28 Cdo 2118/2011
Datum rozhodnutí: 04.08.2011
Dotčené předpisy: § 4, § 5, § 6 a § 11 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2118/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky M. U. , zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, 186 00 Praha 8-Karlín, Ulice Prvního pluku 206/7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 23. 9. 2010, sp. zn. 28 Co 278/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 110/2006 (žalobkyně Marie Urbanové, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. Pozemkového fondu ČR, pracoviště Benešov , 258 01 Benešov, Žižkova 360, 2. Jednoty, smíšeného družstva , Praha-západ, IČO 0003 1828, Praha 3, Malešická 160, zastoupeného JUDr. Jiřím Kroulíkem, advokátem 100 00 Praha 10 Hostivař, U Továren 31, 3. Ing. L. F. , zastoupeného Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Haštalská 27, 4. J. J. , 5. D. J. , a 6. Středočeského kraje , IČ 7089 1095, 150 00 Praha 5, Zborovská 81/19, o vlastnické právo k nemovitostem), takto:

II. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:

O žalobě žalobkyně, podané u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 110/2006-311, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze 7. 12. 2009, č. j. 8 C 110/2006-311. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobkyně M. U. je vlastníkem pozemku parc. č. (o výměře 306 m2) v katastrálním území R., dále také části pozemku parc. č. (o výměře 273 m2) a části pozemku parc. č. (o výměře 2418 m2) i části pozemku parc. č. (o výměře 85 m2), rovněž pozemku parc. č. (o výměře 132 m2) (i části pozemku parc. č. 163 (o výměře 109 v katastrálním území R. (s poukazem na geometrický plán Ing. E. S. z 31. 3. 2009 (č. 805-9822/2008). Stejně tak byla zamítnuta žaloba žalobkyně i v žalobním návrhu, aby bylo určeno vlastnictví žalobkyně k části pozemku parc. č. (o výměře 343 m2), části pozemku parc. č. (o výměře 4 m2), části pozemku parc. č. (o výměře 719 m2), části pozemku parc. č. (o výměře 23 m2) (i části pozemku parc. č. (o výměře 120 m2) v katastrálním území R. (s poukazem na geometrický plán Ing. E. z 31. 3. 2009 (č. 805-9822/2008). Stejně tak byla zamítnuta žaloba žalobkyň i v žalobním návrhu, aby bylo určeno vlastnictví žalobkyně k části pozemku parc. č. (o výměře 1806 m2) a k pozemku parc. č. (o výměře 15 m2) v katastrálním území R. (s poukazem na geometrický plán Ing. E. S. z 31. 3. 2009, č. 804-9821/2009). Zamítnut byl rovněž žalobní návrh žalobkyně, aby rozsudkem soudu o její žalobě bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Benešov ze 7. 4. 2006, č. j. PÚ 7320/3686-5049-II. Žalobkyni M. U. bylo uloženo zaplatit účastnici řízení Jednota, smíšené družstvo, Praha-západ, na náhradu nákladů řízení 15.117,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; účastníku řízení Ing. L. F. nebyla náhrada nákladů řízení přiznána; ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky řízení Pozemkovým fondem ČR, J. J., D. J. a Středočeským krajem bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni M. U. bylo také uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Benešově náhradu zálohově placených nákladů řízení do 3 dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně o určení částky těchto placených nákladů řízení.
O odvoláních žalobkyně a účastníků řízení Ing. L. F. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 23. 9. 2010, sp. zn. 28 Co 278/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Benešově ze 7. 12. 2009, č. j. 8 C 110/2006-313, změněn tak (ve výroku označeném II.), že se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně Jednotě, smíšenému družstvu, Praha-západ; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (ve výrocích označených I., III., IV. a V.). Žalobkyni M. U. bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Ing. L. F. na náhradu nákladů řízení 7.080,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také bylo žalobkyni uloženo zaplatit účastnici řízení Jednota, smíšené družstvo, Praha západ na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (podle ustanovení § 212 a § 212 odst. 1 a 5 občanského soudního řádu), ale shledal odvolání žalobkyně a účastníka řízení Ing. L. F. nedůvodnými.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Benešov, v němž bylo tímto úřadem rozhodnuto rozhodnutím ze 7. 4. 2006, č. j. PÚ 7320/3686-5049-II, že se M. U. nestává vlastníkem pozemků bývalého pozemkového katastru č. -pastva /o výměře 306 m2), č. role (o výměře 1.820 m2), č. pastva (o výměře 2.710 m2) a č. les (o výměře 850 m2), vše v katastrálním území R. Tímto rozhodnutím se žalobkyně cítila být dotčena na svých právech restitučních a uplatnila u soudu žalobu podle páté části občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) a domáhala se, aby toto správní rozhodnutí bylo nahrazeno rozhodnutím soudu (§ 250j odst.2 občanského soudního řádu), jímž by bylo určeno její vlastnictví k pozemkům uváděným v její žalobě, neboť je přesvědčena, že jí svědčí restituční nárok k těmto nemovitostem (§ 4 odst. 2 písm. c), § 4 odst. 4 a § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.).
Odvolací soud uváděl, že podle výsledků zjištění učiněných v tomto soudním řízení, byl původním vlastníkem pozemků, o něž jde v tomto řízení, J. Š., otec žalobkyně M. U., který pozemky převedl postupní smlouvou z 15. 11. 1950 na Čs. stát Krajský národní výbor v Praze, a to pro výstavbu dělnického sídliště při Stavbě Slapské přehrady> Ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byly pozemky, o něž jde v tomto řízení v držení Jednoty SD Praha západ, která je pak převedla hospodářskou smlouvou z 26. 9. 1991 na Ing. P. S. V řízení u Pozemkového úřadu v Benešově nebyly pozemky vydány M. U. s tím, že byly po převodu pozemků na stát zastavěny stavbou rekreačního střediska N. R., takže jejich vydání brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud konstatoval, že v odvolacím řízení zůstalo mezi účastníky tohoto řízení sporné, zda předmětné pozemky lze žalobkyni, jako oprávněné osobě vydat s ohledem na skutečnost, že v řízení bylo zjištěno, že převážná část těchto pozemků je ve vlastnictví Ing. L. F., který je získal v dražbě příklepem soudního exekutora; další pozemky jsou ve vlastnictví účastníků řízení J. J. a D. J., kteří je získali na základě zřízení dohody o právu osobního užívání pozemků a zbylý pozemek parc. č. v katastrálním území R. je zastavěn silnicí III. třídy. Odvolací soud se plně ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pozemky získané na základě usnesení o příklepu v dražbě v rámci nařízené exekuce nelze vydat, neboť takto bylo vlastnické právo získáno vydražitelem originárním způsobem (neodvozeným od právního předchůdce), usnesení o příklepu nabylo právní moci, když vydražitel i také už zaplatil v dražbě nabídnuté nejvyšší podání. Odvolací soud je toho názoru, že ani případné vady exekučního řízení tu nejsou pro nabytí vlastnictví významné, a to i když v řízení bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti byly zařazeny do dražby, ačkoliv zda v listinách ohledně dražených nemovitostí existovala poznámka o dispozičním omezení s předmětnými nemovitostmi na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení; odvolací soud pokládal za rozhodné právně nepochybnou skutečnost nabytí vlastnictví originárním způsobem.
Odvolací soud byl dále i toho názoru, že další žalobkyní žádané pozemky parc. č. a parc. č. 225 v katastrálním území R., k nimž bylo po jejich převodu na stát zřízeno právo osobního užívání fyzickým osobám J. J. a D. J. nemohly už být předmětem žalobou žalobkyně napadeného rozhodnutí, neboť o těchto pozemcích bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Benešov z 28. 1. 2004, č. j. PÚ 7320/3686-5049-I., které nabylo právní moci 5. 2. 2004; tudíž vydání těchto pozemků brání překážka uvedená v § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Měl tedy odvolací soud za to, že tímto rozhodnutím nemohlo být o těchto pozemcích znovu rozhodováno; podle názoru odvolacího soudu žalobní návrh žalobkyně překročil rozsah, o kterém rozhodl pozemkový úřad žalobou žalobkyně napadeným rozhodnutím, což je ve smyslu § 252b odst. 3 občanského soudního řádu nepřípustné . Vydání těchto pozemků brání překážka uvedená v § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., když právo osobního užívání pozemku bylo ve smyslu ustanovení § 872 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění novely povedené zákonem č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992) změněno ve vlastnictví fyzických osob dřívějších osobních uživatelů pozemků, které nemají postavení povinných osob a stíhá je povinnost pozemky vydat jen za podmínek uvedených v § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Pokud šlo o zbývající pozemek parc. č. v katastrálním území R., byl odvolací soud toho názoru, že v tomto řízení bylo spolehlivě zjištěno, že tento pozemek byl po přechodu na stát zastavěn stavbou pozemní komunikace silnice III. třídy a jeho vydání brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť pozemek zastavěný pozemní komunikací nelze už využít k zemědělským a lesním účelům.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
Pokud šlo o výroky rozsudku soudu prvního stupně, potvrdil odvolací soud tento rozsudek i ve výrocích (označených III., IV. a V.) ve vztahu žalobkyně a účastníků řízení, s výjimkou účastnice řízení Jednoty, smíšeného družstva, Praha-západ; ohledně tohoto posledně uvedeného výroku rozsudku soudu prvního stupně, zrušil jej odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu s použitím i ustanovení § 150 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 220 odst. 1, § 142 odst. 1, § 149 odst. 1, § 151 a § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 8. 11. 2010 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 7. 1. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Benešově, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích označených II., III., IV., a V. a aby věc byla vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především namítala, že odvolací soud chybně posoudil význam ochrany právní jistoty vlastníka nemovitostí, který je nabyl v nedobrovolné dražbě a na druhé straně význam naplnění účelu restitučního předpisu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to tak, že dospěl k závěru, že nabytí věci v nedobrovolné dražbě podle zákona č. 120/2001 Sb. převažuje nad účelem restituce, tedy nad vzneseným restitučním nárokem podle zákona o půdě na tytéž nemovitosti. Dovolatelka trvá na svém názoru, že restituční nárok je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů; je tu vždy přednost restituce in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací.
Dovolatelka je přesvědčena, že tu nejsou dány zákonné překážky bránící vydání nemovitostí oprávněné osobě ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Předmětné pozemky v daném případě, ani jednoduché stavby na nich nejsou nezbytné pro provoz staveb komplexu N. R. (který je ve vlastnictví účastníka řízení Ing. L. F.) a nejsou ani ve prospěch tohoto komplexu využívány; komplex N. R. je třeba považovat za zařízení rekreační (nejde tu o zařízení tělovýchovné nebo sportovní).
Dovolatelka ještě dovozovala, že účastník řízení Ing. L. F. mohl a měl, jako zájemce o koupi nemovitosti, možnost ještě před dražbou zjistit, že dražební příklep ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, se uskutečnil v době, kdy nakládání s předmětnými pozemky bylo omezeno rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, vedeném proti předchozímu vlastníku Ing. P. S.. Ing. L. F. nemohl být v dobré víře v době vydání usnesení o příklepu při dražbě a ani pak nemohl být v dobré víře po celou dobu držby předmětných pozemků.
Dovolatelka vzhledem k těmto uváděným důvodům má za to, že v daném případě je výrazným pochybením soudů obou stupňů, jestliže došlo ke chránění právní jistoty vlastnictví uvedeného účastníka řízení, a to proti oprávněným restitučním nárokům žalobkyně .
Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatelky bylo uvedeno vyjádření pouze k otázce rozhodování soudů o nákladech řízení, která dovolatelka napadla zároveň s výrokem rozsudku odvolacího soudu o věci samé. V tomto smyslu pokládal Pozemkový fond ČR za nutné zdůraznit, že je tu účastníkem řízení podle ustanovení § 250a občanského soudního řádu, neboť byl účastníkem restitučního řízení před správním orgánem. Pozemkový fond ČR však není povinnou osobou podle zákona o půdě a není tu tedy v postavení žalovaného. Ve vztahu k dovolatelce Pozemkový fond neměl v tomto řízení postavení protistrany, k soudnímu řízení nezavdal příčinu a žádné vlastní zájmy v daném sporu neuplatnil, ani nehájil; nedá se tak v tomto řízení hovořit o úspěchu či neúspěchu na jeho straně . Pozemkový fond ČR (jako obligátní účastník správního řízení), nemohl případné důsledky, které nastaly v soudním řízení (jež nevyvolal) svým jednáním jakkoli ovlivnit.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěješ k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 23. 9. 2010 (sp. zn. 28 Co 278/2010 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo že by řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c), § 4 odst. 5, § 6 odst. 1 písm. k), § 11 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb., jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona, není-li závětních dědiců, děti a manžel osoby uvedené v § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., všichni rovným dílem. V případě, že zemřela povinná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., přechází nárok na dědice.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby (nikoli tedy fyzické osoby), které ke ni účinnosti tohoto zákona nemovitost držely (s výjimkou např. podniků se zahraniční majetkovou účastí i cizích států).
Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. povinná osoba (podle tohoto zákona) nemůže nemovitosti až do jejich vydání oprávněné osobě p ř e v é s t do vlastnictví jiného.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jiné právnické osoby, i v případě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Podle ustanovení § 11 odst. 1) písm. a) zákona č. 221/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze vydat i v případě, že k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání s výjimkou případů uvedených v § 8 zákona č. 229/1991 Sb. (t. j. rozhodl-li soud na návrh oprávněné osoby, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby).
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze také oprávněné osoby vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze však vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou nebo o stavbu jednoduchou nebo drobnou, anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze vydat také v případě, že na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena tělovýchovná nebo sportovní zařízení, nebo se na pozemku nachází zahradová nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976.¨
V nálezu Ústavního soudu ČR z 1. 12. 1997, IV. ÚS 195/97 (uveřejněném pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), byl zaujat právní závěr, že nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. jsou nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených m a j e t k o p r á v n í c h p o s u n ů .
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z publikované soudní judikatury, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 9. 2010 (sp. zn. 28 Co 278/2010 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), ani že by tu řešil některou právní otázku, která by dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu) s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR) když totiž odvolací soud měl ve svém rozsudku z 23. 9. 2010 v podstatě na zřeteli tatáž právní ustanovení a tytéž právní závěry (a dále i závěry z jím citovaných nepublikovaných rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cd 850/2005 a 20 Cdo 3963/2008 Nejvyššího soudu. To se jmenovitě týkalo jednak právního závěru odvolacího soudu, že nabytí vlastnictví na základě usnesení příklepu v dražbě v rámci nařízené exekuce je nabytím vlastnického práva originálním způsobem bez ohledu na vlastnictví předchůdce , takže tu nejde o majetkoprávní posun, dále pak závěru odvolacího soudu, že vydání pozemků oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. brání získání těchto pozemků fyzickými osobami na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku a posléze i právní závěr odvolacího soudu, že zřízení silnice III. třídy na pozemku ve smyslu zákona o půdě, brání vydání pozemku oprávněné osobě podle tohoto zákona. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 23. 9. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u tohoto dovoláním napadeného rozhodnutí zákonné předpoklady týkající se přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243 odst. 2 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a dalším účastníkům řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 4. srpna 2011

JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu