28 Cdo 215/2007
Datum rozhodnutí: 14.02.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 215/2007

Doplňující

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně D. B. O., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalované T., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 880.941,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 6/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.9.2005, č.j. 22 Co 1670/2005-527, ve znění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.1.2006, č.j. 22 Co 1670/2005-582, takto:

Výrok usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2006, č.j. 28 Cdo 968/2006-594, doplňuje se takto:

III. Dovolání T., s.r.o., se odmítá .

IV. Výrok o nákladech řízení zůstává nezměněn .

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 2.11.2001 u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhala se žalobkyně zaplacení částky ve výši 880.941,- Kč.

Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1.4.2005, č.j. 18 C 6/2002-483, v odstavci I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 695.851,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 31.12.2004 do zaplacení a současně v odstavci II. zamítl žalobu do částky 185.090,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z částky 14.802,40 Kč od 1.3.1998 do zaplacení a z částky 170.287,60 Kč od 4.4.1998 do zaplacení a pokud se žalobkyně domáhala 26 % úroku z prodlení z částky 445.724,- Kč od 1.3.1998 do 30.12.2004 a z částky 435.217,- Kč od 4.4.1998 do 30.12.2004. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 10.4.1996 nájemní smlouvu ve znění dodatků ze dne 20.12.1996, 26.6.1997 a 20.7.1998, přičemž účelem nájmu byla výroba polystyrénových desek. Vzal za prokázané, že součástí nájemní smlouvy byla příloha č. 1 obsahující seznam pronajatých ploch, dále příloha č. 3, v níž byl mimo jiné dohodnut způsob, jakým se žalovaný bude podílet na úhradě za dodávku elektrické energie a tepla. Dále zjistil, že fakturou č. 300034 žalobkyně žalované vyfakturovala za měsíc leden 1998 za elektrickou energii 58.356,- Kč, za dodávku tepla 364.680,-Kč a za úklid 1.463,- Kč a celková částka (včetně DPH) se stala splatnou 28.2.1998. Též vzal za prokázané, že fakturou č. 300073 žalobkyně žalované vyfakturovala za měsíc únor 1998 za elektrickou energii 42.280,- Kč, za dodávku tepla 363.904,- Kč, za úklid 1.463,- Kč a celková částka 435.217,- Kč (včetně DPH) se stala splatnou 3.4.1998. Zjistil, že žalovaná neuhradila výše uvedené částky. Vzal též za prokázané, že přípisy ze dne 10.8.1998 a 20.11.1998 žalovaná předložila návrh splátkového kalendáře, neboť se dostala do tíživé finanční situace. Ze zápisu ze dne 5.6.2000, podepsaného jednatelem žalovaného, zjistil, že žalovaná uznává svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 7.667.612,13 Kč vzniklý neuhrazením služeb v areálu provozu D. za období 30.1.1998 do 7.4.2000 podle ustanovení § 323 obch. zák. a obě strany se dohodly na smírném řešení, které bude dohodnuto do termínu 30.9.2000. Zaujal názor, že právní vztah mezi účastníky je nutné posoudit podle ustanovení § 663 a násl. o.z. a ve smyslu ustanovení § 720 o.z. podle zákona č. 116/1990 Sb., který je v poměru k obecné úpravě nájemního vztahu v poměru speciality. Vyslovil, že z předmětné smlouvy je zřejmé, že předmětem nájemní smlouvy nebyly jen nebytové prostory, ale i nemovitosti, resp. části nemovitostí pozemků. Dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva je neplatná, neboť v rozporu s ustanovením § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. a § 37 o.z. v ní není vyjádřen určitě a srozumitelně předmět nájmu. Dále vyslovil závěr, že předmětná smlouva je neplatná i z důvodu, že nebyla podepsána za žalobkyni jako právnickou osobu v souladu s obchodním rejstříkem. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 451 a násl. o.z. s tím, že uplatněné nároky je nutno hodnotit jako nároky z bezdůvodného obohacení. Podle soudu prvního stupně nelze přihlédnout k námitce promlčení, proto nelze přiznat z promlčené pohledávky ani úrok z prodlení za dobu, kdy nebyl žalobkyní požadován.

K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26.9.2005, č.j. 22 Co 1670/2005-527, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16.1.2006, č.j. 22 Co 1670/2005-582, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 695.851,- Kč se 17 % úrokem z prodlení z částky 430.921,60 Kč od 1.3.1998 do zaplacení a z částky 264.929,40 Kč od 4.4.1998 do zaplacení. Současně zamítl žalobu, aby žalovaná žalobkyni zaplatila dalších 185.090,- Kč s 26 % úroky z prodlení z částky 14.802,40 Kč od 1.3.1998 do zaplacení a z částky 170.287,60 Kč od 4.4.1998 do zaplacení, a aby z částky 695.851,- Kč zaplatil úroky z prodlení vyšší o 9 % z částky 430.921,60 Kč od 1.3.1998 do zaplacení a z částky 264.929,40 Kč od 4.4.1998 do zaplacení. Odvolací soud odkazoval na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na své předchozí rozhodnutí ze dne 16.12.2003, č.j. 22 Co 2044/2003-336. Vyšel přitom ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.6.2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, podle něhož skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž to, že tyto otázky je třeba řešit podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (§ 391 a § 397). S přihlédnutím k výše uvedenému tedy v dané věci žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení z platné nájemní smlouvy promlčen nebyl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání, a to žalobkyně dne 30.12.2005. O něm bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2006, č.j. 28 Cdo 968/2006-594. Z obsahu spisu (č.l. 549-555) je však patrno, že proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, a to dne 9.12.2005. O něm dosud rozhodnuto nebylo.

Nejvyšší soud České republiky za použití § 166 odst. 1, věty druhé o.s.ř., které je použitelné i pro dovolací řízení (§ 243c odst. 1 o.s.ř.), proto rozhodl o tomto dalším dovolání formou doplňujícího usnesení.

Žalovaná společnost T., s. r. o. dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. Tvrdila, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní rozpor spatřovala v posouzení právního vztahu, zda lze vztah mezi účastníky posuzovat jako občanskoprávní nebo jako obchodněprávní, zda již uplynula promlčecí doba a v posouzení, zda lze na námitky promlčení aplikovat § 265 obch. zák. Podle dovolatelky vztah mezi účastníky je vztahem občanskoprávním, přičemž námitka promlčení byla vznesena v souladu s právem, jelikož promlčecí doba již uplynula. Dále tvrdila, že závazkové vztahy vyplývající z nájemní smlouvy vzniklé do 31.12.2000 se řídí ustanoveními občanského zákoníku. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil časovou platnost zákona, neboť nebral v úvahu znění obchodního zákoníku platné ke dni, kdy došlo k rozhodným skutečnostem. Podle dovolatelky daný případ je třeba posuzovat v rámci právní úpravy platné v rozhodném období při respektování zásady zákazu retroaktivity. Tvrdila, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 3a obch. zák. a daný vztah nelze podřadit pod § 261 odst. 1 obch. zák., jelikož nejde o obchodně závazkový vztah. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.11.1998, sp. zn. Idon 149/97 a ze dne 18.6.2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002. Nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, že k námitce promlčení se nepřihlíží z důvodu aplikace § 265 obch. zák. Při posuzování problematiky dobrých mravů poukazovala na skutečnost, že žalobkyně sama porušila jednostranně dohodu o prodeji areálu tím, že navýšila dohodnutou cenu z 25 mil Kč na 80 mil. Kč. Dále namítala, že se žalobkyní nejednala v rozporu s dobrými mravy s odůvodněním, že naopak žalobkyně využívala svého postavení a v předchozích letech, vyúčtovala dovolatelce za služby spojené s užíváním prostor finanční částky značně převyšující skutečný odběr jednotlivých energií, zejména tepla. Zde poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.8.2002, sp. zn. 1839/2000 a ze dne 29.3.2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99. Nesouhlasila s přiznanými úroky z prodlení s tím, že úroky z prodlení nelze přiznat ode dne splatnosti faktur, když vystavení faktur vycházelo z neplatné nájemní smlouvy a výše úroků z prodlení byla koncem roku 2004 zcela jiná než v roce 1998. Podle dovolatelky bezdůvodné obohacení je splatné ode dne, kdy bylo o vydání požádáno, tj. podáním žaloby. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnící řízení řádně zastoupeni advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ), že však je třeba se nejprve zabývat jeho přípustností.

Přípustnost dovolání nelze dovodit z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl ve skutečnosti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud ČR se již dříve např. svým usnesením ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněném pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil k této otázce tak, že pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu soudem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. V daném případě pak odvolací soud posoudil návrh žalobce shodně jako soud prvního stupně, a jeho rozhodnutím proto nedošlo ke změně práv a povinností účastníků oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není rozhodnutím měnícím, ale potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na posouzení, zda v dané věci lze vztah mezi účastníky posuzovat jako občanskoprávní nebo jako obchodněprávní, zda došlo k promlčení nároku žalobkyně a zda lze aplikovat na námitku promlčení ustanovení § 265 obch. zák.

V projednávané věci je nutné připomenout, že obdobnou problematikou se zabýval též Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 12.12.2006, sp. zn. 28 Cdo 1860/2006, v němž dovolací soud (rovněž v souladu s poukazem na dosud vydaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR) podotkl, že posuzování otázek předložených dovolacímu přezkumu, prošlo jistým judikatorním vývojem. Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud zaujal názor, že nemohl proto v této souvislosti ponechat stranou závěry, jež se nabízejí naposledy ze závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ČR. V daném rozhodnutí dovolací soud poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, kde byl vysloven závěr, podle něhož je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.). Dále konstatoval, že v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, byl posléze přijat závěr, podle něhož vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo ve vztazích mezi samosprávnou jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, týkajících se zabezpečování veřejných potřeb, bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku. Posledně uvedené rozhodnutí bylo publikováno pod č. 26/2004 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

Na základě výše uvedeného je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že v dané věci jde o vztah z nájemní smlouvy, který je vztahem obchodněprávním. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit tedy od právního závěru odvolacího soudu, že i režim promlčení takových nároků ze smlouvy plynoucích se musí řídit ustanovením obchodního zákoníku. Odvolací soud proto správně vycházel ze shora uvedených závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR a použil odpovídající zákonná ustanovení.

Pro úplnost je nutné dodat, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.8.2002, sp. zn. 1839/2000 a ze dne 29.3.2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, je v dané věci nepřípadný.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení, pokud jde o důsledky plynoucí z nyní posuzovaného (odmítnutého) dovolání, platí shodné závěry, jaké byly vysloveny v předchozím usnesením ze dne 12. prosince 2006. Rozhodnutí se proto opírá o ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná společnost T., s. r. o. neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. února 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu