28 Cdo 2134/2002
Datum rozhodnutí: 30.07.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

28 Cdo 2134/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Obce V., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 25.7.2002, sp. zn. 6 Co 704/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 129/2001 (žalobkyně Obce V., zastoupené advokátem, proti Statutárnímu městu Č. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalující obec se domáhala žalobou, podanou u soudu 12.6.2001, aby žalovanému městu bylo uloženo vydat jí pozemky parc. č. 218 ostatní plocha (o výměře 141 m2), parc. č. 784/2 ostatní plocha (o výměře 2.449 m2), dále pozemek parc. č. 789 les (o výměře 15.310 m2), další pozemek bez parcelního čísla ostatní plocha (o výměře 1.728 m2), pozemek parc. č. 791 ostatní plocha (o výměře 1.927 m2), pozemek parc. č. 668 (o výměře 3.420 m2), pozemek parc. č. 671 (o výměře 6.604 m2), pozemek parc. č. 669 (o výměře 3.301 m2), pozemek parc. č. 670 (o výměře 3.782 m2), pozemek parc. č. 672 (o výměře 737 m2), pozemek parc. č. 768/6 (část o výměře 415 m2), pozemek parc. č. 768/7 (část o výměře 1.241 m2) a pozemek parc. č. 768/1(o výměře 722.958 m2) ve V. Žalující obec měla za to, že povinnost žalovaného statutárního města vydat jí uvedené nemovitosti vyplývá z dohody, uzavřené dne 26.1.1993 mezi primátorem Č. B. a starostou Obce V., o tom, že v žalobě uvedené nemovitosti budou zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnictví Obce V.; tato dohoda však nebyla splněna.

Žalované statutární město navrhlo zamítnutí žaloby žalující obce s tím, že již v občanském soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 224/94 bylo pravomocně rozhodnuto, že Obec V. není právním nástupcem bývalé obce R., takže z toho nemůže žalující obec dovozovat své vlastnictví k pozemkům uváděným v žalobě, když jediným právním nástupcem bývalé obce R. je Statutární město Č. B. Vlastnictví ke sporným pozemkům nesvědčí žalující obci ani podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. novelizovaného zákonem č. 114/2000 Sb.

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 2.1.2002, čj. 7 C 129/2001-77, byla žaloba žalující Obce V. zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 4.025 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně především uváděl skutkový stav, z něhož při svém rozhodování vycházel. Pozemky uváděné v žalobě žalující obce byly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví obce R.; vládním nařízením č. 89/1051 Sb. došlo ke sloučení Obce R. s Městem Č. B. Vyhláškou bývalého Okresního národního výboru v Č. B. z 30.4.1960, č. 1943/60 byla z obce R. oddělena místní část zvaná Lesní kolonie spolu s roztroušenými domy podél trati Č. B. V. s výjimkou pozemků parc. č. 347 a parc. č. 520 a tato část byla připojena k Obci V. Na základě protokolu o převzetí pozemků z 13.4.1993 byly ze strany Lesní správy v H. převedeny lesní pozemky v katastru nemovitostí do majetku Obce V. Vlastnicky jsou pozemky na listu vlastnictví č. 767 pro katastrální území V. a obec V. nyní zapsány jako vlastnictví Statutárního města Č. B. V občanském soudním řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 224/94 u Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo pravomocně určeno, že pozemky, které byly a jsou sporné mezi žalobkyní a žalovaným v tomto řízení (sp. zn. 7 C 129/2001 Okresního soudu v Českých Budějovicích), jsou ve vlastnictví Města Č. B. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by při jednání mezi primátorem Č. B. a starostou Obce V. byl dán ze strany primátora Č. B. příslib, z něhož by žalující obec mohla dovozovat svůj nárok ohledně pozemků uváděných žalující obcí a nebylo ani v kompetenci primátora statutárního města činit za město závazky, jejichž předmětem jsou nemovitosti.

Pokud šlo o dopad ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. na řešení této právní věci, zdůrazňoval soud prvního stupně, že článek 2 zákona č. 114/2000 Sb. (jímž byl zákon č. 172/1991 Sb. novelizován) stanoví, že nároky založené zákonem č. 172/1991 Sb. před touto novelizací zůstávají nedotčeny, takže ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. se nedotýkají věcí, které před účinností zákona č. 114/2000 Sb. (tedy před 1.7.2000) nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát. Vycházeje z výsledků provedeného dokazování i z výsledků řízení v právní věci, jež byla vedena u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 224/94, dospěl soud prvního stupně k závěru, že Statutární město Č. B. je jediným právním nástupce bývalé obce R., která zanikla po 31.12.1949, jak to předpokládalo ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění před novelizací zákonem č. 114/2000 Sb.). Ke dni 24.4.1991 bylo žalované město jediným nástupce obce R., a to od zániku této obce k 31.12.1949. Soud prvního stupně dovozoval, že skutečnost, že vyhláška bývalého Okresního národního výboru v Č. B. č. 1943/60 oddělila z již zaniklé obce R., místní část zvanou Lesní kolonie a připojila ji k Obci V. nemůže vést k pochybnostem, pokud jde o právního nástupce, kterým je Město Č. B. . Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že žalující obec není vlastníkem pozemků, uváděných v žalobě, a není proto aktivně legitimována k podání žaloby o vyklizení těchto pozemků; byla proto žaloba žalující obce zamítnuta a o nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalující obce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 25.7.2002, sp. zn. 6 Co 704/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Žalující obci bylo uloženo zaplatit žalovanému městu 3.950 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalující obce nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě dřívější obec R. zanikla a byla sloučena s Č. B. V roce 1960 došlo k vyčlenění určité části zaniklé obce R. do Obce V. Pokud v řízení u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 224/94 bylo rozhodováno o určení vlastnictví k nemovitostem, jež jsou mezi žalobkyní a žalovaným sporné, měl odvolací soud za to, že z rozhodnutí soudu v uvedené předchozí právní věci měl soud prvního stupně vycházet i v této právní věci a nebylo zapotřebí zabývat se znovu tím, jakým způsobem a na jakou obec vlastnictví týchž nemovitostí přešlo. Nebylo tu tedy možné vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky řízení, o němž již bylo v předchozím sporu rozhodnuto.

Odvolací soud však i tak pokládal rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné a potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně; o nákladech řízení odvolacího soudu rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující obec v řízení zastupoval, dne 29.8.2002 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 24.10.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu (a případně i rozsudek soudu prvního stupně) byl dovolacím soudem zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil právní otázku zásadního právního významu, kterou však odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (s ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb.). Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka poukazovala především na to, jaký je nyní stav v jejím katastrálním území, když z padesáti pozemků po zaniklé obci R., které leží již 40 roků hluboko v katastrálním území Obce V. (dokonce v jejím intravilánu) bylo vyjmuto 13 označených parcel pro začlenění do jiné obce a přitom je v rozhodnutích soudů obou stupňů zastáván právní názor, že zánik obce nesouvisí s rozdělením území bývalé obce R. . Nesprávně se tu nevycházelo ze stavu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. ke dni 24.5.1991). Zákon č. 172/1991 Sb. počítá při zaniklých obcích s územním principem a s více právními nástupci zaniklých obcí. Jestliže tedy soudy obou stupňů vycházely v daném případě z toho, že Město Č. B. je jediným právním nástupcem zaniklé obce R., pak by ovšem bylo vlastníkem nejen třinácti konkrétně označených nemovitostí, ale i dalších 37 nemovitostí (pozemků), které byly rovněž Obci V. vydány a byly zapsány na jejích listech vlastnictví v tomto katastru .

Rozhodnutí soudů obou stupňů tu vytvořilo (podle názoru dovolatelky) tu situaci, že by Město Č. B. spravovalo v katastrálním území V. svůj majetek, tedy včetně údržby komunikací, vodovodu, plynovodu a elektrického vedení, kanalizace atd.. na vlastní náklady anebo že by občané V. trvale bydlící na území bývalé obce R. muselo volit jiné samosprávné orgány než zastupitelstvo Obce V., když 13 pozemků (nemovitostí) bylo soudem určeno jako vlastnictví Města Č. B. Dovolatelka zastává však názor, že každá obec, která ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. zaujímá byť jen část území obce, zaniklé po 31.12.1949, je jejím právním nástupcem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 172/1991 Sb. a není logického, ani věcného důvodu, aby se tak stalo jen u jedné z nich . Podle zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění novelizovaném zákonem č. 114/2000 Sb.) není žádná z obcí vyloučena z právního nástupnictví po zaniklé obci, pokud zaujímá nyní část jejího území.

Dovolání dovolatelky směřovalo v daném případě proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o odvolacím soudem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí zrušil (jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu). Bylo tedy možné posoudit přípustnost dovolání dovolatelky pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, jak na to poukazovala i dovolatelka ve svém dovolání.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě řešil odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v podstatě jen právní otázku, zda v řízení o vyklizení nemovitostí se má nebo nemá vycházet z toho, že mezi týmiž účastníky řízení byla v občanském soudním řízení v jiné právní věci pravomocně vyřešena otázka vlastnictví sporných nemovitostí. Odvolací soud tu dospěl k závěru, že v takovém případě nelze znovu věcně zkoumat, jakým způsobem a na koho přešlo vlastnictví , jež bylo již určeno pravomocným určením vlastnictví v předchozím soudním řízení rozsudkem o určení vlastnictví. Odvolací soud tu poukazoval na ustanovení § 159 odst. 2 občanského soudního řádu ( Výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení a pro všechny orgány. ).

Tuto odvolacím soudem řešenou právní otázku nelze označit za právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, zvláště jde-li tu o otázku, jejích řešení musí vycházet z toho, co je přímo řešeno v kogentním ustanovení občanského soudního řádu (v jeho § 159 odst. 2). Tato odvolacím soudem řešená právní otázka není také rozdílně řešena odvolacími soudy nebo dovolacím soudem; opačný závěr nebylo možné dovodit z obsahu spisu v této právní věci (sp. zn. 7 C 129/2000 Okresního soudu v Českých Budějovicích), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu. Při aplikaci a výkladu ustanovení § 159 odst. 2 občanského soudního řádu ze strany odvolacího soudu pak samozřejmě nešlo o řešení právní otázky v souladu nebo v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu).

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v daném případě byly u dovolání dovolávající se obce splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolávající se obce podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému městu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. července 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu