28 Cdo 2117/2001
Datum rozhodnutí: 06.06.2002
Dotčené předpisy: § 239 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2117/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. Ing. O. M. a 2. Ing. J. J., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci z 24.4.2001, sp.zn. 40 Co 507/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 7 C 97/92 (žalobkyň Ing. O. M. a Ing. J. J., zastoupených advokátkou, proti žalovaným A. České republice-Okresnímu úřadu v Přerově, 750 83 Přerov, Smetanova 7, a B. Obci T., zastoupeným JUDr. Z. N., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:

I. Dovolání dovolatelek se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyň, podané u soudu 1.4.1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze 16.12.1998, čj. 7 C 97/92-353, a to tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyň se žalobním návrhem, aby žalovanému státu Okresnímu úřadu v Přerově bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. domu čp. 71 v T., s pozemkem parc. č. 88 (stavební plochou). Byl také zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, podaný proti žalované Obci T. Bylo rozhodnuto, že žalobkyně a Okresní úřad v Přerově nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované Obci T. na náhradu nákladů řízení 4.025,- Kč.

O odvolání žalobkyň proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem z 24.4.2001, sp.zn. 40 Co 507/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou Českou republikou-Okresním úřadem v Přerově není dáno vzájemně právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované Obci T. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.275,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Tento rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyně v řízení zastupovala, dne 24.8.2001; tímto dnem nabyl uvedený rozsudek právní moci a dovolání proti tomuto rozsudku bylo ze strany žalobkyň podáno u Okresního soudu v Přerově dne 17.9.2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatelky ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání vyslovovaly dovolatelky názor, že odvolací soud ve svém rozsudku připustil možnost dovolání, byť se jednalo o rozsudek potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně . Jako dovolací důvod uplatňovaly žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Při posouzení tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001) anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Také odvolacím soudům je v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tak tomu bylo i v daném případě), podle dosavadních právních předpisů.

Protože podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouštěl, bylo nutno posoudit zejména otázku přípustnosti dovolání v daném případě, v němž dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, tedy proti rozhodnutí, proti němuž dovolání zásadně přípustné není.

V daném případě nešlo ani o případnou výjimečnou přípustnost dovolání, uvedenou v ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), tedy o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

Nešlo také o případ přípustnosti dovolání vyslovené odvolacím soudem podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože tu nebyl splněn zákonný předpoklad stanovený v citovaném ustanovení, že totiž odvolací soud musí ve výroku svého rozhodnutí vyslovit, že je tu dovolání přípustné, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Splnění tohoto zákonného předpokladu nebylo možné nahradit zmínkou o přípustnosti dovolání v závěru textu rozhodnutí odvolacího soudu, a to ještě s odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, které se týkalo rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; o takový rozsudek odvolacího soudu v daném případě nešlo, protože v projednávané právní věci byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen.

Nebylo možné aplikovat na daný případ ani ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože nešlo o situaci v odvolacím řízení, kdy odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, jenž by byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku; z celého obsahu spisu Okresního soudu v Přerově, sp.zn. 7 C 97/92 (nevyjímaje ani odvolání žalobkyň proti rozsudku soudu prvního stupně na čl. 362-366 spisu, ani protokol o jednání před odvolacím soudem z 24.4.2001 na čl. 379-380 spisu), nelze doložit, že by tu došlo ze strany žalobkyň k podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku), jemuž by odvolací soud nevyhověl.

Za těchto uvedených okolností nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že by tu dovolání dovolatelek bylo přípustné podle některého z ustanovení občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelek použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) ustanovení § 150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznat náhradu nákladů řízení i účastníku řízení, který byl v řízení se svým návrhem úspěšný; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelek, rekapitulujícího jen procesní vyjádření žalovaných, učiněných již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 6. června 2002

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu