28 Cdo 2145/2002
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2145/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. V. M. a 2. V. M., sepsaném advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 23. 10. 2001, sp. zn. 13 Co 636/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 47/200 (žalobců V. M. a V. M., kteří byli v řízení zastoupeni D. P., proti žalovaným A. A. P. a B. V. P., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Plzni z 23. 10. 2001, sp. zn. 13 Co 636/2001, ve výroku označeném I.; dovolání proti výroku téhož rozsudku označeném III. se odmítá.

II. Zrušuje se usnesení Krajského soudu v Plzni z 30. 9. 2002, sp. zn. 13 Co 222/2002.

III. Zrušuje se rozsudek Okresního soudu v Rokycanech z 13. 7. 2001, č. j. 4 C 47/2000-310.

IV. Zrušuje se usnesení Okresního soudu v Rokycanech z 24. 1. 2002, č. j. 4 C 47/2000-342.

V. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Rokycanech.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou, která byla podána u soudu 30. 3. 1992, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 368/III v R. s pozemky parc. č. 1235 a parc. č. 981/8 v R., a to do podílového spoluvlastnictví žalobců, každému jednou ideální polovinou. Žalobci uváděli, že tyto nemovitosti připadly státu podle dříve platného ustanovení § 453a občanského zákoníku, když v roce 1985 žalobci zůstaly bez povolení čs. úřadů v cizině. Odsouzení žalobců v trestním řízení soudním, vedeném u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 13/86, bylo zrušeno ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. d/ zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a to v řízení u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. Rt 11/91. Kupní smlouvou z 11. 8: 1986 (registrovanou 14. 8. 1986 bývalým Státním notářstvím v Rokycanech pod sp. zn. R I 291/86) byl dům čp. 368/III v R. prodán státem žalovaným a k pozemkům parc. č. 1235 a parc. č. 981/8 bylo žalovaným zřízeno právo osobního užívání pozemků. Žalobci vyzvali 25. 9. 1991 písemně žalované k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně. Žalobci měli za to, že k prodeji uvedeného domu žalovaným došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění.

Žalovaní A. P. a V. P. navrhli zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uvedené nemovitosti nenabyli v rozporu s právními předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění.

Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech z 15. 6. 1993, č. j. 4 C 41/92-119, bylo rozhodnuto, že žalovaní A. P. a V. P. jsou povinni uzavřít se žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání domu čp. 368/III v R. s pozemky parc. č. 1235 a parc. č. 981/8. Žaloba žalobců, kterou původně uplatnili svůj žalobní návrh i proti státu a proti Městu R., byla ve vztahu ke státu a ve vztahu k žalovanému městu zamítnuta. Žalovaným A. a V. P. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 1.610,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaných proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 21. 2. 1995, sp. zn. 10 Co 488/93. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta i proti žalovaným A. P. a V. P. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným A. P. a V. P. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.090 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.050,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Rozsudkem Nejvyššího soudu z 2. 9. 1997, 3 Cdon 630/96, byl zrušen rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech z 9. 1. 1998, č. j. 4 C 113/97-195. Žalovaným A. P. a V. P. bylo uloženo uzavřít do 15 dnů od právní moci rozsudku se žalobci dohodu o vydání domu čp. 368/III v R. s pozemkem parc. č. 981/8. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům do 3 dnů od právní moci rozsudku 3.455,- Kč na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně z 9. 1. 1998 (č. j. 4 C 113/97-195 Okresního soudu v Rokycanech) rozhodl pak Krajský soud v Plzni rozsudkem z 22. 4. 1999, sp. zn. 13 Co 1015/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 8.905,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze 14. 3. 2000, 28 Cdo 1930/99, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni z 22. 4. 1999, sp. zn. 13 Co 1015/98, i rozsudek Okresního soudu v Rokycanech z 8. 10. 1998, č. j. 4 C 113/97-115 (ve znění usnesení z 8. 10. 1998, č. j. 4 C 113/97-221). Věc byla vrácena Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo poukázáno na to, že v daném případě šlo o smluvní převod domové nemovitosti ze strany státu na fyzické osoby (A. P. a V. P.) na základě kupní smlouvy, uzavřené 11. 8. 1986) a registrované bývalým Státním notářstvím v Rokycanech 14. 8. 1986), s ním souviselo i zřízení práva osobního užívání pozemku pro nabyvatele domové nemovitosti, k čemuž došlo za účinnosti vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku . Dovolací soud v této souvislosti poukazoval také na to, že se soud prvního stupně v průběhu řízení zabýval i otázkou, kdo při jednání o převodu nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců, jednal za bývalý Městský národního výbor v R. (s poukazem na ustanovení § 45 odst. 1 a § 52 dříve platného zákona č. 31/1983 Sb.), ale nezbýval se tím, jak postupoval uvedený národní výbor při nakládání s národním majetkem v daném případě a při tomto převodu vlastnictví národního majetku, a to v tom smyslu, jak tyto otázky byly v té době (v roce 1986) upraveny vyhláškou č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, jako obecně závazným předpisem. Dovolací soud pak vytýkal odvolacímu soudu, že ve svém rozsudku z 22. 4. 1999, sp. zn. 13 Co 1015/98, pouze obecně uvedl (bez konkretizace toho, o jaká zjištění svůj závěr opírá), že veškeré zákonem tehdy vyžadované náležitosti pro převod majetku byly splněny . Nelze proto, podle názoru dovolacího soudu, zatím přesvědčivě dovodit, že by odvolací soud (stejně jako i soud prvního stupně) vycházel důsledně ze závěru dovolacího soudu (v jeho dřívějším zrušovacím rozhodnutí) o potřebě zevrubnějšího objasnění otázky, zda věci uvedené v žalobě žalobců, byly nebo nebyly nabyty žalovanými fyzickými osobami v souladu či v rozporu s tehdy platnými předpisy . Ukládal proto dovolací soud, aby se soud v dalšímu řízení všestranně zabýval tím, zda při prodeji domu čp. 368/III v R. bylo či nebylo postupováno v souladu nebo v rozporu s ustanoveními vyhlášky č. 90/1984 Sb.

V dalším průběhu řízení Okresní soud v Rokycanech usnesením z 25. 8. 2000, č. j. 4 C 47/2000-282, připustil změnu žalobního návrhu žalobců, tak, že se žalobci domáhají, aby bylo určení, že žalobci jsou vlastníky rodinného domu, čp. 368/III v R. se stavební parcelou č. 1235 (o výměře 143 m2) se zahradou prac. č. 981/8 (o výměře 729 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 1526 pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu v R..

Dne 16. 11. 2000 vynesl Okresní soud v Rokycanech pod č. j. 4 C 47/2000-289 rozsudek, jímž zamítl žalobu o určení, že žalobci V. M. a V. M. jsou vlastníky rodinného domu čp. 368/III v R. se stavební parcelou č. 1235 (o výměře 143 m2) a zahradou parc. č. 981/8 (o výměře 729 m2), zapsaných na listu vlastnictví pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu v R.. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 11.752,- Kč do tří dnů od první moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně na jedné straně uváděl, že provedenými důkazy má za prokázáno, že ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. jsou žalobci oprávněnými osobami, žalovaní jsou osobami povinnými, když výzvou k vydání věcí byli žalovaní vyzváni ve lhůtě vymezené v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a také žaloba žalobců u soudu byla podána ve lhůtě stanovené v § 5 zákona č. 87/1991 Sb., poté co povinné osoby výzvě žalobců k vydání věci nevyhověli . Také ještě soud prvního stupně dospěl k závěru, že k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných nedošlo při uzavírání smlouvy o koupi nemovitostí (uzavřené dne 11. 8. 1986 žalovanými s bývalým Městským národním výborem v R.). Soud prvního stupně tu zdůrazňoval, že žalovaní byli ze žadatelů o koupi domu čp. 368/III v R. vybráni proto, že bylo přihlíženo ke zdravotnímu stavu jejich dítěte na základě doporučení psychologické poradny; žalovaní nezdůrazňovali svoje členství v KSČ, případně zásluhy na budování socialistické společnosti ; cena nemovitostí byla znalkyní V. T. určena částkou 189.680,- Kč a znalec ustanovený v soudním řízení Ing. H. ocenil tuto nemovitost částkou 194.324,- Kč, takže šlo o nepatrnou odchylku, z níž nelze dovodit protiprávní zvýhodnění žalovaných při nabývání žalobci uváděných nemovitostí.

Na druhé straně se soud prvního stupně zabýval posouzením otázky, zda při uzavírání kupní smlouvy z 11. 8. 1986 došlo nebo nedošlo k porušení ustanovení dříve platného zákona č. 31/1983 Sb., o národních výborech, při jednání za stát, zastoupený bývalým Městským národním výborem v R.. Soud prvního stupně dovozoval, že smlouvu z 11. 8. 1986 podepsal tajemník Městského národního výboru v R. J. F., ačkoli podle ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 31/1983 Sb. mohl národní výbor zastupovat navenek pouze jeho předseda; právo zastupovat národní výbor při uzavírání smluv tajemníkovi nepříslušelo ani na základě zákona, ani na základě organizačního předpisu národního výboru; došlo tu tedy k porušení zákona o národních výborech. Soud prvního stupně dovozoval dále, že k dalšímu porušení právního předpisu při uzavírání kupní smlouvy z 11. 8. 1986 ohledně rodinného domu s přilehlou zahradou došlo z pohledu vyhlášky č. 90/1984 Sb. . Pokud totiž dospěla státní organizace (v daném případě bývalý Městský národní výbor v R. , na nějž převedl správu majetku ke stavební parcele č. 1235 s domem čp. 368/III, vedlejšími stavbami a příslušenstvím a k zahradě prac. č. 981/8 v R., hospodářskou smlouvou bývalý Okresní národní výbor v R.) k závěru, že jde o přebytečný majetek či neupotřebitelný majetek, bylo nutné, aby o tomto závěru rohodl písmeně statutární orgán nebo jím pověřený vedoucí pracovník, který měl zároveň rozhodnout i o způsobu naložení s takovýmto majetkem. Podle sdělení Městského úřadu v R. není u tohoto úřadu archivováno žádné rozhodnutí o přebytečnosti či neupotřebitelnosti majetku, o nějž jde v tomto soudním řízení. Ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 a § 18 odst. 4 písm. da, db, dc a ec vyhlášky č. 90/1984 Sb. mohl být rodinný dům převeden na občany pouze v případě, že o něj, byl-li pro správu národního majetku neupotřebitelný, neprojevila zájem socialistická organizace . V řízení u soudu bylo doloženo, že o dům čp. 368/III v R. projevil zájem Okresní průmyslový podnik R. a K., n. p., R. i Okresní ústav národního zdraví v R.. Dal-li tedy v daném případě správce majetku, s nímž měla být smlouva o převodu uzavřena, za uvedených okolností přednost prodeji domu žalovaným, porušil tím uvedený předpis.

Soud prvního stupně však dovozoval, že jestliže se v daném případě žalobci nedomáhali svou žalobou uložení povinnosti žalovaným uzavřít s nimi dohodu o vydání věcí, popřípadě uložení povinnosti vydat jim nemovitost, nýbrž určení jejich vlastnictví k nemovitostem, uváděným v jejich žalobě, podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, bylo nutno se zabývat tím, zda tu je na straně žalobců dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Při této úvaze musel soud mít na zřeteli, podle názoru soudu prvního stupně, že tu měli žalobci možnost uplatnit svůj nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy žalobu o plnění, pak tu nebylo na místě určovací žaloba, která má preventivní charakter a není opodstatněna v případech, v nichž právní vztah nebo právo byly porušeny. Soud prvního stupně proto určovací žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

V řízení o odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze 6. 4. 2001, sp. zn.13 Co 23/2001, připuštěna změna žaloby žalobců, a to tak, že namísto žaloby o určení vlastnictví žalobců k rodinnému domu čp. 368/III v R. se stavební parcelou č. 1235 (o výměře 143 m2) a zahradou parc. č. 981/8 (o výměře 729 m2), zapsaným na listu vlastnictví č. 1523 pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu v R., se žalobci v dalším průběhu řízení svou žalobou domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost vydat tyto nemovitosti žalobcům.

Usnesením Krajského soudu v Plzni z 31. 5. 2001, sp. zn. 13 Co 23/2001, byl rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze 16. 11. 2000, č. j. 4 C 47/2000, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení u soudu prvního stupně. Odvolací soud dovozoval, že po změně žalobního návrhu žalobců bude třeba v řízení před soudem prvního stupně posoudit důvodnost nově uplatněného nároku žalobců ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., která se změněného žalobního návrhu týkají, zejména ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 a 4 tohoto zákona.

V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Rokycanech rozsudkem z 13. 7. 2001, č. j. 4 C 47/2000-310, o zamítnutí žaloby žalobců v jejím změněném shora uvedeném znění, soudem připuštěném Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 12.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně dovozoval, že změna žalobního návrhu žalobců, provedená 25. 8. 2000 změnou původní žaloby z 30. 3. 1992, týkající se vydání nemovitostí, na žalobu o určení vlastnictví zmařila důsledky včas podané původní žaloby a byla-li nyní znovu podána žaloba o vydání věcí v rámci odvolání ze dne 20. 12. 2000, byla taková žaloba podána pozdě po uplynutí propadné lhůty, uvedené v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. . Přitom soud prvního stupně zdůrazňoval, že tu jde o propadnou lhůtu, k jejímuž uplynutí soud přihlíží bez dalšího s důsledky zániku práva žalobců. Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že pokud žalobci uplatnili svůj změněný žalobní návrh 20. 12. 2000, učinili tak pozdě. Proto soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl, aniž by musel hodnotit dosud učiněná skutková zjištění, vztahující se ke splnění podmínek, vymezených v ustanovení § 6 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. . O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně z 13. 7. 2001 (č. j. 4 C 47/2001-310 Okresního soudu v Rokycanech) rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 23. 10. 2001, sp. zn. 13 Co 636/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby žalobců. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se odmítá odvolání žalobců proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech z 25. 8. 2000, č. j. 4 C 47/2000-282 (jímž byla k návrhu žalobců připuštěna změna žaloby ze žaloby o plnění na žalobu určovací).

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že odvolání žalobců neshledává důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že již ve svém usnesení z 31. 5. 2001, sp. zn. 13 Co 23/2001, upozorňoval v této právní věci na to, že změna žaloby má kromě procesních důsledků i zásadní důsledky hmotněprávní, které nastávají dnem, kdy soudu došla změna žaloby, popřípadě dnem, kdy žalobci učinili toto podání do protokolu. Musel tedy soud posoudit zejména to, zda ke dni návrhu na změnu žaloby, připouštěnou Krajským soudem v Plzni k 20. 12. 2000, dodrželi žalobci lhůtu (hmotněprávní podmínku) v rámci které se při splnění dalších zákonem požadovaných podmínek mohli úspěšně domáhat svých nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. Úvaha soudu prvního stupně o tom, že lhůta stanovená v § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je lhůtou objektivní a propadnou, takže jejím marným uplynutím právo na vydání věci definitivně zanikne, pokládal i odvolací soud za správnou.

Odvolací soud nesdílel názor žalobců, že jim v průběhu řízení nebylo ze strany soudu poskytnuto náležité poučení o důsledcích změny jejich žalobního návrhu. Odvolací soud dovozoval z ustanovení § 5 občanského soudního řádu, že v žádném případě nenáleží soudu povinnost poučovat účastníky řízení o případných důsledcích změny žalobního návrhu ve vztahu k hmotnému právo, které se k navržené změně žaloby váže; to by bylo překročením rozsahu poučovací povinnosti soudu.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení však posoudil odvolací soud jako nedostatečně odůvodněný, takže tu konstatoval nemožnost řádného přezkoumání tohoto výroku odvolacím soudem. Proto byl výrok o nákladech řízení zrušen a v uvedeném rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobcům 17. a 18. 1. 2002 a dovolání ze strany žalobců, zastoupených advokátem podle plné moci z 26. 2. 2002, bylo dne 26. 2. 2002 podáno u Okresního soudu v Rokycanech, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. c/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uplatňovali, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu.

Podle názoru dovolatelů postup soudu v daném případě představoval vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobci od počátku řízení v této právní věci uplatňovali svůj nárok podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., tedy se domáhali vydání věci. Žalobci sice v průběhu řízení změnili svůj žalobní návrh a domáhali se, aby soud určil, že jsou vlastníky nemovitostí, jejichž vydání se původně domáhali, avšak Krajský soud v Plzni byl při odvolacím řízení plně obeznámen se skutkovým stavem věci tak, že věděl, že připustí-li změnu žalobního návrhu, nebude možné ze strany oprávněných osob obhájit svůj nárok. Přesto však žalobci nebyli poučeni o právních důsledcích svého postupu ve vztahu k ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb.

Dovolatelé dokládali nesprávnost postupu soudů obou stupňů v této právní věci srovnáním s právními závěry, obsaženými v nálezu Ústavního soudu ČSFR, uveřejněného ve Sbírce usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR pod č. 16/1992. Ústavní soud tu dospěl v tomto nálezu k závěru, že zastává-li soud v řízení o nároku podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. jiný právní názor na volbu možného postupu v řízení než žalobce, je soud povinen vyzvat žalobce k úpravě žalobního návrhu. Nedodržení takového postupu a zamítnutí žaloby pouze z formálních důvodů je porušením článku 11 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. Poučovací povinnost soudu je třeba chápat tak, že podstatná část ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. má hmotněprávní povahu, ale právo na soudní ochranu je v zákoně č. 87/1991 Sb. upraveno ustanovením § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Toto ustanovení je jako každé ustanovení o právu na soudní ochranu zjevně procesněprávní normou, a proto o postupu při realizaci tohoto procesního, ale i ústavního práva je třeba účastníka řízení poučit .

Dovolatelé vyslovovali proto své přesvědčení, že opačný postup soudů obou stupňů v této právní věci představuje vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).

Dovolání dovolatelů směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by rozsudek soudu prvního stupně zrušil (jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu). Přípustnost dovolání dovolatelů tu proto bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.

Pokud dovolání dovolatelů směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobců proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech z 25. 8: 2000, č. j. 4 C 47/2000-282, bylo třeba mít na zřeteli, že tímto usnesením byla připuštěna žalobcům změna jejich žalobního návrhu, takže tu dovolání dovolatelů směřovalo proti usnesení nemeritorní povahy, ale nešlo tu o žádné z usnesení tohoto druhu, jež by bylo uvedeno mezi usneseními, proti nimž je přípustné dovolání podle ustanovení § 239 občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího osudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 dost. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebylo dosud vyřešena,, nebo která je odvolacími osudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 47/2000 Okresního soudu v Rokycanech), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by v rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, byla řešena právní otázka, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka,a která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena (§ 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu). Při posouzení této otázky bylo třeba vycházet jednak ze znění ustanovení právních předpisů, která byla odvolacím soudem (popřípadě soudem prvního stupně) aplikována na daný případ, a také bylo třeba vycházet z právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, popřípadě z publikovaných nálezů či usnesení Ústavního soudu ČR.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též právnické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci (§ 5 zákona č. 76/1991 Sb.), a to proti osobě, o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě odpovídajících okolností (např. v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení) nelze vyloučit postup podle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu nebo k jinému odstranění jeho nedostatků. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení řízení (§ 43 odst. 2 občanského soudního řádu); v takovém případě soud nerozhoduje ve věci.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 7. 1996, uveřejněném pod č. 68 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zejména nesprávnost žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě (podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), je nutno účastníku řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus .

V nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 6: 1995, IV ÚS 6/95, uveřejněném pod č. 37 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: Do restitučního procesu vstupovaly tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovaly mnohdy zcela laicky. Jejich neznalost či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restituce .

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo (na str. 114/248/), že vydání rozsudku soudu o návrhu uplatněném ve smyslu ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ukládající vydání věci do vlastnictví oprávněné osoby, nemá povahu právního prostředku ochrany práva oprávněné osoby proti tomu, kdo do jejího vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Jde tu o zvláštní právní institut rehabilitace restitucí práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů. Splnění těchto předpokladů musí soud objasnit a posoudit dříve, než vyhoví žalobě o vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Plně adekvátním prostředkem k uplatnění takto zákonem vyjádřeného nároku je tedy žaloba o vydání věci. Nelze ovšem vyloučit možnost uplatnění žaloby o uložení povinnosti povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobu dohodu o vydání věci. Zákonná úprava obsažená v zákoně č. 87/1991 Sb. nevychází z toho, že by vyvlastňovací a jiné obdobné akty a všechny právní úkony na ně navazující byly neplatné, takže by se zákonem samotným obnovovalo vlastnické právo původních vlastníků.

Na rozdíl od těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů však v daném případě odvolací soud i soud prvního stupně vycházely z právního názoru, že je možné bez dalšího řízení o žalobě o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věci, popřípadě v řízení o žalobě o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., připustit, aby otázka tvrzeného nároku na mimosoudní rehabilitaci byla řešena i na základě žaloby o určení vlastnictví oprávněné osoby proti povinné osobě, a to i když tu ještě nebyla vyřešena otázka, zda na straně oprávněné osoby (původního vlastníka) jsou zákonné předpoklady k rehabilitaci restitucí práva původního vlastníka. Soudy obou stupňů tu byly i toho názoru, že i když žalující oprávněná osoba dokládá proti žalované povinné osobě svůj nárok vycházející z právní úpravy zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale použije procesní návrh, který vůbec neodpovídá právní úpravě zákona č. 87/1991 Sb., že na straně soudu není dána nejen povinnost, ale ani možnost vést účastníka řízen í postupem podle ustanovení § 43 občanského soudního řádu k tomu, aby svou žalobu uplatnil návrhem odpovídajícím právní úpravě podle zákona č. 87/19991 Sb., která má převážně povahu hmotněprávní; soudy obou stupňů tu vycházely z právního názoru, že tu nezbývá jiné řešení než zamítnout žalobu žalobce. Neztotožnily se tedy s již citovaným právním závěrem obsaženým v rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že v takovém případě neodstranění nedostatku žalobního návrhu ani po výzvě ze strany soudu (§ 43 odst. 1 občanského soudního řádu) může vést jen k zastavení řízení o návrhu opírající se o zákon č. 87/1991 Sb. a nikoli k rozhodntuí ve věci.

Dovolací soud však vycházel i v tomto případě z uvedeného právního závěru z uveřejněné judikatury a nemohl tedy dospět k závěru, že tu odvolací soud i soud prvního stupně správně aplikovaly na daný případ ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., tedy ustanovení převážně povahy hmotněprávní, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu.

Dospěl proto dovolací soud k závěru, že je dovolání dovolatelů přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a zároveň ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu neshledal rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, správným, a dovolání dovolatelů posoudil jako dovolání důvodné podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu, protože v řízení před odvolacím soudem došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zároveň bylo nutno rozhodnutí odvolacího soudu posoudit jako rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci.

Přikročil tedy dovolací soud ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni z 23. 10. 2001, sp. zn. 13 Co 636/2001, ve výroku označeném I.; zároveň rozhodl o odmítnutí dovolání proti výroku tohoto rozsudku označeném III., protože ohledně tohoto výroku (označeného III.) nebyly dány předpoklady přípustnosti dovolání proti tomuto výroku rozsudku. Zrušeno bylo i navazující usnesení Krajského soudu v Plzni z 30. 9. 2002, sp. zn. 13 Co 222/2002, týkající se jen nákladů řízení v této právní věci před soudem prvního stupně.

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek Okresního soudu v Rokycanech z 13. 7. 2001, č. j. 4 C 47/2000-310, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 občanského soudního řádu); zrušeno bylo i usnesení Okresního soudu v Rokycanech z 24. 1. 2002, č. j. 4 C 47/2000-342, týkající se náhrady nákladů řízení v této právní věci před soudem prvního stupně.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d a § 226 občanského soudního řádu). Soud prvního stupně bude v součinnosti se žalobci postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu, aby žalobní návrh vycházející z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. byl upraven a doplněn způsobem po procesní stránce tomu odpovídající a podle výsledků tohoto postupu bude dále meritorně projednávat žalobní návrh doplněný a upravený uvedeným způsobem anebo bude postupovat podle ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu, nedojde-li k výzvě soudu k úpravě či doplnění žalobního návrhu žalobců opírajícího se co do uplatněného nároku o ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Vzhledem k rozsudku dovolacího soudu nebude již soud prvního stupně vázán svým usnesením z 25. 8. 2000, č. j. 4 C 47/2000-282.

V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (srov. § 243d odst. 1 občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu