28 Cdo 2137/2016
Datum rozhodnutí: 09.11.2016
Dotčené předpisy: § 115 obč. zák., § 451 obč. zák.



28 Cdo 2137/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce O. L. , zastoupeného Mgr. Davidem Kůtou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalované H. K , zastoupené Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, o zaplacení částky 173 283 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 47/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 14 Co 324/2015-233, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 115,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Grünera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. května 2015, č. j. 41 C 47/2014-143, tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 173 283 Kč s příslušenstvím (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné, proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení této v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené právní otázky.

K otázce vymezení společné domácnosti (§ 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ), s jejímž řešením se zde spojuje rozhodnutí o věci samé, lze z judikatury odkázat např. již na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1967, či zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982), k níž se hlásí i současná rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1203/2013, nebo usnesení ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008) a která je jde-li o výklad relevantních ustanovení § 115 obč. zák. přiměřeně použitelná i při posuzování otázky vzniku bezdůvodného obohacení mezi účastníky, v závislosti na řešení otázky, zda tvořili trvalé spotřební společenství (stav, kdy společně a bez vzájemného rozlišování hospodařili se svými příjmy) či nikoliv (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3770/2009).

Další argumentace dovolatele (a to i ve vztahu k závěru o naplnění legálních znaků společné domácnosti) spojuje se pak vesměs s kritikou skutkových závěrů odvolacího soudu, jež se již vymyká uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky dovolatele o tom, že řízení je postiženo vadami (dovozovaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí, chybějící procesní poučení či kritika postupu soudu při provádění dokazování), neboť ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Přestože pak žalobce v dovolání výslovně uvádí, že jím napadá všechny výrokové části rozsudku (odvolacího soudu) , tedy (patrně) i výroky o náhradě nákladů řízení, tak ve vztahu k nim již žádnou argumentaci natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání nevznáší.

O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalované patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení ve výši 8 060 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 755,60 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. listopadu 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu