28 Cdo 2122/99
Datum rozhodnutí: 20.09.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2122/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání: A. F. V. a B. V. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 11.5.1999, sp.zn. 13 Co 15/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 8 C 100/97 ( žalobců F. V. a V. V. proti žalovaným : 1) Z. F., 2. I. F., 3) Z. F., 4) E. F., zastoupeným advokátem, 5) V. Š., 6) L. Š., 7) V. Š., 8) V. M., zastoupeným advokátem, a 9) J. B., zastoupenému advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, o neplatnost dohod o osobním užívání pozemků a o neplatnost úkonů týkajících se nemovitostí), takto:

I . Dovolání dovolatelů se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech rozsudkem z 30.1.1995, čj. 8 C 58/94-156, zamítl žalobní návrh žalobců, aby byl vysloven přechod vlastnického práva žalovaných na žalobce ohledně pozemků par. č. 362/21, parc. č. 362/23 a parc. č. 362/24 v katastrálním území Š., jakož i žalobu žalobců o určení, že jsou neplatné dohody o zřízení práva osobního užívání k uvedeným pozemkům. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 4.1.1996, sp.zn. 12 Co 255/95; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobcům nahradit žalovaným i náklady odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání.

Rozsudkem Nejvyššího soudu z 29.1.1997, 2 Cdon 1876/96, byly citované rozsudky Krajského soudu v Plzni i Okresního soudu v Klatovech zrušeny a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení. Dovolací soud neshledal správnými právní závěry odvolacího soudu a byl toho názoru, že totéž se týká i závěrů soudu prvního stupně uvedených v jeho rozsudku . Dovolací soud vyslovil ve svém rozsudku právní názor na tyto otázky: 1) nelze vyloučit aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. i v případech, kdy na fyzické osoby přešel majetek po 1.1.1990 ; 2) předpokladem pro rozhodnutí bývalého okresního národního výboru o přidělení pozemku do osobního užívání fyzické osoby byl soulad tohoto rozhodnutí s územním rozhodnutím podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ( stavebního zákona); pokud tento předpoklad nebyl splněn, potom právo osobního užívání pozemku bylo zřízeno v rozporu s občanským zákoníkem ; 3) žalobní návrh o určení neplatnosti dohod o zřízení práva osobního užívání pozemků bylo možné uplatnit v občanském soudním řízení i poté, kdy právo osobného užívání pozemků přestalo existovat, protože eventuální neplatnost těchto dohod by měla dopad na současné vlastnické právo k pozemkům.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Klatovech rozsudek ze 14.9.1998, čj. 8 C 100/97-295, jímž byly zamítnuty žalobní návrhy, aby bylo rozhodnuto, že na žalobce F.. V. přechází vlastnické právo k pozemku parc. č. 362/21 v katastrálním území Š., a to z jedné ideální poloviny, a na žalobkyni V. V. rovněž z jedné ideální poloviny, dále aby bylo rozhodnuto, že na žalobce F. V. přechází vlastnické právo k pozemku parc. č. 362/23 v katastrálním území Š., a to z jedné ideální poloviny, a na žalobkyni V. V. rovněž z jedné ideální poloviny, a také že na žalobce F. V. přechází vlastnické právo k pozemku parc. č. 362/24 v katastrálním území Š., a to z jedné ideální poloviny, a na žalobkyni V. V. rovněž z jedné ideální poloviny. Byly také zamítnuty žalobní návrhy žalobců, aby byla určena neplatnost dohod o zřízení práva osobního užívání pozemku z 23.8.1990 ohledně pozemků parc. č. 362/21, parc. č. 362/23 a parc. č. 362/24 v katastrálním území Š. Rovněž byly zamítnuty žalobní návrhy žalobců o určení, že je neplatná darovací smlouva, uzavřená 15.1.1997 mezi darujícími Z. F. a I. F. a obdarovanými Z. F. ml. a E. F. ohledně pozemku parc. č. 362/21 v katastrálním území Š., dále návrh o určení, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená 11.6.1996 mezi V. M. a J. B. ohledně pozemku parc. č. 362/23 v katastrálním území Š., jakož i žalobní návrh o určení, že je neplatná dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřená 19.9.1996 a spojená i s darovací smlouvou mezi V. Š., L. Š. a V. Š. ml., pokud se týkala pozemku parc. č. 362/24 v katastrálním území Š. Stejně byl zamítnut žalobní návrh žalobců, aby bylo určeno, že a) spoluvlastníkem ( z jedné ideální poloviny ) pozemku parc. č. 362/21 v katastrálním území Š. nejsou žalovaní Z. F. a E. F., b) že vlastníkem pozemku parc. č. 362/23 v katastrálním území Š. není žalovaný J. B., a c) že má být určeno, že " vlastníkem polovičního spoluvlastnického podílu ohledně pozemku parc. č. 414 a parc. č. 362/24 v katastrálním území Š. není žalovaný V. Š.". Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému J. B. na náhradu náklad řízení 4.600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a žalovaným V. Š., L. Š. a V. M. 8.550 Kč na náhradu nákladů řízení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení bylo prokázáno, že byl pro lokalitu Ž. R. - Š. schválen směrný územní plán v roce 1976, který platí dodnes. Vzhledem k tomuto časovému odstupu a změně poměrů " nelze podle tohoto územního plánu striktně postupovat, protože by nebyl možný rozvoj této lokality podle nynějších měřítek". Dále soud prvního stupně poukazoval na to, že v daném případě bylo rozhodnuto o přidělení pozemků do osobního užívání a podle tohoto rozhodnutí byly uzavřeny dohody o osobním užívání pozemků v roce 1990, tedy mimo rozhodné období ( 25.2.1948 až 1.1.1990 ve smyslu ustanovení restitučních předpisů). Soud prvního stupně neshledal v postupu bývalého okresního národního výboru při rozhodování o přidělení pozemků do osobního užívání v daném případě rozpor s ustanoveními § 199 a násl. občanského zákoníku ( ve znění platném před 1.1.1992). Dále byl soud prvního stupně toho názoru, že žalobci nepředložili žádný důkaz, který byl svědčil pro závěr, že jsou neplatné darovací smlouvy z 15.1.1997, ani kupní smlouva z 11.6.1996 a ani dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví z 19.9.1996, jak byly uváděny v žalobě žalobců. Proto také nevyhověl soud prvního stupně žalobám o určení, že žalovaní Z. F. a E. F. jsou vlastníky pozemku parc. č. 362/21 v katastrálním území Š. a také stejným návrhům, týkajícím se vlastnictví J. B. ohledně pozemku parc. č. 362/23 a vlastnictví V. Š. ohledně jedné poloviny parc. č. 414 v tomtéž katastrálním území. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu žalobců v celém rozsahu zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze 14.9.1998, čj. 8 C 100/97-295, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 11.5.1999, sp.zn. 13 Co 15/99. Tímto rozsudkem bylo zastaveno řízení o odvolání, pokud směřovalo proti výroku rozsudku soudu prvního stupně označeným I/4,5 a 6. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žalobci a žalovaní Z. F., I. F., Z. F. ml. a E. F. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným V. Š. st. a L. Š. společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 6.125 Kč, žalovanému V. Š. ml. 3.062,50 Kč a žalovanému V. M. rovněž 3.062, 50 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému J. B. na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalovaní Z. F., I. F., Z. F. ml., E. F. a V. Š. ml. nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že " je možno považovat odvoláním napadený rozsudek za správný", a to i přesto, že " nelze souhlasit s určitými částmi odůvodnění rozsudku". Odvolací soud vytkl sice soudu prvního stupně, že se neřídil právním názorem dovolacího soudu, obsaženým v jeho rozsudku z 29.1.1997, 2 Cdon 1876/96, o možné aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ, ale měl zároveň za to, že nebylo v řízení jednoznačně prokázáno nic takového, co by dokládalo, že žalovaní získali pozemky od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů; odvolací soud poukazoval přitom na to, že " důkazní břemeno ohledně tvrzení, že jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., nesou žalobci".

Odvolací soud poukazoval na to, že od roku 1976 existoval pro danou lokalitu směrný územní plán, v němž bylo počítáno s výstavbou rodinných domků, přičemž tato výstavba se týkala pozemku parc. č. 362/21 v katastrálním území Š., z něhož byly později vyčleněny pozemky, které jsou předmětem sporu mezi žalobci a žalovanými. Žádná výrazná změna tohoto směrného územního plánu nebyla až do srpna 1990 známa, takže při přidělování pozemků do osobního užívání nedošlo k rozporu s tehdy platným ustanovením § 199 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud poukazoval i na to, že ještě před vydáním rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání bylo dne 7.8.1990 vydáno rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v K. o trvalém odnětí pozemkových parcel zemědělské výrobě, i když toto rozhodnutí nabylo právní moci až po vydání rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání. Samotná dohoda o zřízení práva osobního užívání měla náležitosti podle tehdy platného ustanovení § 206 občanského zákoníku a bylo z ní patrno k jakému účelu bylo toto právo zřízeno, jaká byla výměra pozemku a za jakou úhradu bylo právo osobního užívání zřízeno. Nebylo také soudům obou stupňů doloženo, že by tu došlo k nějakému protiprávnímu zvýhodnění žalovaných. Byl tedy odvolací soud toho názoru, že tu nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.

Podle názoru odvolacího soudu bylo soudem prvního stupně věcně správně rozhodnuto také o žalobním návrhu, jímž se žalobci domáhali určení neplatnosti právních ujednání, k nimž došlo mezi žalovanými v období 1996 -1997, a také se domáhali vydání určovacího rozhodnutí ohledně vlastnictví žalovaných Z. F., J. B. a V. Š., pokud šlo o pozemky parc. č. 362/21 ( z jedné ideální poloviny ) parc. č. 362/23 a prac. č. 362/24 v katastrálním území Š. Byla tu uvážena jak otázka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, tak i otázka délky trvání povinnosti podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., nepřipouštějícího převádět na další osoby věci, jejichž vydání se domáhá oprávněná osoba. Při řešení posledně uváděné otázky byl odvolací soud toho názoru, že tu nebyla na straně žalovaných povinnost vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu ve sporu mezi oprávněnými osobami a osobami povinnými v této právní věci. Odvolací soud byl toho názoru, že smlouvy o převodu nemovitostí z let 1996 a 1997, o jejichž neplatnost byl spor veden, byly platně uzavřeny. Protože podle ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. je pro uplatnění nároku na vydání věci rozhodné, zda označená povinná osoba věc držela ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., a nikoli to, zda tato osoba převedla věc na jiný subjekt, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci tu neměli naléhavý právní zájem na projednávaném určení vůči žalovaným Z. F., J. B. a V. Š. Proto byl žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen.

Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že žalovaní Z. F. a Z. F. ml. se náhrady nákladů řízení vzdali.

Vyslovení výroku o přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu učinil odvolací soud k přezkoumání správnosti řešení dílčí právní otázky, a to do kdy platí (v případě projednávání nároku podle zákona č. 229/1991 Sb.) zákaz převodu nemovitosti do vlastnictví jiné osoby podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Tuto otázku pokládal odvolací soud za otázku zásadního významu po právní stránce.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 11.6.1999 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Klatovech dne 9.7.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že tu jsou dány dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu.

Dovolatelé měli za to, že odvolací soud se vůbec nezabýval některými námitkami žalobců, vytýkajícími pochybení v rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože šlo o námitky zásadního významu pro posouzení věci samé a ani odvolací soud neuvedl, proč tak učinil. V tomto postupu odvolacího soudu spatřují dovolatelé vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelé trvali na své námitce, že sporné pozemky byly v daném případě přiděleny do osobního užívání bez předchozího vydání územního rozhodnutí či schváleného seznamu pozemků pro výstavbu rodinných domků a aniž by platný územní plán tyto pozemky určoval k výstavbě rodinných domků. Tím došlo k porušení ustanovení § 199 odst. 1 občanského zákoníku ( ve znění platném do 31.12.1991). Seznam pozemků pro výstavbu rodinných domků nebyl pro tuto lokalitu zpracován, ani schválen a ani územní rozhodnutí nebylo stavebním úřadem vydáno. V době převodu žalobci uváděných pozemků platil pro území Ž. R. - Š. směrný územní plán, schválený radou bývalého Okresního národního výboru v K. 18.7.1976 usnesením čj. 209/76. V tomto plánu nebylo kalkulováno s tím, že by k výstavbě rodinných domků se mělo přistoupit na pozemku parc. č. 362/1 v katastrálním území Š. Opačný závěr odvolacího soudu, uvedený v jeho rozsudku, tedy z obsahu spisu nevyplývá ( § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu). Stejně tak vyplýval z obsahu jiný závěr, než který zaujal odvolací soud ohledně údajného nedoložení protiprávního zvýhodnění žalovaných, které podle názoru dovolatelů spočívalo "v neobvyklém časovém sledu následných rozhodnutí rady bývalého národního výboru, zejména o odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě, o přidělení pozemků do osobního užívání a o uzavření dohod o zřízení práva osobního užívání pozemků."

Dovolatelé dále poukazovali na to, že rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v K. ze 7.8.1990 o trvalém odnětí pozemkových parcel, o které v řízení šlo, zemědělské výrobě nebylo právní moci až dnem 23.8.1990, ale tento národní výbor vydal už 10.8.1990 rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání ; došlo tu tedy ke zřízení práva osobního užívání k pozemkům v době, kdy pozemky byly ještě určeny k zemědělské výrobě, takže tu došlo k porušení tehdy platného ustanovení § 199 odst. 1, věta druhá, občanského zákoníku ; není správný, podle názoru dovolatelů, názor odvolacího soudu o dodatečném zhojení této neexistence právní moci správního rozhodnutí a tedy o zhojení této podstatné vady, k níž došlo při zřizování práva osobního užívání pozemků v daném případě.

K dalšímu rozporu s tehdy platnými předpisy došlo v daném případě při registraci dohod o zřízení práva osobního užívání pozemků bývalým Státním notářstvím v Klatovech pod sp.zn. R II 1909/90, R II 1908/90 a R II 1910/90. V dohodách předložených k této registraci nebylo výslovně uvedeno, k jakému účelu bylo právo osobního užívání zřizováno a ani nebyl uveden rozsah užívání. Podle názoru dovolatelů tu nestačilo, že se dohoda zmiňovala o souvislosti s rozhodnutím o přidělení pozemku do společného užívání konkrétním osobám k výstavbě rodinného domku ; z obsahu samotné dohody nevyplýval totiž účel ani rozsah užívání, k nímž byla dohoda uzavřená. V tomto smyslu došlo tedy ( podle názoru dovolatelů ) k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ).

Dovolatelé však měli za to, že k nesprávnému právnímu posouzení věci ze strany odvolacího soudu došlo i pokud šlo o posouzení platnosti uzavření smluv, na něž žalobci ve své žalobě poukazovali, jež byly uzavřeny mezi Z. F., L. F. a Z. F. ml., dále mezi žalovaným i V. Š. a V. Š. ml. a také mezi žalovanými V. M. a J. B. Dovolatelé zdůrazňovali, že v případě smluv mezi žalovanými F. a mezi žalovanými Š. šlo o osoby blízké ( jak to má na zřeteli ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Podle názoru dovolatelů šlo u právních úkonů, týkajících se žalovaných F. a žalovaných Š., o čistě účelová jednání, jehož cílem byla snaha předejít připravovanému dopadu důsledků pozitivního rozhodnutí dovolacího soudu, když účastnici těchto právních úkonů je učinili po právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni bez vyčkání možnosti zrušení tohoto rozhodnutí rozhodnutím dovolacího soudu. Toto počínání účastníků právních úkonů, na něž žalobci v žalobě poukazovali, bylo tedy, podle názoru dovolatelů, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 občanského zákoníku. Ze všech uvedených důvodů měli dovolatelé za to, že tu šlo o neplatné převody předmětných nemovitostí z původních žalovaných osob na nově žalované osoby. Pokud pak šlo o převod vlastnického práva k nemovitosti z původně žalovaného V. M. na žalovaného J. B., vyslovovali dovolatelé své přesvědčení, že tu došlo s ohledem na atraktivnost lokality, v němž je pozemek umístěn, a vzhledem ke srovnání s cenami, za něž se v této době pozemky v této lokalitě prodávaly, k převodu za nepřiměřeně nízkou cenu ( 22.120 Kč ), jež byla podle názoru dovolatelů až 50 krát nižší než cena odpovídající hodnotě předmětu převodu ; proto měli dovolatelé za to, že ve skutečnosti byla mezi účastníky této smlouvy ujednána cena vyšší, která však ve smlouvě uvedena nebyla. Tedy i ohledně posouzení platnosti právních úkonů, na něž žalobci v žalobě poukazovali a domáhali se určení neplatnosti těchto právních úkonů, spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, podle názoru dovolatelů, na nesprávném právním posouzení věci ( § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ). Dovolatelé svůj žalobní návrh na určení neplatnosti uvedených právních úkonů uplatnili, protože měli naléhavý právní zájem na tomto určení a protože jsou přesvědčeni, že tu šlo o převody, jejichž účelem bylo zmařit smysl ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., když původní žalovaní by se v důsledku tohoto převodu stali nevlastníkem nemovitosti a dovolávali by se nedostatku věcné legitimace na své straně.

Při posouzení tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona , jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb. ), platí i na řízení, jež byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu, protože odvolací soud výrokem svého rozsudku vyslovil, že je proti němu přípustné dovolání, neboť odvolací soud měl za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením ( výkladem ) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.

V daném případě odvolací soud přikročil k vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku, " protože na otázku do kdy - v případě soudního projednání nároku podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. - platí zákaz převodu nemovitosti do vlastnictví jiné osoby podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., mohou být i jiné názory ( vzhledem k použité formulaci".... až do jejich vydání ....."), vyhověl odvolací soud žádosti žalobců k připuštění dovolání k řešení právě jen této otázky".

Vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu náleží odvolacímu soudu ; dovolací soud z tohoto vymezení rozsahu dovolání vychází a tím je také dán rozsah přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a § 239 odst. 1 občanského soudního řádu napadeného přípustným dovoláním dovolatele. Toto vymezení se týkalo v daném případě posouzení vzájemného vztahu právní úpravy obsažené v ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a ustanovení § 8 odst. 1 téhož zákona . Postup dovolacího soudu podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu je použitelný jen na případy, v nichž odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, nikoli na případy vyhovění takovému návrhu, dochází-li tu jen k rozdílu v rozsahu navržené přípustnosti dovolání a odvolacím soudem vyslovené přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. ( o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ) je povinná osoba podle tohoto zákona ( viz jeho § 5 odst. 1 a 2 ) povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě ( § 4 zákona č. 229/1991 Sb.) nakládat s péčí řádného hospodáře ; ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. ( tj. do 24.6.1991 ) nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ; takové právní úkony jsou neplatné.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na návrh oprávněné osoby § 4 téhož zákona ) soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoby nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnické nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 44/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 téže Sbírky ( na str. 50/128/) byl vysloven právní závěr, že žaloba podle ustanovení § 8 odst. 3( nikoli odst. 1) zákona č. 229/1991 Sb. směřuje proti původnímu účastníku původní smlouvy o převod nemovitosti ze státu nebo jiné právnické osoby na fyzickou osobu, i když tento účastník smlouvy později pozemek převedl a v době uplatnění tohoto práva již vlastníkem nebyl.

Vlastník nemovitosti, proti němuž je uplatňován nárok podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 téhož zákona ( viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 49-50/128/).

Dovolací soud i v daném případě vycházel z citovaných právních závěrů z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolací soud posoudil přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu a nikoli, jak již shora uvedeno, podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu. Shodně s právními závěry rozhodnutí uveřejněného pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vycházel tedy při přezkoumávání správnosti rozsudku odvolacího soudu z vymezení přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu, jak toto vymezení vyplývalo u výroku rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání. Tento výrok rozsudku odvolacího soudu omezoval přípustnost dovolání na objasnění a posouzení vzájemného vztahu právní úpravy uvedené v ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a na uplatnění výkladového závěru k této otázce na projednávanou věc.

Jestliže odvolací soud shledával potřebným vyřešit otázku ( kterou pokládal za zásadní po právní stránce ) " do kdy platí ( v případě projednávání nároku podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) zákaz převodu nemovitosti do vlastnictví jiné osoby podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.", šlo tu o posouzení otázky související s tím, zda v tomto smyslu je nebo není dán v tomto případě dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu, týkající se právního posouzení věci odvolacím soudem.

Na rozdíl od právního názoru odvolacího soudu, který kladl důraz na to, že případná okolnost došlo -li k převodu nemovitosti po právní moci odvolacího soudu, ale ještě před rozhodnutím dovolacího soudu o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, není rozhodná, protože stále platí že povinnou osobou k vydání věci je ta osoba, která ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. věc držela, dovolací soud vyšel i v daném případě z právního názoru obsaženého ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( na str. 49-50 /128/), jak je tento právní závěr shora citován. Dovolací soud je tedy toho názoru, že vlastník nemovitosti, proti němuž je uplatňován nárok podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Nevztahuje se tedy na tohoto vlastníka povinnost uvedená v § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Na posouzení výsledného závěru rozsudku odvolacího soudu neměl však v daném případě jeho odlišný závěr vliv na jeho rozhodnutí ve věci, aby tak dovolací soud musel při přezkoumávání tohoto rozhodnutí odvolacího soudu ( ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a § 239 odst. 1 občanského soudního řádu ) přikročit ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, což by bylo na místě jen tehdy, pokud by se závaznost tohoto právního závěru odvolacího soudu projevila ve výroku ve věci samé.Tak tomu však v daném případě nebylo.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu nepřicházel vzhledem k vymezení dovolacího důvodu výrokem rozsudku odvolacího soudu v úvahu a dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu ( tj. dovolatelem tvrzené postižení řízení u odvolacího soudu vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ) dovolací soud neshledal.

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanými V. Š., L. Š., V. Š. ml. a V. M. na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 150 téhož právního předpisu o výjimečném nepřiznání náhrady nákladů řízení, a to vzhledem k povaze projednávané právní věci i vzhledem k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, které jen ve stručném znění rekapitulovalo procesní vyjádření žalovaných, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20. září 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová