28 Cdo 2114/2012
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 2114/2012
U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce O. V. , bytem P. 3, N. P. 10, zastoupeného Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou v Praze 10, Hradešínská 29, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti České republiky , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v hlavním městě Praze, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, pro 5.397.971,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 251/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011, č. j. 29 Co 33/2010-89, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl (výrokem I.) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 11. 2009, č. j. 26 C 251/2008-47, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 5.397.971,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo současně rozhodováno o nákladech řízení (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu pro Prahu-západ v řízení vedeném pod sp. zn. E 666/97, v němž se žalobce domáhal soudního výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného, a to za účelem uspokojení pohledávky ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím a nákladů řízení, které mu v souvislosti s jejím vymáháním vznikly. Průtahy v uvedeném vykonávacím řízení měly podle tvrzení žalobce za následek vznik škody, neboť dotčené nemovitosti byly vydraženy až v průběhu konkursu prohlášeného ke dni 30. 7. 2003 na majetek povinného (dlužníka). Jelikož se do konkursního řízení přihlásili i další věřitelé (někteří s přednostními pohledávkami), žalobci tak ze zpeněžené konkursní podstaty připadla pouze částka ve výši 177.392,- Kč.
Odvolací soud ve věci rozhodoval po zrušení svého předcházejícího (též potvrzujícího a zamítavého) rozhodnutí ze dne 4. 5. 2010, č. j. 29 Co 33/2010-64, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 28 Cdo 4118/2010-76. Dovolací soud uložil odvolací instanci, aby zejména řádně odůvodnila své rozhodnutí a posoudila otázku příčinné souvislosti mezi prokazatelně nesprávným úředním postupem soudu v řízení o výkon rozhodnutí a žalobci tvrzeně vzniklou majetkovou újmou. Odvolací soud v dané věci neshledal podmínku odpovědnosti státu za škodu v podobě existence příčinné souvislosti za naplněnou. Uvedl rovněž, že nelze ani přesně určit výši škody, která měla žalobci vzniknout. V tomto směru bylo konstatováno, že žalobce neprokázal, za jakou cenu by byly nemovitosti v době předcházející prohlášení konkursu na majetek dlužníka M. F. v soudní dražbě prodány, ani do jaké výše své pohledávky by byl v rámci takové dražby uspokojen (tj. že by získal více, než se mu dostalo v konkursním řízení). Odvolacím soudem bylo dále zdůrazněno, že na rozsah konkurence věřitelů nelze usuzovat pouze ze samotného počtu oprávněných v řízení o výkon rozhodnutí, neboť další věřitelé se mohli přihlásit i v reakci na dražební vyhlášku. Soud první instance ve svém rozhodnutí též poznamenal, že žalobce měl mezi konkurenty (věřiteli) slabší postavení, když v jeho prospěch nebyly předmětné nemovitosti zatíženy zástavním právem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral o zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé. Spatřoval jej v tom, zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v soudním řízení a škodou vzniklou žalobci v důsledku faktického znemožnění domoci se včas svého práva soudní cestou a uspokojit tak svou pohledávku v maximální možné míře za podmínek daných v posuzovaném případě. V rámci vylíčení dovolacího důvodu především tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí soudů v obdobných sporech o náhradu škody upozornil zde např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 953/2007. Žalobce namítal, že existence příčinné souvislosti byla v předmětné věci jednoznačně prokázána, poněvadž v důsledku nesprávného úředního postupu založeného na nečinnosti soudu byl žalobce zbaven možnosti realizovat své právo přiznané pravomocným soudním rozhodnutím (směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze, č. j. Sm 55/98-14). Podotkl také, že ohledně možného výtěžku dražby nemovitostí je třeba vyjít ze skutečnosti, že ve včas provedené soudní dražbě by bylo dosaženo minimálně ceny ve výši stanoveného nejnižšího podání, tedy částky 5.150.000,- Kč což by vedlo k plnému uspokojení žalobcovy pohledávky. Dovolatel závěrem žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 6. 12. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje.
Soudy obou nižších stupňů při rozhodování o uplatněném nároku vycházely z právního názoru, že bylo povinností žalobce prokázat předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
V posuzované věci byla prokázána existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v neodůvodněných průtazích v řízení o výkon rozhodnutí vedeném u Okresního soudu pro Prahu-západ pod sp. zn. E 666/97. Skutečnost, že byla zjištěna nečinnost soudu v rozmezí od stanovení ceny předmětných nemovitostí povinného (19. 3. 2001) až do následného vydání dražební vyhlášky (30. 10. 2003) lze charakterizovat jako evidentní porušení zásady rychlosti řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 4/2000). Nezbytnou podmínkou vzniku odpovědnosti státu je však také příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá (zde nesprávný úřední postup), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje .
O odškodnitelnou majetkovou újmu se proto jedná, pokud nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by k tvrzené majetkové újmě (v daném případě k nemožnosti vymožení pohledávky přiznané žalobci směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze, č. j. Sm 55/98-14). V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního nepochybná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998).
Zjištěný skutkový stav (kterým je Nejvyšší soud s ohledem na uvažovanou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vázán) nedává reálný a jednoznačný podklad pro závěr, že při dřívějším provedení výkonu rozhodnutí by žalobce mohl plně uspokojit svou pohledávku z výtěžku prodeje nemovitostí povinného. Závěr nižších instancí, že mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené materiální újmy vztah příčiny a následku není, je tedy správný a též v souladu s ustálenou judikaturou .
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích postupu škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena . O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní prokazatelně zjištěná majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání (popř. nečinnost), bez něhož by škodný následek prokazatelně nevznikl (viz např. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu