28 Cdo 2165/2002
Datum rozhodnutí: 30.05.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2165/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalovaného Stavebního bytového družstva P., zast. Mgr. M. P., které bylo podáno proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2002, sp. zn. 11 Cmo 50/2002 (v právní věci žalobců P. a D. J., zast. advokátem, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu P., zast. Mgr. M. P., o stanovení povinnosti vykonat úkony k uzavření smlouvy o převodu bytu žalobcům a o povinnosti takovou smlouvu uzavřít, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 1403/98) takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud prvního stupně, částečným rozsudkem ze dne 7.11.2001, č.j. 12 Cm 1403/98 61, uložil žalovanému povinnost vyhotovit prohlášení vlastníka budovy mající náležitosti § 5 zákona č. 72/1994 Sb., navrhnout vklad prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P., tento doložit listinami podle § 5 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. a řádně se starat o svůj návrh týkající se objektu bydlení (domu) specifikovaného v uvedeném rozsudku, ve kterém bude vymezen byt č. 2 užívaný žalobci o velikosti 3+1 v prvním podlaží se sklepem a podílem na společných prostorách, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

Nalézací soud vyšel ze zjištění, že žalobci jako členové Stavebního bytového družstva P. užívají byt v předmětné budově. Ve lhůtě stanovené v § 24 zákona č. 42/1992 Sb. učinili včasnou výzvu družstvu k převodu vlastnictví k bytové jednotce. Žalovaný však dosud smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví žalobce neuzavřel a neučinil ani přípravné kroky v podobě prohlášení vlastníka ve smyslu § 5 citovaného zákona. Po vyhodnocení skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má právo na uzavření smlouvy o bezplatném převodu vlastnictví k bytu. Při splnění podmínek uvedených v zákoně č. 72/1994 Sb. má žalovaný povinnost takovouto smlouvu uzavřít, a tento postup tedy není závislý na vůli žalovaného, jak se tento domníval.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 29.5.2002, pod č.j. 11 Cmo 50/2002 72, výrok rozsudku soudu prvního stupně věcně potvrdil v pozměněném znění s tím, že žalovaný je povinen učinit prohlášení vlastníka budovy mající náležitosti stanovené v § 5 zákona č. 72/1994 Sb., ve kterém bude vymezen sporný byt v dotčené nemovitosti, a to do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem II., v části, v níž měla být žalobci uložena povinnost řádně se starat o návrh na zápis vkladu, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Výrokem III. byl zamítnut návrh žalovaného na přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. c/ a § 211 občanského soudního řádu.

Odvolací soud potvrdil názor prvostupňového soudu ohledně povinnosti žalovaného učinit prohlášení o vymezení bytových jednotek v domě, protože jinak by nebyl vymezen předmět převodu jako věci ve smyslu § 118 a § 119 občanského zákoníku. Jestliže žalobci takové právo podle zákona mají, nelze je činit předmětem libovůle žalovaného. Tento názor je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (naposledy rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2002, pod č.j. 30 Cdo 1069/2000-181), a nalezl svůj výraz i v novele zákonem č. 103/2000 Sb., kdy v dotčeném ustanovení již není použito slova může , ale stanoví, že za splnění zákonných podmínek družstvo určuje prostorově vymezené části budov.

Odvolací soud nepřisvědčil ani názoru žalovaného spočívajícího v přesvědčení, že ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o něž žalobci opírají svůj nárok, je protiústavní. Daný předpis je jedním z transformačních předpisů, který částečně napravuje dřívější omezení práv k bytům. Přináší to zásah do dříve vzniklých právních vztahů, ale tento dopad nemá intenzity rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Proti bodu I. výroku uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle žalovaného měl odvolací soud řízení přerušit a měl podat u Ústavního soudu návrh na zrušení § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., už vzhledem k nálezu č. 280/1996 Sb., kterým bylo zrušeno ustanovení § 22 odst. 4 téhož zákona. Bytové družstvo je vlastník jako každý jiný a mělo by tedy mít i všechna zákonem zaručená práva, včetně vlastnického práva s omezením možným pouze ze zákona. V daném sporu se přitom nejedná o stav nouze, naléhavý veřejný zájem nebo vyvlastnění. Zákon o vlastnictví bytů by proto měl převody bytů umožňovat, ne však povinně ukládat, a to povinně pouze bytovým družstvům, ne jiným vlastníkům. Navíc i v rozsudku Nejvyššího soudu 33 Cdo 817/99 je uveden právní názor, že je pouze věcí vlastníka budovy, zda jednotky vymezí či nikoliv.

K tomuto dovolání jak vyplývá ze spisu nebylo podáno vyjádření.

Dovolání není přípustné.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních § 237 o.s.ř..

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalovaný, jehož dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§ 241a odst. 1, § 214a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení osoby, která má právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu především pro jeho údajnou neústavnost, přičemž mimo jiné upozorňuje na Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 15/96 (vydaný ve Sb. nálezů a usnesení ÚS ve Svazku č. 6, Nález č. 99 280/1996 Sb.). Pozornosti dovolacího soudu však nemohlo uniknout, že skutkový základ citovaného rozhodnutí Ústavního soudu byl od projednávané věci odlišný. V uvedeném Nálezu ÚS, kterým bylo zrušeno ustanovení § 22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., byla upravena právní situace specifické skupiny bytů, a to sice bytů ozbrojených složek. Závěr Ústavního soudu o tom, že zabezpečení bytových potřeb osob, působících v resortech garantujících obranu státu a ochranu veřejného pořádku, lze dosáhnout i jinak, než na základě zrušeného ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. však nemá bezprostřední dopad na souzenou věc.

Jak vyplývá i z argumentace uvedené v dovolání, právní názor na míru autonomie vůle vlastníka budovy ve vztahu k učinění či neučinění prohlášení vymezujícího jednotky ve smyslu § 5 zákona č. 72/1994 Sb. prošel na soudní i zákonodárné úrovni určitým vývojem. Judikatura vyšších soudů, podpořená novelou zákona č. 72/1994 Sb. vyhlášenou pod č. 103/2000 Sb., se nicméně postupně ustálila na stanovisku, že bytové družstvo už vzhledem k ustanovení § 23 odst. 2 cit. zákona je povinno učinit uvedené prohlášení. Jak bylo vyloženo např. v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6.4.2000, sp. zn. 11 Cmo 51/2000 nebo v odvolacím soudem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2002, sp. zn. 30 Cdo 1069/2000, prohlášení vlastníka je condicio sine qua non pro uzavření smlouvy o převodu bytu. Akceptací opačné interpretace by soudy nemohly poskytnout nájemcům ochranu jejich práv, a to v situaci, kdy je zřejmé, že úmysl zákonodárce takový nebyl. Lze to odvodit z toho, že ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. je ustanovení obecné, které se vztahuje na všechny vlastníky budov, nejen na budovy ve vlastnictví bytových družstev. Má-li však bytové družstvo povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, je potom logicky zavázáno učinit všechny úkony, které jsou nezbytným předpokladem pro uzavření této smlouvy. V opačném případě by ustanovení § 23 odst. 2 cit. zákona pozbylo smyslu a právo nájemce na uzavření smlouvy by bylo nevymahatelné.

Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam, neboť se neodchýlilo od konstantní judikatury vyšších soudů a není ani v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.



V Brně dne 30. května 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu