28 Cdo 2161/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy: § 10 odst. 4 předpisu č. 403/1990Sb.




28 Cdo 2161/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. H. Ž., 2. P. N. a 3. J. N., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Co 63, 64/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 364/92 (žalobců H. Ž., P. N. a J. N., zastoupených advokátem, proti žalovanému Regionálnímu museu K., zastoupenému advokátem, o vydání věci), takto:

I. Dovolání dovolatelů se zamítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 27. 3. 1992, se žalobci domáhali, aby žalovanému museu bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 27 v K., B. ulice, s pozemkem parc. č. 90, zapsaných na listu vlastnictví č. 27 pro katastrální území K., a to žalobkyni H. Ž. z jedné ideální poloviny a žalobcům P. N. a J. N. každému z jedné ideální čtvrtiny. V žalobě bylo uvedeno, že původním vlastníkem uvedených nemovitostí byl J. N., který zemřel 2. 3. 1983; jeho dědici se stali H. Ž., dcera J. N., a P. N. i J. N., vnuci původního vlastníka J. N. Uvedení právní nástupci původního vlastníka vyzvali žalované museum k vydání nemovitostí, jež byly odňaty původnímu vlastníku J. N. rozhodnutím finančního odboru Okresního národního výboru v K. z 28. 1. 1960, čj. 803, vydaným podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu. Žalované museum odmítlo uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí.

Žalované museum navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že dům čp. 27 v K.. byl zásadně přestavěn a tento dům se stal součástí jiné nemovitosti, která byla postavena na pozemku parc. č. 91 v K. Původní dům čp. 27 byl převzat v roce 1966 v havarijním stavu a jeho rekonstrukce trvala téměř 10 let; tento původní dům stál v ulici K., nyní má však hlavní vchod z ulice B. Vyčíslit zhodnocení původní nemovitosti náleží Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci.

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze 4. 10. 1995, čj. 8 C 364/92-50, bylo žalovanému museu uloženo vydat žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví (z jedné ideální poloviny žalobkyni H. Ž. a z ideálních čtvrtin žalobcům P. N. a J. N.) dům čp. 27 v B. ulici v K. spolu se stavební parcelou č. 90, zapsané na listu vlastnictví č. 1430 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu v K. Žalovanému museu bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 7.260,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému museu bylo dále uloženo zaplatit do poklady Okresního soudu v Kolíně 1.000,- Kč na úhradu soudního poplatku a 4.336,- Kč na úhradu zálohovaného znalečného rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalovaného musea byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 28. 3. 1997, sp. zn. 28 Cdo 465/96, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nepostupoval v tomto řízení s ohledem na ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., pokud šlo o zhodnocení nemovitosti částkou cca 800.000,- Kč a pokud šlo o objasnění toho, zda jsou žalobci ochotni částku odpovídající zhodnocení nemovitosti zaplatit Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci a zda nadále trvají na vydání nemovitostí. Žalobci rozšířili v tomto smyslu žalobu podáním došlým soudu 5. 11. 1996. Soudu prvního stupně odvolací soud ukládal doručit žalovanému toto rozšíření žaloby po vyčkání vyčíslení částky představující zhodnocení stavby ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.

Okresní soud v Kolíně usnesením z 30. 6. 1997, čj. 6 C 364/92-78, připustil změnu žaloby žalobců zejména ohledně povinnosti žalobců zaplatit společně a nerozdílně Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci částku 280.181,- Kč (souvisící se zhodnocením nemovitosti) do 3 měsíců od právní moci rozsudku.

Poté vynesl Okresní soud v Kolíně rozsudek z 25. 3. 1998, čj. 8 C 364/92-91, jímž uložil žalovanému museu vydat žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví (žalobkyni H. Ž. jednou ideální polovinou a žalobcům P. N. a J. N. po jedné ideální čtvrtině) dům čp. 27 v B. ulici v K. spolu se stavební parcelou č. 90 v katastrálním území K. do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo uloženo žalobcům, aby zaplatili společně a nerozdílně Ministerstvu financí ČR 474.894,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Bylo také tímto rozsudkem vysloveno, že do zaplacení částky 474.894,- Kč vázne pro Ministerstvo financí ČR na uvedených vydávaných nemovitostech zástavní právo . Žalovanému museu bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 12.498,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému museu bylo také uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Kolíně do 3 dnů od právní moci rozsudku 19.996,- Kč na úhradu soudního poplatku a 4.336,- Kč na úhradu vyplaceného znalečného.

K odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně z 25. 3. 1998, čj. 8 C 364/92-91, Krajský soud v Praze usnesením z 9. 2. 1999, sp. zn. 22 Co 44/99, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že základním problémem, který musí soud prvního stupně pro posouzení věci vyřešit, je otázka, co lze považovat za stavbu, která tu v daném případě byla demolována, tedy zda v souvislosti se stavbou muzejní budovy dům čp. 27 v K. zanikl, nebo zda výsledkem stavebních prací byla jen změna tohoto domu, který však jako věc ve smyslu práva nepřestal existovat. V této souvislosti vyslovoval odvolací soud názor, že stavba zaniká a přestala být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží . Protože dosud v řízení provedený znalecký posudek znalce A. Z. nevycházel ze zadání, které by odpovídalo právnímu názoru vyslovenému odvolacím soudem, měl odvolací soudu za to, že bude v řízení nezbyté ustanovit dalšího znalce, který by se vyjádřil, zda stavba domu čp. 27 v B. ulici v K. je novou stavbou a zda původní dům čp. 27 byl demolován.

V dalším průběhu řízení po doplnění dokazování posudkem znalce Ing. I. B., CSc., rozhodl Okresní soud v Kolíně rozsudkem z 28. 12. 2000, čj. 8 C 364/92-172, opět tak, že uložil žalovanému museu vydat žalobcům dům čp. 27 v B. ulici v K., a pozemek parc. č. 90 v katastrálním území K. (a to žalobkyni H. Ž. z jedné ideální poloviny a žalobcům P. N. a J. N. každému po jedné ideální čtvrtině). Zároveň bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně Ministerstvu financí ČR 474.894,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Bylo také vysloveno, že do zaplacení částky 474.894,- Kč vázne pro Ministerstvo financí ČR na vydávaných nemovitostech zástavní právo. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 23.731,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Kolíně soudní poplatek 19.172,40 Kč a na úhradu zálohovaného znalečného 10.172,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalovaného Regionálního musea v K. proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně z 28. 12. 2001, čj. 8 C 364/92-172, Krajský soud v Praze rozsudkem z 9. 10. 2001, sp. zn. 22 Co 325/2001, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že v nově vypracovaném posudku znalce Ing. B., CSc., se tento znalec nemohl vyjádřit k závažné otázce, zda dispoziční řešení prvního podlaží domu čp. 27 v K. bylo zachováno i po stavebních úpravách, které probíhaly na domě čp. 27 v roce 1978 až roce 1983. Odvolací soud připomínal, že teprve po doplnění znaleckého posudku v uvedeném smyslu bude mít soud prvního stupně podklad pro posouzení toho, zda původní stavba domu zanikla a zda vznikla nová stavba a zda je tedy na místě vydání nemovitostí podle ustanovení § 10 zákona č. 403/1990 Sb. nebo peněžní náhrada podle ustanovení § 14 zákona č. 403/1990 Sb.

V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Kolíně rozsudkem z 21. 2. 2003, čj. 8 C 364/92-240 (ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Kolíně z 29. 10. 2003, čj. 8 C 364/92-257). Tímto rozsudkem byla žaloba žalobců zamítnuta jak co do žalobního návrhu, aby bylo žalovanému uloženo vydat žalobcům do 3 dnů od právní moci rozsudku do jejich podílového spoluvlastnictví (žalobkyni H. Ž. z jedné ideální poloviny, žalobcům P. N. a J. N. po jedné ideální čtvrtině) dům čp. 27 v B. ulici v K. a pozemek parc. č. 90 v katastrálním území K., i co do žalobního návrhu, aby žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně Ministerstvu financí ČR 474.894,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 20.270,- Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Také bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Kolíně na úhradu placeného znalečného 22.803,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 21. 2. 2003 bylo uvedeno, že žalobkyně H. Ž. je dcerou původního vlastníka nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, J. N. (zemřelého v roce 1983), jehož vnuky jsou i žalobci P. N. a J. N. (synové MUDr. J. N., který zemřel v roce 1990). Dům čp. 27 v K. ulici v K. a pozemek parc. č. 90 v katastrálním území K. byly předány do vlastnictví státu rozhodnutím finančního odboru rady Okresního národního výboru v K. z 28. 1. 1960, čj. 803, ve spojení s rozhodnutím finančního odboru rady Krajského národního výboru v P. z 24. 2. 1960, čj. Fin.944/60-72/6, a to podle ustanovení § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu. Dům čp. 27 v K. byl po převzetí státem zrekonstruován; zprávou Ministerstva financí ČR ze 6. 3. 1998 bylo ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 a § 19 zákona č. 403/1990 Sb. doloženo, že výše zhodnocení uvedené nemovitosti činí 474.894,- Kč. Výzva k vydání uvedených nemovitostí byla učiněna dne 11. 4. 1991 vůči Regionálnímu museu v K.; v katastru nemovitostí je jako vlastník uvedených nemovitostí zapsána Česká republika Regionální museum v K.

Ze znaleckých posudků, provedených v tomto soudním řízením, vyplývalo, že při přestavbě domu čp. 27 v K.. v letech 1978 1983 nedošlo k zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží; dům přestal mít charakter domu činžovního; pokud jde o prvky dlouhodobé životnosti, zachovalo se 90 % základů, 60 % svislých nosných stěn, u schodiště šlo o 100 % novou konstrukci, u stropů bylo zachováno 20 % původních konstrukcí a krov je 100 % nový. Z toho soud prvního stupně dovodil výsledný závěr, že ke dni uplatnění výzvy k vydání nemovitosti tu už nešlo o stejnou domovní nemovitost, která podle rozhodnutí z roku 1960 přešla na stát; v souvislosti se stavbou muzejní budovy původní dům čp. 27 v K.. zanikl, přestal existovat a dům, který na jeho místě vznikl, je novou nemovitou věcí.

Z uvedených důvodů soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně z 21. 2. 2003, čj. 8 C 364/92-257 (ve znění doplňujícího usnesení z 29. 10. 2003, čj. 8 C 364/92-257) rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Co 63, 64/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ve výrocích o nákladech řízení, a to tak, že žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a rovněž státu nebyla přiznána náhrada jím placených nákladů tohoto řízení; v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému nebyla přiznána ani náhrada nákladů řízení odvolacího.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že ve věci samé nebylo odvolání žalobců shledáno důvodným, nýbrž jen ohledně nákladů řízení.

Odvolací soud uváděl, že tu bylo nutno posoudit, zda je dům čp. 27 na stavební parcele č. 90 v katastrálním území K. stavbou zřízenou až po převzetí pozemku státem, zda je tedy věcí novou, vybudovanou poté, co původní (odňatá) stavba zanikla, a zda tu lze za těchto okolností aplikovat ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. a vydat žalobcům pozemek, na němž je stavba umístěna. Ze znaleckého posudku znalce Intg. J. je možné, podle názoru odvolacího soudu, dovodit, že původní dům čp. 27 na stavebním pozemku parc. č. 90 v K. zanikl. V roce 1960, kdy byl dům původnímu vlastníku odňat, byl ve velmi špatném stavu; šlo o dům nájemní, v němž bylo celkem osm bytů. Dům čp. 26 na sousedním pozemku parc. č. 91 v byl v roce 1946 zcela zbourán. Při rekonstrukci domu čp. 27 v letech 1978 1983 zůstalo zachováno svislé nosné zdivo se základy pouze v podzemí a rozebrán byl i trámový strop nad zadní místností. V prvním nadzemní podlaží zůstalo zachováno svislé nosné zdivo včetně základů u nepodsklepené části ze 60 %; došlo k výměně části svislého nosného zdiva a bylo rozebráno a znovu vyzděno zdivo směrem do bývalého dvoru, nebo bylo odstraněno a částečně nově vyzděno. Všechny stropy až na jeden klenutý strop byly odstraněny a nově provedeny. Byla zrušena dřevěná schodiště a bylo provedeno nové schodiště; příčky byly odstraněny a nově vyzděny v jiných místech. V průběhu této rekonstrukce, která probíhala několik roků, dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží budovy domu čp. 27 v K. přestalo být patrno. Z uvedených rekonstrukčních změn vyplývalo, že původní stavba zanikla a vznikla stavba nová, tedy nová věc ve smyslu práva; z budovy původního nájemního domu se stala budova sloužící k muzejním účelům. Tuto novou budovou nelze žalobcům vydat s ohledem na ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/14990 Sb..

Rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby byl tedy dovolacím soudem potvrzen a ohledně nákladů řízení použil odvolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu jak ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně, tak i ohledně nákladů řízení odvolacího.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 16. 6. 2004 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Kolíně dne 15. 7. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v § 240odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 27. 4. 2004 (sp. zn. 22 Co 63, 64/2005 Krajského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 21. 2. 2003, čj. 8 C 364/92-24 Okresního soudu v Kolíně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) i písm. c) občanského soudního řádu; jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali všechny dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu .

Dovolatelé měli především za to, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tato vada spočívala v neprovedení navrženého způsobilého důkazu, a to revizního znaleckého posudku z oboru stavebnictví . Žalobci totiž namítali již v průběhu řízení proti provedenému posudku znalce prof. Ing. J. J., DrSc., že zaměňoval předpoklady pro vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, s podmínkami stanovenými zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dále že jeho závěry o průběhu demolice jsou spekulativní a tento znalec neuvedl, jakým způsobem a na základě jakých skutečností ke svým závěrům dospěl (např. přestože tu došlo pouze k částečnému zbourání stavby, nebyla posouzena míra těchto zásahů; znalec také neměl k dispozici stavební deník o rekonstrukci domu čp. 27 v K. v letech 1978 1983). Ostatně jedním z důvodů zrušení předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odejmutí znaleckého oprávnění znalci, jenž ve věci podával znalecký posudek, ověření důvodů ukončení znalecké činnosti znalce prof. Ing. J. J., DrSc., a tím i použitelnosti jeho posudku pro účely tohoto řízení .

Dovolatelé zdůrazňovali, že stavební úpravy realizované po převzetí domu čp. 27 v K. státem, nikdy nedosáhly takového stadia, že by nebylo patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží budovy domu čp. 27. Ve skutečnosti došlo, podle názoru dovolatelů, pouze k částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží; zůstaly zachovány příčky (v pěti ze šesti místností), v převážné míře byly zachovány prvky dlouhodobé životnosti zachovalo se asi 90 % základů, 60 % svislých nosných stěn a 20 % stropů. V řízení nebyl předložen žalovaným muzeem uváděný demoliční výměr, ale je zřejmé, že se toto rozhodnutí muselo vztahovat ke stavebnímu stavu nemovitosti před její rekonstrukcí; k rekonstrukci přistoupil stát téměř po 20 letech po vyvlastnění, když se po celou tuto dobu o nemovitosti nestaral a přivedl ji do neutěšeného stavu, vyžadujícího nákladné opravy.

Dovolatelé byli toho názoru, že soud měl žalobě při použití ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990 sb. vyhovět, a to i v případě, že soud vycházel z posudku znalce Ing. J. J., neboť měl z tohoto posudku učinit jiný závěr, než k němuž dospěl tento znalec; v daném případě totiž zůstalo zachováno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží budovy, když částečná destrukce obvodových zdí tohoto podlaží nemusela znamenat ztrátu dispozičního řešení tohoto podlaží.

Žalované Regionální muzeum K. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhovalo, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Námitky dovolatelů proti posudku znalce prof. Ing. J. J., DrSc., nejsou, podle názoru žalovaného, důvodné, neboť tento posudek je správný a nebylo tu důvodu nařizovat revizní znalecký posudek; samotná skutečnost, že dovolatelé nesouhlasí se závěry tohoto posudku, nemůže být důvodem pro jeho revizi.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu možné posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším svém rozsudku, a to proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Tak tomu bylo i v daném případě, v němž bylo rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 21. 2. 2003, čj. 8 C 364/92-240, rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku téhož soudu (z 28. 12. 2000, čj. 8 C 364/92-172), zrušeném rozsudkem odvolacího soudu (z 9. 10. 2001, sp. zn. 22 Co 325/2001, Krajského soudu v Praze), přičemž uvedený pozdější rozsudek soudu prvního stupně byl pak potvrzen odvolacím soudem (rozsudkem z 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Co 63, 64/2004 Krajského soudu v Praze).

Dovolatelé ve svém dovolání, které bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), ale také to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolací soud při posuzování dovolateli tvrzené vady řízení vycházel z právního závěru, vyjádřeného v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož za vadu řízení je třeba pokládat nesprávný postup soudu v řízení, který se projevil již v průběhu řízení (např. při nesprávném obesílání účastníků řízení k jednání u soudu, jímž došlo k znemožnění jejich účasti na jednání soudu) a nikoli až v rozhodování soudu. O takový nesprávný postup v řízení v daném případě nedošlo, jak vyplývá z obsahu soudního spisu i z obsahu dovolání dovolatelů.

Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).

V této projednávané právní věci posoudily soudy obou stupňů žalobní návrhy žalobců zejména podle ustanovení § 10 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, které se nároků žalobců nepochybně týkalo, když tu šlo o nemovitosti, které přešly na stát v roce 1960 rozhodnutím vydaným podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.). V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil v souladu s obsahem i účelem tohoto ustanovení i s již v judikatuře zaujatými závěry, souvisícím s ustanovením zmíněného § 10 zákona č. 403/1990 Sb.

Podle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, nevydává; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada. Povinná osoba je povinna podle ustanovení § 10 odst. 5 zákona č. 403/1990 Sb. vydat pozemek, na němž byla umístěna zaniklá stavba, pokud nejde o případ, který má na zřeteli ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.

Stavbou, kterou má na zřeteli ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., se rozumí taková stavba, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v nadměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na něž stojí, na jiné místo, tedy stavba relativně trvalého charakteru (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

O změně stavby bylo v souvislosti s ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyloženo (na str. 112 /246/), že tu jde o podstatnou změnu stavby z hlediska jejího rozsahu nebo obsahu.

Při umístění nově zřízené stavby na pozemku se v soudní praxi klade důraz na vybudování (vznik) stavby minimálně do takového stadia, aby bylo patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (srov. § 27 písm. e/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrální zákon/). Obdobně se posuzuje i zánik stavby jako věci ve smyslu občanského práva (srov. § 119 občanského zákoníku); lze tedy mít za to, že nadzemní stavba zanikne, jestliže např. po destrukci obvodového zdiva pod úroveň stropu prvního nadzemního podlaží už věc v tomto smyslu přestává existovat. V tomto smyslu soud zpravidla vychází z odborných závěrů znaleckého posudku o této stavebně technické otázky.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 6. 5. 2003, I.ÚS 483/01, uveřejněném pod č. 60 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat i právní názor, že důkaz znaleckým posudkem (včetně slyšení znalce) je soud oprávněn hodnotit podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu; hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné znalecké závěr ve smyslu jejich správnosti, nýbrž jen co do úplnosti posudku ve vztahu k zadání daného soudem znalci, a dále co do logického odůvodnění znaleckého posudku a jeho souladu s ostatními provedenými důkazy.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Bylo tu také vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo jestliže naopak nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Uvedená ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR měl dovolací soud na zřeteli při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolatelů, uplatňujícího, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud však musel zároveň konstatovat, že tato ustanovení právních předpisů i citované právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud a z nich vycházel ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, a to při posouzení otázky zániku stavby dřívějšího nájemního domu na jehož místě došlo k vybudování muzejního objektu.

Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, napadeného dovoláním, nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelů.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání a ohledně nákladů vynaložených žalovaným muzeem na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání žalobců, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalovaného, uplatněná již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. října 2005

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu