28 Cdo 217/2008
Datum rozhodnutí: 08.12.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 246/1992Sb., § 28a odst. 3 předpisu č. 246/1992Sb.




28 Cdo 217/2008

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce města U. J., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. Š., o zaplacení 47.768,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 98/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2007, č. j. 25 Co 127/2007-242, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 7. 12. 2006, č. j. 7 C 98/2006-122, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 47.768,80 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 12. 2005 do zaplacení, žalobu o zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 47.768,80 Kč za dobu od 4. 12. 2004 do 30. 11. 2005 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že žalovaná získala na základě kupní smlouvy ze dne 25. 8. 2004 do vlastnictví 4 koně, kteří však byli na základě rozhodnutí Městského úřadu U. ze dne 19. 12. 2003 prodávajícímu, M. Š., ve smyslu ust. § 28a odst. 1 zák. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění účinném do 29. 2. 2004, odebráni a svěřeni na základě obstaravatelských smluv ze dne 20. 12. 2003 do náhradní péče panu H., Č. a P. Žalobce až do předání koní žalované hradil náklady spojené s náhradní péčí. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná se stala vlastníkem předmětných koní v době, kdy tito byly v péči třetích osob. Žalobce až do předání koní žalované, tj. do 3. 12. 2004, platil obstaravatelům cenu za náhradní péči, čímž se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu § 451 obč. zák. a je povinna podle ust. § 456 obč. zák. bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Doplňujícím usnesením ze dne 22. ledna 2007, č. j. 7 C 98/2006-136, soud prvního stupně žalovanou zavázal zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení 1.690,- Kč.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 25 Co 127/2007-242, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nikoliv však s jeho právním posouzením věci. Uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila, neboť povinnost nahradit náklady spojené s umístěním týraného zvířete do náhradní péče a s následnou péčí podle ust. § 28a odst. 3 zák. č. 246/1992 Sb. je vázána na osobu, jíž bylo týrané zvíře odebráno, nikoliv na jeho vlastníka. Tato povinnost je příslušným ustanovením ukládána tomu, kdo uvedený stav způsobil, mimo jiné jako určitý druh postihu za jeho jednání. Nárok na náhradu uhrazených nákladů spojených s umístěním týraných koní do náhradní péče tak žalobci nevznikl vůči žalované, nýbrž vůči M. Š. bez ohledu na to, že tento koně prodal v období jejich umístění v náhradní péči žalované.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když nesouhlasí s výkladem a aplikací ust. § 28a odst. 3 zák. č. 246/1992 Sb. odvolacím soudem, jehož důsledkem by mohlo docházet k účelovým převodům vlastnictví. Na rozdíl od odvolacího soudu se nedomnívá, že toto ustanovení představuje postih osoby týrající zvířata, ale řešení praktické situace náhrady nákladů za péči o odebrané zvíře, když postih a případný trest je věcí přestupkového nebo jiného správního či trestního řízení. Namítá, že v daném případě převodem vlastnictví odpadl důvod pro uložení zvláštního opatření a odebrání zvířat, takže nový vlastník si je mohl bez zbytečného prodlení převzít, což neučinil nebo učinil až se značným časovým prodlením. Žalovaná tak byla neoprávněně zvýhodněna a teoreticky by nemusela zvířata převzít vůbec a nevynaložit na jejich výživu a péči žádné náklady, což by odporovalo jednak dobrým mravům a dále i obsahu a pojetí vlastnického práva ve smyslu ust. § 123 a násl. obč. zák. Z těchto důvodů se domnívá, že se žalovaná na úkor žalobce podle ust. § 451 a násl. obč. zák. bezdůvodně obohatila a je povinna bezdůvodné obohacení vydat. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná podáním ze dne 22. 2. 2008 oznámila dovolacímu soudu zahájení správního řízení, v němž je navrhováno, aby předmětnou částku uhradil žalobci M. Š.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.

Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.). Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného práva. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z § 451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít.

Podle ust. § 28a odst. 3 zák. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, v účinném znění, náklady spojené s umístěním týraného zvířete do náhradní péče a s následnou péčí o něj hradí osoba, jíž bylo zvíře odebráno.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že žalovaná, která získala týrané koně do vlastnictví v období jejich umístění v náhradní péči na základě kupní smlouvy uzavřené s M. Š., jemuž byly koně rozhodnutím příslušného městského úřadu odebrány a umístěny do náhradní péče, se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila, neboť nahradit náklady spojené s umístěním týraného zvířete do náhradní péče a s následnou péčí podle ust. § 28a odst. 3 zák. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, v účinném znění, je povinna osoba, které bylo týrané zvíře odebráno, nikoliv jejich vlastník. Právnímu závěru odvolacího soudu nelze než přisvědčit. Citované ustanovení zákona č. 246/1992 Sb. výslovně uvádí, koho stíhá povinnost hradit příslušné náklady spojené s náhradní péčí, a nepřipouští jiný výklad. Zákonodárce se tak zřetelně výslovnou právní úpravou snažil předejít případným sporům v otázce povinné osoby k hrazení nákladů v souvislosti s umístěním týraného zvířete do náhradní péče a s následnou péčí a zakotvil v daném ustanovení (ve znění účinném do 29. 2. 2004 srovnej obdobně § 28a odst. 2) praktické řešení předestřených sporů. Hradil-li náklady spojené s náhradní péčí po dobu náhradní péče dovolatel, je to M. Š., komu tím vzniklo bezdůvodné obohacení a nikoliv žalovaná.

Námitka dovolatele ohledně odpadnutí důvodu náhradní péče není relevantní, lze jí brojit toliko proti rozhodnutí o nařízení zvláštního opatření podle ust. § 28a odst. 1 zák. č. 246/1992 Sb. spočívajícího v odebrání týraných zvířat a proti trvání důvodu takového opatření.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a ze spisu se nepodává, že by žalované vznikly náklady dovolacího řízení, o jejichž úhradě by měl soud rozhodnout.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. prosince 2008

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu