28 Cdo 2127/2015
Datum rozhodnutí: 03.11.2015
Dotčené předpisy: § 138 odst. 1 o. s. ř.



28 Cdo 2127/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně městské části Praha 1 , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 1055/1, proti žalovaným 1) Severní nemovitostní s.r.o. , IČ: 254 63 497, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1698/194, zastoupené Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, a 2) RK Sever, s.r.o. , IČ: 286 82 998, se sídlem v Praze 3, Bořivojova 878/35, zastoupené Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou se sídlem v Kladně, Pekařská 658, o zaplacení částky 205.654.450,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 302/2010, o dovolání žalované ad 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 70 Co 11/2015-709, takto:
Dovolání se odmítá . S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 JUDr. Dáša Vítková není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci (výrok I), a současně potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. prosince 2014, č. j. 19 C 302/2010-693, jímž žalované ad 1) nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku z odvolání (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu, výroku pod bodem II o nepřiznání poplatkového osvobození, podala žalovaná ad 1) dovolání, spatřujíc jeho přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu .
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež zde nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je ustálena v tom, že soud při zkoumání poměrů účastníka pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.) přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a
k dalším podobným okolnostem. U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci. Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
Při řešení relevantních právních otázek (jež jsou otázkami výkladu a aplikace procesního práva ustanovení § 138 o. s. ř. a na nichž závisí napadené rozhodnutí) se odvolací soud neodchýlil od shora citované judikatury, nevyhověl-li žádosti o přiznání poplatkového osvobození v situaci, kdy žadatelka nedostála povinnosti prokázat své poměry věrohodným způsobem a kdy jí zpřístupněné údaje (daňové přiznání za zdaňovací období roku 2013, v němž pro účely daňové vykázala účetní ztrátu) nelze mít za dostatečné pro úplné posouzení jejích majetkových poměrů. A to právě i se zřetelem na další soudem zjištěné okolnosti týkající se jak výplaty částky 172.484.452,- Kč právnímu předchůdci žadatelky v době předcházející tomuto řízení, tak i pozdějšího postoupení peněžité pohledávky převyšující 1 mld. Kč jiné osobě.
Na dovolatelkou kritizovaném závěru, že jí osvobození od soudních poplatků nebylo snad přiznáno již proto, že je právnickou osobou podnikatelem a že neschopnost k úhradě soudního poplatku (jí tvrzená) je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese podnikatelské nebo hospodářské riziko), rozhodnutí odvolacího soudu v situaci nedostatečné verifikace majetkových poměrů žadatelky založeno není (a tedy ani potud nemůže být v rozporu s judikaturou výše citovanou, v této souvislosti odkazující již na usnesení Vrchního soudu v Praze z 5. března 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97, uveřejněné pod č. 6/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právě povaha uplatněného nároku (domáhá-li se žalobkyně vrácení peněžitého plnění, jež dříve poskytla předchůdci žalovaných na základě rozhodnutí, jež bylo později zrušeno) byla též jedním z odvolacím soudem zvažovaných kritérií, kdy tento soud jak plyne z důvodů jeho rozhodnutí nepominul ani výši soudního poplatku (jíž poměřoval i s výší disponibilních prostředků dříve poskytnutých předchůdci žadatelky, s přihlédnutím k jinak nedostatečně verifikovaným majetkovým poměrům). Tedy ani tyto námitky dovolatelky nejsou korektní, stejně tak jako její tvrzení, že soud nehodnotil další požadované doklady (jež mu žadatelka nepředložila ani později, ač usnesení k tomu jí vyzývající jí bylo doručeno již 13. září 2014). Ostatně, tato kritika postupu soudu v řízení, představující argumentaci tzv. jinou vadou řízení, nemůže založit přípustnost dovolání (ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné; § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), stejně tak jako kritika (dílčích) skutkových zjištění odvolacího soudu o poměrech žadatelky (jež byla by polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, a tudíž dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. nevystihující).
V ostatních otázkách právních jak vidno shora je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovolání nepřináší otázky nové (dovolacím soudem dosud neřešené) a Nejvyšší soud neshledal ani důvody, pro které by relevantní právní otázky v jeho rozhodovací praxi již vyřešené měly být posouzeny jinak.
Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou pak soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu