28 Cdo 2152/2006
Datum rozhodnutí: 26.04.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2152/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce S. v. d. čp. 597 v B., zastoupeného advokátem, proti žalované P. c. v č. z., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 146/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, č.j. 16 Co 508/2005-86, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, č. j. 16 Co 508/2005-86, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2005, č. j. 18 C 146/2003-73, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze svým rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2005, č.j. 18 C 146/2003-73, ve správném znění petitu, že se zamítá žaloba, aby byla žalovaná povinna vyklidit společnou část domu užívanou jako modlitebna a nacházející se v suterénu domu čp. 597 v Rooseveltově ulici v P. 6 (o výměře 96,4 m2). Žalobce byl zavázán, aby nahradil žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1.975,- Kč.


Odvolací soud dospěl k závěru, že je dána aktivní věcná legitimace žalobce jako právnické osoby podle § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a že žalovaná se v předmětných prostorách (modlitebně) zdržuje bez právního důvodu. Nebyla totiž zpochybněna výpověď z nájmu prostor, která byla dána žalobcem žalované dne 22. 1. 2003 a na jejímž základě skončil nájemní poměr dne 30. 6. 2003. V prostorách však zůstal mobiliář ve vlastnictví žalované, a ten podřídily soudy nižších instancí právnímu režimu § 18 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a to i s důsledky pro otázku vyklizení prostor. Modlitebnu je podle odvolacího soudu nutno posuzovat jako místo veřejně přístupné, neboť je třeba ji zpřístupnit neurčitému kruhu věřících . Souhlas správního orgánu podle citovaného ustanovení zákona č. 20/1987 Sb. s přemístěním mobiliáře je nutné mít k dispozici již při rozhodování soudu; má-li být žalobě na vyklizení vyhověno, musí být již v nalézacím řízení ujasněno, že vyklizení nic nebrání .


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež opíral o podle něj dosud neřešenou otázku zásadního právního významu, kterou spatřoval v tom, zda je možné movitou kulturní památku trvale přemístit z veřejně přístupného místa jen s předchozím souhlasem krajského úřadu po vyjádření odborné organizace státní památkové péče. Z logiky § 18 citovaného zákona je přitom podle dovolatele zřejmé, že příslušný úřad bude zkoumat, na jaké nové místo má být movitá kulturní památka přemístěna, a nedá souhlas, jestliže by na věcech mohla vzniknout škoda. Zákon však neukládá žalobci jako správci domu získání souhlasu s přemístěním movité kulturní památky; tuto i návazné povinnosti (přemístění věcí do vhodných prostor) má žalovaná. Dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci prostor jako veřejně přístupného místa, jako společnou část domu je označil za soukromé vlastnictví a dovozoval, že k vyklizení prostor není zapotřebí souhlasu správního orgánu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/., odst. 3 o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod opíral o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.


Dovolání je přípustné a důvodné.


Odvolací soud dospěl k závěru, že platnost nájemní smlouvy mezi účastníky skončila dnem 30. 6. 2003.


Podle § 18 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. lze movitou kulturní památku trvale přemístit z veřejně přístupného místa jen s předchozím souhlasem krajského úřadu po vyjádření odborné organizace státní památkové péče.


Toto ustanovení má veřejnoprávní povahu. V posuzované věci nemá bezprostřední dopad na vztah mezi účastníky, který je resp. byl soukromoprávní.


Povinnosti, jež vyplývají z citovaného ustanovení, zavazují především vlastníka chráněného mobiliáře, jímž je žalovaná.


Žalovaná již užívá předmětné prostory bez právního důvodu, a má tedy povinnost je vyklidit. K přemístění movité kulturní památky je povinna najít vhodné místo a požádat o souhlas a vyjádření příslušných institucí podle shora citovaného ustanovení. Žalobce jako právní subjekt vykonávající úkoly spojené se správou domu musí zajisté v souvislosti s přemístěním mobiliáře vyvinout nezbytnou součinnost, zejména zpřístupnit potřebné domovní prostory za účelem přemístění a poskytnout k tomuto účelu žalované přiměřenou dobu.


V dovolacím řízení tedy byla řešena právní otázka, jež je v daných skutkových souvislostech nová, a odvolací soud jakož i soud prvního stupně vyřešily tuto právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tedy byly podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. splněny; totéž obdobně platí o opodstatněnosti dovolacího důvodu, uplatněného podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.


Nejvyšší soud proto zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).


V dalším průběhu řízení, v němž jsou nižší instance vázány právním názorem dovolacího soudu, se rozhodne též o nákladech řízení o dovolání.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 26. dubna 2007


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu