala ze zásadně rozdílného přístupu k výkladu citovaného ustanovení zákona o půdě. Odvolací soud zaujal stanovisko, že citované ustanovení blížeji konkretizuje případy, na které se vztahuje poskytnutí náhrad: jedná se o případy, kdy nejen na celém pozemku, ale i pouze na jeho části byl porost. Nelze je vnímat jako jakýsi metodický pokyn, jenž by měl vést k takovému postupu při srovnávání porostů pro potřebu poskytnutí náhrad, jak dovozují žalobci. Uzavřel, že také jazykový výklad shora citovaného ustanovení vyjadřuje skutečnost, že náhrady mají být poskytnuty i za porosty na těch pozemcích, které nebyly v době odnětí pokryty porostem zcela, přičemž při vyčíslení výše náhrady se porovnávají porosty na pozemcích jako celcích. Odvolací soud po podrobném právním posouzení této otázky z hlediska gramatického, historického (ve vztahu k původnímu znění zákona o půdě) i úmyslu zákonodárce, uzavřel, že účelem zakotvení institutu náhrad ve smyslu ustanovení § 15 zákona o půdě, bylo, aby tam, kde došlo k zániku lesního porostu existujícího v okamžiku odnětí, nebo jeho poškození, či snížení jeho hodnoty, byla oprávněným osobám, jimž byly tyto pozemky navráceny, zajištěna odpovídající náprava ve formě finanční náhrady, či zalesnění a finanční náhrady. Jinými slovy, aby lesy ve stavu v době vydání lesních pozemků, byly porovnávány z hlediska finančního vyjádření hodnoty lesních porostů s lesy, jak existovaly v době odnětí těchto pozemků, a podle toho pak byla poskytnuta oprávněným osobám případná náhrada.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 21.9.2000, napadli žalobci včas podaným dovoláním, jehož důvod spatřují v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelé považují za základ sporu skutečnost, že znalecký posudek Ústavu p. h. ú. l. byl vypracován ve dvou variantách, přičemž žalobci trvali na vyplacení jedné třetiny z částky 2,688.135 Kč, jak stanovila jeho druhá varianta, a žalovaný akceptoval vyplacení jedné třetiny z částky 77.170 Kč, jak stanovila první varianta posudku. Žalobci vyjádřili přesvědčení, že varianta č. II. citovaného znaleckého posudku byla vypracována v souladu se zákonem č. 195/1993 Sb. (správně zřejmě č.183/1993 Sb.), jenž novelizoval zákon o půdě, a je tedy správná pro stanovení výše náhrady. Naopak varianta č. I. byla vypracována ve znění zákona o půdě před citovanou novelou a poškozovala oprávněné osoby v tom směru, že povinná osoba kompenzovala v náhradě zhodnocení trvalého porostu přírodní cestou, aniž by jakýmkoli způsobem ovlivnila přirozený růst lesního porostu. Restitučním zákonem nemohou podle nich být napraveny veškeré majetkové křivdy, neboť v takovém případě by oprávněné osoby měly mít nárok i na tržby z prodeje vykáceného a zpracovaného lesního porostu, ale pouze některé z nich. Žalobci poukazují na znalecký posudek, z něhož vyplývá, že právní předchůdkyni oprávněných osob byly odebrány lesní pozemky s porostem ve věku od 80 100 let. Po 46 letech hospodaření povinnou osobou na těchto pozemcích byly oprávněným osobám vráceny pozemky s nesrovnatelným lesním porostem jak věkově, tak druhově. Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle OSŘ ve znění účinném před 1.1. 2001.

Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ, je přípustné, protože podle svého obsahu směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla částečně zamítnuta (§ 238 odst. 1 písm. a) OSŘ). Dovolání se opírá o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, nebo podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.b) OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ).

Odvolací soud v dané věci správně aplikoval na uplatněný nárok ustanovení § 15 odst. 2 zákona o půdě ve znění platném od 1.7.1993, když předmětné lesní pozemky byly žalobcům vydány rozhodnutími pozemkového úřadu z roku 1994, a správně toto ustanovení vyložil. Dovolací soud proto odkazuje na pečlivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s nímž se ztotožňuje. Podle názoru dovolacího soudu je základ nároku na náhradu za trvalé porosty podle ustanovení § 15 odst. 2 zákona o půdě vyjádřen slovy náleží oprávněné osobě náhrada ve výši rozdílu mezi cenou trvalého porostu, který se na pozemku nacházel v době jeho převzetí státem nebo jinou právnickou osobou, a cenou trvalého porostu, který se na pozemku nachází v okamžiku jeho vydání". Výše nároku na náhradu tedy nesporně vychází z porovnání cen porostů na pozemku (jakožto nemovité věci, evidované v katastru nemovitostí), a to bez ohledu na to, zda původní pozemky byly pokryty trvalými porosty zcela nebo jen zčásti; počátek vět, kde jsou zmíněny i části pozemků, postihuje jen možnou původní situaci v pokrytí pozemku trvalými porosty, a jeho smyslem může být jen to, aby byly postiženy i případy takovéhoto částečného zalesnění nebo osázení pozemku jinými trvalými porosty. Stanovení výše náhrady na základě porovnání cen trvalých porostů v obou rozhodujících dobách (tj. době odebrání pozemků původním vlastníkům a době jejich vydání oprávněným osobám) pak vyjadřuje i rozdíly v cenách porostů podle jejich stáří.

Dovolání proto nebylo shledáno důvodným a rozsudek odvolacího soudu byl jako správný potvrzen (§ 243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ).

Výrok o nákladech řízení vychází ze situace, že žalovanému, který byl v dovolacím řízení úspěšný, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. dubna 2002

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu