28 Cdo 2127/2002
Datum rozhodnutí: 18.12.2003
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2127/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. M. G., 2. M. B., a 3. M. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28.6.2001, sp.zn. 12 Co 264/2000 (ve znění doplňujícího rozsudku z 8.8.2001, sp.zn. 12 Co 264/2000), vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 4 C 215/92 (žalobců M. G., která byla v řízení zastupována M. G., M. B. a M. V., které byly v řízení zastupovány advokátem, jehož pak zastupoval advokát, proti žalovaným: A. Okresnímu úřadu v T., zastoupenému advokátem, B. A. T., akciové společnosti, zastoupené advokátem, a C. České republice-Okresnímu úřadu v T., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelek se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 12.3.1992 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobkyně domáhaly, aby žalovaným bylo uloženo vydat jim nemovitosti, které tvořily dříve zestátněnou firmu výroby cihlářských výrobků a obchodu se stavebninami v M., okres T., a pozemky parc. č. ½ (s cihlářskou pecí a komínem), parc. č. ¼ (s kůlnou), parc. č. 1/6 (s objektem kancelářských budov), parc. č. 116, parc. č. 219, parc. č. 221, parc. č. 227/2 (s obytným domem), parc. č. 2391/1 a parc. č. 2391/2 (hliniště) v katastrálním území M.

O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči z 10.11.1994, čj. 4 C 215/94-70, a to tak, že žalovaný Okresní úřad v T. je povinen uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání věcí (žalobkyni M. G. z 10/12, M. B. z 1/12 a M. V. z 1/12), a to pozemku parc. č.1/4 v M. (s kancelářskými budovami čp. 115), pozemku prc. č. 1/6 (s další kancelářskou budovou) a pozemku parc. č. 1/5 (také s objektem budovy). Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyň proti žalovaným v širším rozsahu. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení Okresnímu úřadu v T. 2.200 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Usnesením téhož soudu ze 6.12.1994, čj. 4 C 215/97-74, bylo ještě rozhodnuto o tom, že žalovaná akciová společnost A. T. (společný podnik) je povinna uhradit Okresnímu soudu v Třebíči na soudní poplatek 500 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Žalovanému A. T. původně takto označenému bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení 5.632 Kč rovněž do 1 měsíce od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyň a žalovaného A. T., a.s., proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 24.1.1997, sp.zn. 12 Co 239/95, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval odvolací soud, že se soud prvního stupně dopustil některých procesních pochybení, k nimž musel odvolací soud přihlížet. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně zejména, že pokud šlo o žalovaný A. T. nebylo v řízení před soudem prvního stupně objasněno, zda byl tento žalovaný subjekt v řízení určitě a správně označen, když se toto označení liší i v rozsudku soudu prvního stupně z 10.11.1994 ve srovnání s doplňujícím usnesením téhož soudu ze 6.12.1994.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Třebíči rozsudek z 30.1.1998, čj. 4 C 215/92-131, jímž bylo žalovaným České republice-Okresnímu úřadu v T. a akciové společnosti A. T., uloženo uzavřít se žalobkyněmi M. G., M. B. a M. V. dohodu o vydání (žalobkyni M. G. z 10/12, žalobkyni M. B. z 1/12 a žalobkyni M. V. také z 1/12) těchto nemovitostí: ze strany Okresního úřadu v T. kancelářské budovy čp. 115 na pozemku parc. č. ¼ v M. a kancelářské budovy čp. 116 na pozemku parc. č. 1/6 v M. a objektu budovy na pozemku parc. č. 1/5 v M. a ze strany A. T., a.s., pozemku parc. č. 1/2, pozemku parc. č. ¼, pozemku parc. č. 1/6, pozemku parc. č. 1/5, pozemku parc. č. 219, pozemku parc. č. 221, parc. č. 227/1, parc. č. 2391/1a, parc. č. 2391/2 v M. Žalovanému A. T., a.s., bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Třebíči 1.000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. A. T. bylo dále uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení 1.150 Kč M. G., 2.761,50 Kč M. V. a 2.761,50 Kč M. B. do 15 dnů od právní moci rozsudku. České republice-Okresnímu úřadu v T. bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobkyni M. G. 1.150 Kč, žalobkyni M. B. 2.761,50 Kč a žalobkyni M. V. 2.761,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem z 19.3.1998, čj. 4 C 215/92-136, Okresní soud v Třebíči ještě uložil A. T., a.s. zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči 2.472 Kč na úhradu zálohovaného znalečného.

K odvolání žalobkyň i žalovaných byl rozsudek Okresního soudu v Třebíči z 30.1.1998, čj. 4 C 215/92-131 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 19.3.1998, čj. 4 C 215/92-136), zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 31.8.1999, sp.zn. 12 Co 233/98, a věc byl soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobkyně obsáhly své požadavky do žalobního návrhu způsobem podstatně neurčitým a v důsledku toho šlo o žalobu zásadně vadnou. Pokud soud prvního stupně o takové žalobě jednal a rozhodl o ní, je tu dán důvod ke zrušení rozsudku podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu pro nedostatek podmínek řízení od jeho samotného počátku . Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v tomto řízení nebylo zjištěno, které konkrétní nemovitosti byly původním vlastníkům odňaty, jaký je současný faktický stav těchto nemovitostí z hlediska jejich řádného označení, výměry pozemků nebo k jakým změnám došlo u budov. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá, podle názoru odvolacího soudu, i to, kdo ze žalovaných a ve vztahu ke kterým nemovitostem je povinnou osobou podle zákona č. 403/1990 Sb. a z jakého důvodu. Nebylo také plně doloženo, zda tu byla výzva k vydání věcí včas podána u žalovaných v zákonem stanovené lhůtě. Bude třeba, podle názoru odvolacího soudu, obstarat výpisy z pozemkové knihy ohledně sporných nemovitostí v této právní věci, a to zejména z vložek č. 369, 370 a 417 pozemkové knihy pro katastrální území M. Bude také třeba, podle názoru odvolacího soudu, provést v archivu pátrání po rozhodnutích Ministerstva místního hospodářství ze 7.5.1957, čj. 11-063/j-29/4-1957, a po rozhodnutí správy místního hospodářství rady bývalého Krajského národního výboru v J. z 22.11.1957, čj. MH-1239/57-Pl (na něž bylo poukázáno v usnesení bývalého Lidového soudu v Moravských Budějovicích ze 6.8.1958, Č.d. 1515/58). Také je třeba se zabývat stavem staveb na pozemku parc. č. 1/5 v M. a ohledně dalších pozemků, uváděných žalobkyněmi, je třeba ověřit, zda nejsou zastavěny stavbou, která by vydání pozemku bránila (§ 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.).

Dne 18.2.2000 byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Třebíči, čj. 4 C 215/92-250. Tímto rozsudkem bylo České republice-Okresnímu úřadu v T. a A. T., akciové společnosti, uloženo uzavřít do 15 dnů od právní moci rozsudku se žalobkyněmi M. G., M. B. a M. V. dohodu o vydání těchto nemovitostí: A/ ze strany České republiky-Okresního úřadu v T. pozemků parc. č. 219, parc. .č. 174, parc. č. 227/3, parc. č. 155/1, parc. č. 233/2, parc. č. 227/2, parc. č. 2391/3, parc. č. 2391/2, parc. č. 172, parc. č. 173, parc. č. 174, parc. č. ½, parc. č. ¼, parc. č. 1/5 a parc. č. 1/6 v M. o celkové výměře 35.072 m2 a B/ ze strany A. T., akciové společnosti, kancelářské budovy na pozemku parc. č. ¼ v M., objektu bydlení čp. 116 na pozemku parc. č. 1/6 v M. a objektu dílen na pozemku parc. č. 1/5 v M., a to vše žalobkyni M. G. z deseti ideálních dvanáctin, žalobkyni M. B. z jedné ideální dvanáctiny a žalobkyni M. V. také z jedné ideální dvanáctiny. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyň, aby České republice byla uložena povinnost vydat žalobkyním pozemek parc. č. 221 (o výměře 19.095 m2) v M., pozemek parc. č. 2391/1 (o výměře 3.000 m2) v M. a parc. č. 171 (o výměře 313 m2) v M. Dalším výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobkyň M. G., M. B. a M. V. proti žalovanému Okresnímu úřadu v T. o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání 16 pozemků v M. o celkové výměře 57.480 m2. Bylo rozhodnuto, že Česká republika-Okresní úřad v T. nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyním M. G., M. B. a M. V. Bylo také rozhodnuto, že žalovaná Česká republika-Okresní úřad v T. není povinna k náhradě nákladů řízení vůči žalobkyním a že se žalobkyni M. G. nepřiznávají náklady řízení vůči žalovanému A. T., a.s. Tomuto žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyním M. B. a M. V. náhradu nákladů řízení částkou 19.874 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni M. G. bylo uloženo zaplatit Okresnímu úřadu v T. na náhradu nákladů řízení 41.008 Kč, žalobkyni M. B. bylo uloženo zaplatit témuž žalovanému na náhradu nákladů řízení 4.100,80 Kč a žalobkyni M. V. bylo uloženo zaplatit témuž žalovanému na náhradu nákladů řízení 4.100,08 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni M. G. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči na náhradu zálohovaných nákladů řízení 1.690,50 Kč, žalobkyni M. B. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči 169,10 Kč a žalobkyni M. V. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči rovněž 169,10 Kč. Také žalovanému A. T., a.s., bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči 2.028,60 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému A. T., a.s., bylo ještě uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči na úhradu soudního poplatku 1.000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukázáno na to, že žalobkyně uplatnily proti žalovaným svůj nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Podle tohoto zákona jsou oprávněnými osobami v daném případě žalobkyně podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b/ tohoto zákona, a to M. G. jako dcera původních vlastníků (L. a F. J.) a M. B. a M. V. jako dědičky po zemřelém synu původních vlastníků F. J. Majetek, který je tu předmětem řízení u soudu, byl znárodněn zestátněním na základě výměru Ministerstva stavebnictví ze dne 26.4.1957. Žalobkyně uplatnily výzvu k vydání nemovitostí u žalovaného A. T. ve lhůtě uvedené v § 19 zákona č. 403/1990 Sb., protože podle výpisu vyhotoveného Střediskem geodézie dne 4.3.1991 měly za to, že tento žalovaný drží nemovitosti uvedené v žalobě žalobkyň. Podle názoru soudu prvního stupně mělo podání žalobkyň účinky řádné výzvy podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. i vůči žalovanému Okresnímu úřadu v T. Podle názoru soudu prvního stupně byly specifikace a rozsah pozemků správně uvedeny v návrhu dohody o vydání nemovitostí; pokud však šlo o pozemky parc. č. 171, parc. č. 2391/1 a parc. č. 221 v katastrálním území M., nebylo možné je, podle názoru soudu prvního stupně, vydat, neboť byly po převzetí pozemků zastavěny; pokud jde o pozemek parc. č. 1/5 v katastrálním území M., nedospěl soud prvního stupně k názoru, že by tu šlo o zastavěný pozemek, i když došlo k podstatnému zhodnocení objektu (o jeho vydání projevily žalobkyně i tak zájem). Pokud šlo o žalovaný stát (Českou republiku) dospěl soud prvního stupně k závěru, že tento žalovaný není v tomto řízení pasivně legitimován, neboť není vlastníkem pozemků, jejichž vydání se žalobkyně domáhají. Žalobkyním náleží z vydávaných nemovitostí nárok v tomto rozsahu: u žalobkyně M. G. z 10/12, u žalobkyně M. B. z 1/12 a u žalobkyně M. V. rovněž z 1/12.

Při rozhodování o nákladech řízení poukazoval soud prvního stupně na ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobkyň i žalovaných proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 18.2.2000, čj. 4 C 215/92-250, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 28.6.2001, sp.zn. 12 Co 264/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho části o uzavření dohody o vydání staveb v katastrálním území M. ohledně: 1. kancelářské budovy, stojící na pozemku parc. č. ¼ (zastavěné ploše), 2. objektu bydlení čp. 116, stojícím na pozemku parc. č. 1/6 (zastavěné ploše),, 3. objektu stojícího na pozemku parc. č. 1/5 (zastavěné ploše). Byl však změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní M. G. a žalovanou akciovou společností A. T. ohledně jedné ideální třetiny v dohodě uvedených nemovitostí tak, že žaloba žalobkyně v tomto rozsahu byla zamítnuta. Byl změněn také výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní M. G. a žalovanou akciovou společnosti A. T., a to tak, že této akciové společnosti bylo uloženo nahradit žalobkyni M. G. 1.232,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně byl však zrušen ve zbývající části přisuzujícího výroku o věci samé, v zamítavých výrocích o věci samé, ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným Okresním úřadem v T. i žalovanou Českou republikou, jakož i ve výroku o nákladech řízení státu a ve výroku o soudním poplatku, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že žalobkyně M. G. a žalovaná akciová společnost A. T. nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Akciové společnosti A. T. bylo uloženo zaplatit žalobkyním M. B. a M. V. na náhradu nákladů odvolacího řízení každé částku 2.505 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že konečným způsobem lze tu rozhodnout pouze o nárocích žalobkyň ve vztahu k žalované akciové společnosti A. T., zatím co ohledně nároku žalobkyň ve vztahu k žalovanému Okresnímu úřadu v T. a žalované České republice-Okresnímu úřadu v T. nejsou stále dány podmínky ani pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, ani pro jeho změnu. Uplatněným nárokům v tomto smyslu lze zřejmě vyhovět pouze zčásti, tj. pouze ohledně některých nemovitostí a stejně tak lze oprávněnost restitučního nároku teoreticky přiznat pouze některé ze žalobkyň a ostatním jejich nároky zamítnout. Námitkám žalovaných Okresního úřadu v T. a České republiky lze v mnohém přiznat oprávněnost.

Odvolací soud se ztotožňoval s názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyň je třeba posoudit podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a že žalobkyně jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 tohoto zákona, ale byl toho názoru, že soud prvního stupně nesprávně a nedůsledně posoudil otázku aktivní legitimace z toho pohledu, v jakých poddílech jsou žalobkyně k restituci majetku oprávněny. Po posouzení dědických nároků žalobkyň ve vztahu k původním vlastníkům nemovitostí L. J. a F. J. dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně M. G. mohla v daném případě namísto 10/12 uplatňovat jen 6/12 uváděných nemovitostí a žalobkyně M. B. a M. V. mohly namísto jedné dvanáctiny požadovat každá tři ideální dvanáctiny. Avšak vzhledem k žalobkyněmi uplatněným žalobním návrhům musel odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně v části přisuzujícího výroku o věcí samé, týkajícím se nároků vůči žalované akciové společnosti A. T., a to tak, že ve druhém výroku svého rozsudku ohledně 1/3 předmětných nemovitostí žalobní návrhy žalobkyně M. G. zamítl .

Odvolací soud se dále zabýval tím, zda žalovaná akciová společnost A. T. je povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 403/1990 Sb., kterou stíhá povinnost vydat ve lhůtě podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 403/1991 Sb. oprávněným osobám stavby na pozemcích parc. č. ¼, 1/5 a 1/6 v katastrálním území M.; v tomto směru se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená žalovaná akciová společnost povinnou osobou tu je. Pokud šlo o objekt na pozemku parc. č. 1/5 v katastrálním území M., odvolací soud s poukazem na posudek znalce Ing. K. M. se přiklonil k názoru, že pozdější přístavbu tu lze oddělit od původní stavby zazděním dveřních otvorů; u provozní budovy na pozemku parc. č. 1/5 v katastrálním území M. dospěl odvolací soud k závěru, že pořízení přístavby k této budově tvoří součást stavby ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud šlo o stavby na pozemcích parc. č. ¼ a parc. č. 1/6 v tomtéž katastrálním území, byl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) toho názoru, že podle obou v řízení provedených znaleckých posudků tu jde o jeden znehodnocený objekt. Pokud šlo tedy o nárok na vydání těchto staveb, neshledal odvolací soud důvodným námitky žalovaných, že by jejich vydání oprávněným osobám bránilo ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Výrok o vydání těchto staveb, obsažený v rozsudku soudu prvního stupně, byl proto potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

Odvolací soud však vytýkal soudu prvního stupně řadu nedostatků, pokud šlo o posouzení dalších žalobních návrhů žalobkyň, pro něž bylo nutno v tomto směru další výroky rozsudku soudu prvního stupně zrušit. Šlo o nedostatky v posuzování okruhu účastníků řízení, dále o nesprávné označení dvou ze žalovaných Okresního úřadu v T. a České republiky-Okresního úřadu v T., také o nedostatečné objasnění a doložení závěru, že pozemky parc. č. 171, parc. č. 2391/1 a parc. č. 221 v katastrálním území M. jsou zastavěny, jakož i o nutnou potřebu vyžádat si od Katastrálního úřadu v T. podklady pro ztotožnění sporných pozemků s pozemky odňatými právním předchůdcům žalobkyň . Odvolací soud byl i toho názoru, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval námitkami promlčení a prekluze restitučních nároků žalobkyň , které byly ze strany žalovaných uplatněny při jednání dne 9.2.2000. Odstranění těchto vad bude nutné v dalším řízení u soudu prvního stupně, týkajícím se zbývající části přisuzujících výroků o věci samé a v zamítavých výrocích o věci samé , které bude probíhat po zrušovacím výroku rozsudku odvolacího soudu (označeném III.) z 28.6.2001.

Ve svých výrocích o nákladech řízení poukazoval odvolací soud na ustanovení § 224 odst. 1 a 3, § 142 odst. 1 a 2 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu.

Odvolací soud pak ještě vydal doplňující rozsudek z 8.8.2001, sp.zn. 12 Co 264/2000, jímž byl rozsudek téhož soudu z 28.6.2001, sp.zn. 12 Co 264/2000, doplněn dalším výrokem ve znění: Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi M. B. i M. V. a mezi žalovanou akciovou společnosti A. T. se mění rozsudek Okresního soudu v Třebíči z 18.2.2000, čj. 4 C 215/92-250, tak, že uvedená žalovaná akciová společnost je povinna nahradit uvedeným žalobkyním náklady řízení 8.736,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Rozsudek odvolacího soudu z 28.6.2001 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 8.8.2001) byl doručen zástupcům účastníků tohoto řízení 26.11.2001 a dovolání ze strany žalobkyň proti tomuto rozsudku bylo předáno na poště dne 21.1.2002 k doručení Okresnímu soudu v Třebíči.

Ve svém dovolání dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výrocích označených II., III. a VII. Dovolatelky měly za to, že jejich dovolání je přípustné, protože směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatelky uváděly, že řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ve svém dovolání dovolatelky zdůrazňovaly, že vadu v řízení před odvolacím soudem spatřují v tom, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl část nároku žalobkyně M. G. ve výši 1/3 podílu z uplatňovaného nároku na vydání nemovitostí (tj. kancelářské budovy na pozemku parc. č. ¼ v katastrálním území M., objekt bydlení čp. 116 na pozemku parc. č. 1/6 v tomtéž katastrálním území a objekt dílen na pozemku parc. č. 1/5 tamtéž), popřípadě na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání těchto nemovitostí; k tomuto závěru však odvolací soud dospěl způsobem, který odporuje ustanovením občanského soudního řádu. Své rozhodnutí odůvodnil totiž odvolací soud tvrzením, že část závěti F. J., v níž odkazovala na znárodněný majetek po roce 1945 , až bude vrácen, své dceři M. G., je v rozporu údajně s ustanovením § 478 občanského zákoníku. Odvolací soud totiž podrobil přezkoumávání rozhodnutí jiného orgánu, který v řízení o dědictví se zabýval posouzením platnosti závěti uvedené zůstavitelky.

Dovolatelky spatřovaly v rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud nesprávně tu aplikoval ustanovení § 478 občanského zákoníku, když nesprávně považoval za podmínku připojenou k závěti to, že zůstavitelka F. J. v závěti projevila svou vůli a přesvědčení, že jí bude v budoucnu vrácen znárodněný majetek a proto i o něm pořídila svou závětí.

Dovolatelky byly také toho názoru, že odvolací soud nesprávně aplikoval na tento případ ustanovení § 9 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a/, případně písm. b/ zákona č. 403/1990 Sb. a nepřihlížel k těmto ustanovení, třebaže tato ustanovení upravují speciálně dědickou posloupnost, pokud jde o dědické podíly ve srovnání s občanským zákoníkem. Jestliže tedy žalobkyně, jako oprávněné osoby žádaly v tomto řízení vydání nemovitostí v dědických podílech, jak byly mezi nimi dohodnuty, mělo být jejich žalobnímu návrhu vyhověno.

Za nesprávné pokládaly dovolatelky i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení.

Při posuzování tohoto dovolání dovolatelek vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanoveních zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvních stupňů, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tedy zejména podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

V občanském soudním řádu (ve znění před jeho novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu upraveno v ustanoveních § 236 a násl. tohoto právního předpisu. Konkrétně v ustanoveních § 240 a § 241 tohoto právního předpisu bylo upraveno podávání dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu (pokud dovolání bylo podle tohoto právního předpisu přípustné).

Podle ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohl účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

V daném případě byl rozsudek Krajského soudu v Brně z 28.6.2001, sp.zn. 12 Co 264/2000 (ve znění doplňujícího rozsudku z 8.8.2001, sp.zn. 12 Co 264/2000) doručen zástupcům účastníků řízení 26.11.2001 a tímto dnem rozsudek nabyl právní moci. Dovolání dovolatelek M. G., M. B. a M. V., zastoupených advokátem, proti uvedenému rozsudku z 28.6.2001 bylo předáno dne 21.1.2002 na poště k doručení Okresnímu soudu v Třebíči.

Jestliže tedy v daném případě nabyl uvedený rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelek, právní moci dnem 26.11.2001 a dovolání ze strany dovolatelek bylo předáno na poště 21.1.2002 k doručení soudu prvního stupně, stalo se tak po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jak byla tato lhůta výslovně stanovena v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), přičemž zmeškání této lhůty nebylo možné prominout, jak to bylo rovněž výslovně stanoveno v § 240 odst. 2 téhož právního předpisu, bylo toto dovolání podáno opožděně.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než toto dovolání odmítnout podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání podané opožděně.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu