28 Cdo 2175/2010
Datum rozhodnutí: 11.11.2010
Dotčené předpisy: § 457 obč. zák., § 458 obč. zák., § 136 o. s. ř.




28 Cdo 2175/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce: Družstvo Lukášek, družstvo , IČ 60194537, se sídlem v Praze 3, Lukášova 7/514, proti žalovanému: Ing. G. K. , zastoupenému JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, o zaplacení částky 252.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 255/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2010, č. j. 18 Co 311/2009-132, takto:

Dovolání se odmítá . O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 252.000,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný užíval v období od 1. 1. 2004 do 25. 9. 2007 nebytové prostory žalobce, přičemž nájemní smlouva mezi účastníky uzavřená byla v řízení o vyklizení těchto nebytových prostor vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 426/2005 shledána neplatnou. Žalovaný se bránil tím, že na předmětných nebytových prostorách provedl stavební úpravy v celkové hodnotě 252.898,- Kč.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 13 C 255/2006-92, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 252.000,- Kč s přísl. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a vůči státu (výrok III.). Soud vyšel především ze skutečnosti, že mezi účastníky uzavřená nájemní smlouva je neplatná. Jelikož pak žalovaný užíval v rozhodném období nebytové prostory žalobce na základě neplatného právního úkonu, je povinen žalobci ve smyslu ust. § 457 a § 458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), vydat takto nabyté bezdůvodné obohacení. Výši bezdůvodného obohacení soud stanovil jako peněžitou náhradu odpovídající obvyklému nájemnému za užívání obdobných nebytových prostor (užívaných jako skladové prostory), přičemž vyšel ze zprávy realitní kanceláře Astra Reality, s. r. o. Pokud jde o žalovaným tvrzené provedení stavebních úprav na předmětných prostorách, nepodařilo se mu v tomto směru unést důkazní břemeno. Faktura a výdajový pokladní doklad pouze dokládají, že žalovaný zaplatil třetí osobě za vyúčtované práce částku 252.898,- Kč, nikoliv to, zda a v jakém rozsahu byly tvrzené práce provedeny. Žalovaný přes procesní poučení ze strany soudu podle ust. § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neoznačil žádné další důkazní návrhy k prokázání svých tvrzení ohledně rozsahu provedených prací, takže za stavu, kdy z vyjádření znalce vyplynulo, že znaleckým posouzením sporný rozsah prací zjistit nelze, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neprokázal majetkový prospěch žalobce. Soud neprovedl důkazní návrhy zápisem členské schůze či zprávou společnosti Feldner, s. r. o., neboť tyto nemohly prokázat pro spor rozhodné skutečnosti. Rovněž pak neprovedl důkaz znaleckým posudkem za účelem stanovení obvyklé ceny provedených stavebních prací tvrzených žalovaným, když nebylo prokázáno ani provedení takových prací, a uvedený důkaz tak nebylo možné provést.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 18 Co 311/2009-132, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 252.000,- Kč, potvrdil (výrok I.) a ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o příslušenství pohledávky, stejně jako ve výrocích II. a III. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jde-li o základ nároku. Okresní soud správně určil výši bezdůvodného obohacení s tím, že žalobcem požadovaná částka se pohybovala na spodní hranici obvyklé výše nájemného. V souvislosti se žalovaným namítanými stavebními úpravami krajský soud uvedl, že z jeho procesního postoje nebylo možno dovodit, zda se jedná o vzájemný návrh ve smyslu § 97 o. s. ř. nebo o námitku započtení či pouze o obranu proti návrhu ve smyslu § 98 o. s. ř., přičemž odvolací soud tento procesní úkon žalovaného posoudil jako obranu proti návrhu žalobce. Přestože byl žalovaný (odvolací soud na s. 4 svého rozsudku nesprávně uvádí žalobce) opakovaně poučován podle ust. § 118a a § 119a o. s. ř., žádné relevantní skutečnosti netvrdil. Z předložené faktury pak vyplývá pouze to, že stavební společnost požadovala po žalovaném zaplacení částky 252.898,- Kč za specifikované práce.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný ve svém dovolání formuloval dvě otázky, jež mají podle jeho názoru zásadní právní význam. V prvním případě jej dovolatel spatřuje v postupu a rozhodování soudů obou stupňů, které přes proklamovanou aplikaci v judikatuře soudů vyjádřeného právního názoru, právní názor nepoužily a věc rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). Dovolatel se domnívá, že soudy nerozhodly v souladu s konstantní judikaturou (ač takové rozhodnutí deklarovaly), když při zjišťování výše bezdůvodného obohacení nevycházely z částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných nebytových prostor, přičemž důraz je kladen na výraz za užívání obdobných nebytových prostor . Soudy tak podle mínění žalovaného nevzaly v potaz špatný stavebně-technický stav těchto prostor. Na druhém místě je zásadní právní význam shledáván v rozsudku odvolacího soudu potvrzeném postupu soudu prvního stupně, který neprovedl důkaz navržený účastníkem řízení, třebaže byl původně rozhodnut tento důkaz provést (neboť tento důkaz byl způsobilý určit rozsah bezdůvodného obohacení žalobce), avšak po ustanovení nesprávných soudních znalců, důkaz neprovedl a věc ani jinak neposoudil . Dovolatel v tomto směru uvádí, že soud zamítl jeho návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem, aniž by následně postupoval podle ust. § 136 o. s. ř. V nájemní smlouvě se žalovaný zavázal provést potřebné stavební úpravy, bez nichž by prostory nebylo možné ke sjednanému účelu užívat. Ačkoli v řízení o vyklizení předmětu nájmu soudy konstatovaly neplatnost nájemní smlouvy, představují její ujednání nepochybně významnou, rozhodně nepominutelnou, okolnost ve vztahu ke stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení . Odvolací soud nevěnoval dostatečnou pozornost nesprávnosti ve způsobu provádění dokazování soudem prvního stupně, neboť tento od provedení důkazu znaleckým posudkem upustil, přestože původně znalce ustanovit chtěl a názor změnil až poté, co mu postupně ustanovení znalci sdělili, že pro zpracování uvedeného posudku nemají oprávnění. Provedení investic žalovaným potvrdil v průběhu řízení i sám žalobce, navíc faktura a výdajový doklad podle názoru dovolatele provedení stavebních úprav dokládají dostatečně. Z těchto důvodů navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů v napadeném rozsahu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).



Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předně je třeba říci, že namítá-li dovolatel vady řízení, tedy dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nemůže k nim být vzhledem k ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. přihlédnuto. Žalovaný se v tomto směru domnívá, že došlo k pochybení soudu, nebyl-li vypracován jím navrhovaný znalecký posudek a následně soud ani nepřistoupil k aplikaci ust. § 136 o. s. ř. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud dodává, že byť by soud prvního stupně měl v úmyslu nechat znalecký posudek vypracovat, žádný předpis mu nebrání v tom, aby následně změnil svůj názor a znalecký posudek vypracovat nenechal. Soud prvního stupně zjevně vyšel z vyjádření znalce Ing. J. K., CSc. (č. l. 80 spisu), podle kterého není možné znaleckým posudkem zjistit, zda byly určité práce provedeny. Dospěl-li soud k závěru, že není možné v dané věci zjistit rozsah prací znaleckým posudkem ani jinak, nebylo namístě užití ust. § 136 o. s. ř., jak se mylně domnívá žalovaný, neboť toto ustanovení předpokládá, že nárok je prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 940). Soud by tedy toto ustanovení mohl aplikovat pouze v případě, že by z provedeného dokazování vyplynulo, že stavební úpravy provedeny byly, a nárok tak je dán, ale ať už z jakéhokoliv důvodu není možné zjistit jeho výši. Tak tomu však v posuzované věci nebylo.
Je-li pak dovolatel toho názoru, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dán tím, že soudy nerespektovaly konstantní judikaturu, nelze mu dát zapravdu. Výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti (v tomto případě nebytových prostor) na základě neplatného právního úkonu se určí peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla formou nájmu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2003/2008, rozsudek téhož soudu ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2235/2000, a mnoho dalších). V souzeném sporu pak soudy vycházely z obvyklé výše nájemného za skladové prostory, jak je zřejmé z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Dle zprávy realitní kanceláře Astra Reality, s. r. o. se nájemné za skladové prostory v rozhodné době pohybovalo mezi částkami 100 až 250 Kč/m2/měsíc (viz č. l. 43 spisu). Vzhledem k tomu, že mezi účastníky bylo nesporné, že předmětné nebytové prostory byly způsobilé k užívání coby skladové prostory (viz např. protokol o jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 25. 10. 2007, č. l. 57 a násl.), bylo zcela namístě, pokud byla při výměře 47 m2 požadována náhrada ve výši 6.000,- Kč měsíčně, tedy zaokrouhleno 127,70 Kč/m2/měsíc. Bereme-li v úvahu zprávu realitní kanceláře, nachází se tato částka při spodní hranici nájemného za skladové prostory v inkriminované době a lokalitě. Nesouhlasil-li žalovaný s výší nájemného, jak je specifikována ve zprávě realitní kanceláře Astra Reality, s. r. o., mohl k důkazu sám předložit zprávy jiných realitních kanceláří, což také dle citovaného protokolu o jednání učinit chtěl (viz č. l. 58), avšak následně se tak nestalo. Žalovaný na podporu svých tvrzení cituje nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, který však na danou situaci nedopadá, když soudy, jak bylo vyloženo výše, ustálenou judikaturu respektovaly, a nemohly se tak dopustit jurisdikční libovůle .
Pokud dovolatel namítá, že faktura a výdajový doklad dostatečně prokazují jím provedené stavební úpravy, že stavební úpravy vyplývají i z uzavřené nájemní smlouvy, že předmětné nebytové prostory nedosahovaly standardní kvality či že provedení stavebních úprav během řízení potvrdil i žalobce, uplatňuje tím dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž za dané procesní situace vzhledem k ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. nemůže být brán v úvahu. Z hlediska výše bezdůvodného obohacení je pak zcela nevýznamné znění mezi účastníky uzavřené nájemní smlouvy, když tato byla v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 426/2005 shledána neplatnou, a na výši bezdůvodného obohacení tak nemůže mít jakýkoliv vliv.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, neboť, jde-li o příslušenství pohledávky, bylo toto přerušeno usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 4. 2010, č. j. 13 C 255/2006-153, Nejvyšší soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení. Bude o ní rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (viz ust. § 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2010 JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu