28 Cdo 2154/2016
Datum rozhodnutí: 09.11.2016
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák.



28 Cdo 2154/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) T. Š, , a b) J. Š. , zastoupeným JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Žižkov, Koněvova 2596/211, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO: 000 64 581, zastoupenému JUDr. Jiřím Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení částky 1 262 657 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 18/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 72 Co 301/2015-104, takto:
Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. dubna 2015, č. j. 26 C 18/2014-68, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou bylo žádáno, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 1 262 657 Kč se specifikovaným příslušenstvím.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl, neboť není přípustné (§ 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů dál jen o. s. ř. ). Rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení uvedených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení této v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené otázky.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z právního posouzení (jímž odvolací soud korigoval opačné závěry soudu prvního stupně, opírající se o obiter dictum nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14), že za bezesmluvní užívání pozemků majících charakter veřejného prostranství přísluší vlastníku (zde žalobcům) náhrada ze strany obce a není-li poskytována, lze jí po obci vymáhat z titulu bezdůvodného obohacení. Takový závěr se nijak nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2838/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016), jež je hodnocena jako ústavně konformní i aktuální rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, či usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15).

Jistě pak nelze upřít jistou relevanci dalším v dovolání vzneseným námitkám, jež se však vztahují již k okolnostem a na ně navazujícím právním otázkám (povaha pozemků, způsob jejich užívání, náklady na jejich řádnou údržbu či domnělá újma způsobená nezařazením pozemků do seznamu tržišť), které rozhodnutí odvolacího soudu (a to právě již z důvodu nesprávného posouzení shora uvedené otázky, ve vazbě na obiter dictum nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14) dosud neřeší a kdy ani soud prvního stupně v tomto směru dosud neučinil potřebná skutková zjištění a rozlišení, jež by umožnilo přijmout přesvědčivé závěry, zda a v jakém rozsahu jsou pozemky vlastněné žalobci dotčeny místní komunikací (stavbou ve vlastnictví obce), zda jde účelovou komunikaci [srov. § 6, § 7 odst. 1, § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů], nebo veřejné prostranství [§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů], a které pak rovněž mohou být relevantní při posouzení, zda a jaká náhrada vlastníkům pozemků (jež zde nabyli vlastnictví odvozeně koupí) skutečně náleží a případně kdo je povinen (a v soudním sporu pasivně legitimován) k jejímu poskytnutí. Právě i pro řešení těchto otázek je otevřen prostor v dalším řízení, pokračujícím po kasačním zásahu odvolacího soudu, stejně tak jako pro zodpovězení dalších otázek, odvolacím soudem dosud nezodpovězených, ve vztahu k ostatním uplatněným nárokům.

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. listopadu 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu