28 Cdo 2173/2012
Datum rozhodnutí: 26.09.2012
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 2173/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně M. W. , bytem v P., zast. JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 641.066,54 Kč s příslušenstvím a 69.550,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 48/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2011, č. j. 55 Co 309/2010-89, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2011, č. j. 55 Co 309/2010-89, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se domáhá náhrady škody ve shora uvedené výši, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 10, jenž v nalézacím řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 152/2001 o zaplacení 650.000,- Kč v zákonné lhůtě nenařídil předběžné opatření, jímž se žalobkyně domáhala uložit své dlužnici zákaz nakládání s bytovou jednotkou v jejím vlastnictví. V důsledku prodlení s nařízením předběžného opatření dlužnice bytovou jednotku převedla na třetí osobu a žalobkyni se posléze přisouzený nárok pro nemajetnost dlužnice nepodařilo vymoci.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, č. j. 20 C 48/2009-47, žalobě vyhověl. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně dne 13. 6. 2001 podala u Obvodního soudu pro Prahu 10 vůči své dlužnici M. W. žalobu o zaplacení 650.000,- Kč s příslušenstvím. Dne 7. 9. 2001 žalobkyně soudu navrhla nařízení předběžného opatření spočívajícího v uložení zákazu nakládání s bytovou jednotkou vlastněnou dlužnicí. O předběžném opatření bylo rozhodnuto teprve usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 7 C 152/2001, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2002. Mezitím však dlužnice kupní smlouvou uzavřenou dne 19. 2. 2002 předmětnou bytovou jednotku včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku prodala třetí osobě za kupní cenu 1.330.000,- Kč. Žalobě o zaplacení 650.000,- Kč s příslušenstvím bylo následně vyhověno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 7 C 152/2001, jenž nabyl právní moci dne 19. 9. 2006. Žalobkyni jím byla vůči dlužnici přisouzena i náhrada nákladů řízení ve výši 69.550,- Kč. Vymožení částek přisouzených uvedeným rozsudkem se žalobkyně vůči své dlužnici domáhá v exekuci nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2008, č. j. 65 Nc 1141/2008-8. Pověřený soudní exekutor Mgr. Petr Polanský pro žalobkyni dosud vymohl pouze částku 8.933,46 Kč, o kterou byla žaloba vzata zpět. Vzhledem k tomu, že dlužnice nedisponuje majetkem, který by bylo lze úspěšně zpeněžit, a jejím jediným příjmem je invalidní důchod vyplácený ve výši 8.894,- Kč měsíčně, nebude dle názoru pověřeného soudního exekutora majetek povinné postačovat k vymožení povinností uložených exekučním titulem. Na základě těchto skutkových závěrů soud prvního stupně dovodil, že v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 10 o nároku žalobkyně na zaplacení 650.000,- Kč s příslušenstvím vůči dlužnici M. W. došlo k nesprávnému úřednímu postupu (§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ dále jen zák. č. 82/1998 Sb. ), když o návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření spočívajícího v zákazu nakládání s bytovou jednotkou ve vlastnictví dlužnice bylo rozhodnuto až po uplynutí sedmidenní zákonné lhůty. V příčinné souvislosti s tímto postupem pak žalobkyni vznikla škoda v uplatňované výši 641.066,54 Kč s příslušenstvím a ve výši 69.550,- Kč, neboť poté, co dlužnice před nařízením navrhovaného předběžného opatření převedla bytovou jednotku na třetí osobu, se v uvedeném rozsahu částky přisouzené exekučním titulem nepodařilo vymoci ani v exekučním řízení.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil rovněž právnímu závěru, že opožděné nařízení předběžného opatření představuje nesprávný úřední postup. Dovodil však, že nesprávný úřední postup dosud neměl dopad do majetkové sféry žalobkyně. Exekuce na majetek dlužnice M. W. nařízená k vymožení pohledávky žalobkyně totiž dosud nebyla skončena. Nelze tedy postavit najisto, v jakém rozsahu pohledávka žalobkyně zůstane neuspokojena, zvláště, může-li být alespoň v malém rozsahu uspokojena srážkami z invalidního důchodu dlužnice. Do skončení předmětného exekučního řízení tak odvolací soud považuje vznik škody na straně žalobkyně za neprokázaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítala, že v posuzovaném případě se její pohledávka za dlužnicí M. W. stala nedobytnou, neboť se zřetelem na její věk, nedostatek majetku a jediný zdroj příjmů (invalidní důchod), nelze uplatňovanou pohledávku vzhledem k její výši a příslušenství reálně exekučně vymoci. Vznik škody je dle názoru dovolatelky třeba spojovat s okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka poškozeného za jeho dlužníkem je již nevymahatelná, a nikoliv až s okamžikem, kdy dojde kupř. k zastavení exekučního řízení pro nemajetnost. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnou fyzickou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu. Dovolání shledal opodstatněným.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zák. č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Protože zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ). Škodou zákon (§ 442 odst. 1 obč. zák.) míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat. V řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, který měl vést ke zmaření uspokojení pohledávky poškozeného věřitele, pak může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. Za nedobytnou lze přitom pohledávku považovat např. již ke dni, kdy věřitel obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení v konkurzním řízení, bez ohledu na to, zda došlo k vydání rozhodnutí o zrušení konkurzu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2011). Pro závěr o tom, zda v důsledku nesprávného úředního postupu nastala majetková újma v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného (neuspokojení pohledávky za dlužníkem), přitom není podstatné, zda konkurzní či exekuční řízení vedené vůči dlužníkovi bylo již formálně skončeno, nýbrž okolnost, zda poškozený na základě zjištěného skutkového stavu prokazatelně může dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 77/2008).
V posuzovaném případě tedy pro závěr o tom, zda v důsledku opožděného vydání předběžného opatření nastala na straně žalobkyně majetková újma v podobě zkrácení uspokojení uplatňované pohledávky, není podstatné toliko zjištění, zda a s jakým výsledkem exekuční řízení směřující k vymožení této pohledávky již pravomocně skončilo, nýbrž zjištění skutkových okolností (např. věk dlužnice, dostatek zpeněžitelného majetku, zdroj jejích příjmů, výše uplatňované pohledávky a jejího příslušenství apod.) umožňujících učinit závěr o tom, zda žalobkyně prokazatelně bude moci dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv. Závěr odvolacího soudu, že do skončení exekučního řízení vznik škody na straně žalobkyně prokázat nelze, tudíž neobstojí.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2012

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu