28 Cdo 2113/2016
Datum rozhodnutí: 05.04.2017
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., předpisu č. 131/2000Sb.



28 Cdo 2113/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. Š. , zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o 621.300 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 23/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 54 Co 160/2015-102, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 54 Co 160/2015-102, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 11 C 23/2014-58, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyni tak nepřiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému mělo dostat bezplatným užíváním jejích pozemků, aniž by mu k tomu svědčil řádný právní titul. Jedná se o nezastavěné pozemky v k. ú. S., obci P., parc. č. 2342/490, 2342/491, 2342/488 a 2342/683, jež jsou funkční součástí oploceného areálu mateřské a základní školy, a pozemek parc. č. 2342/674 nacházející se ve vnitrobloku obytných budov a pokrytý zelení. Žalobkyně se jejich vlastníkem stala rozhodnutím soudu v rámci dodatečného vypořádání dědictví po své matce. Zjištěný skutkový stav obvodní soud posuzoval dle ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), jakož i § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z. ). Nejprve se zabýval pasivní věcnou legitimací žalovaného, přičemž reflektoval názor Ústavního soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, a dospěl k závěru, že slouží-li pozemky k obecnému užívání veřejnosti, žalovaný se na úkor žalobkyně nikterak neobohacuje, neboť z užívání pozemku nemá žádný prospěch, pročež není ve sporu pasivně věcně legitimovaným subjektem. Vedle popsaného konstatoval, že ani v případě opačného úsudku by nebylo možné žalobě vyhovět s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, neboť právní vztah mezi účastníky má převažující povahu veřejnoprávní, nikoli soukromoprávní. Slouží-li tedy pozemky jakožto veřejný statek společnosti, vzniká tím prospěch blíže neurčenému okruhu osob, ne žalovanému. Z výše uvedených důvodů proto obvodní soud přistoupil k zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

K odvolání obou účastníků přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 17. 6. 2015, č. j. 54 Co 160/2015-102, zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Za nepřípadné považoval posuzování správně zjištěného skutkového stavu v intencích výše citovaného nálezu I. ÚS 581/14, bez přihlédnutí k ostatní judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu věnující se dané problematice. Z ní je patrný názor, že dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva užíváním nemovitosti jako veřejného prostranství, přísluší jejímu vlastníku náhrada ze strany obce, kterou, není-li poskytována dobrovolně, lze vymáhat jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Poukázal rovněž na řadu soudních řízení, v nichž soudy rozhodovaly o obdobných sporech týchž účastníků, a připomněl, že není možné opomíjet legitimní očekávání účastníků obdobného rozhodování srovnatelných sporů, přičemž má-li pak soud v úmyslu se od dříve konstantně posuzované otázky (zde pasivní věcné legitimace) odchýlit, je nutné uspokojivě vyložit, z jakých důvodů tak činí, což v daném případě obvodní soud zanedbal. Vzhledem k řečenému jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Svými námitkami brojí především proti kvalifikaci poměru mezi účastníky jako vztahu z bezdůvodného obohacení. Je přesvědčen o přiléhavosti závěrů vyslovených Ústavním soudem ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 s ohledem na způsob, jímž žalobkyně pozemky do svého vlastnictví nabyla (k tomu poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 206/01, a jeho nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07). Na základě uvedeného dospívá k názoru, že v daném případě nemohlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně dojít, pročež je její nárok neopodstatněný. Pro případ, že se dovolací soud přikloní k odlišnému náhledu městského soudu, jejž však žalovaný považuje za rozporný s ustálenou judikaturou, namítá nedostatek své pasivní věcné legitimace ve sporu. Poukazuje přitom na úlohu městské části P. 13, jež dotčené nemovitosti sama, popřípadě prostřednictvím jí zřízených příspěvkových organizací spravuje a udržuje, a s odkazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, jakož i judikaturu soudu Nejvyššího dospívá k závěru, že právě ona je jediným v úvahu přicházejícím pasivně věcně legitimovaným subjektem. Konečně v souvislosti s proběhnuvšími soudními řízeními v obdobných věcech týchž účastníků podotýká, že právo, včetně judikatury se v průběhu času mění, a takové změny musí nalézt svou reflexi i v nyní posuzované věci. Nejvyššímu soudu proto navrhuje, aby usnesení městského soudu změnil tak, že bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, eventuálně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve svém vyjádření plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, naopak rozporným s ustálenou judikaturou shledává rozsudek soudu prvního stupně, pročež dovolání považuje za nepřípustné i nedůvodné a navrhuje jeho odmítnutí.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle § 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. je možné dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání lze považovat z hlediska uplatněné argumentace za částečně přípustné i důvodné.

V projednávaném sporu se ze skutkových zjištění nalézacích soudů podává, že se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání jednak nezastavěných pozemků nacházejících se v areálu základní a mateřské školy a funkčně souvisejících s budovami těchto objektů, jež jsou ve vlastnictví žalovaného (parc. č. 2342/490, 2342/491, 2342/488 a 2342/683), dále potom za užívání pozemku ležícího ve vnitrobloku obytných budov, jejž pokrývá zeleň (parc. č. 2342/674). Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že pod jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení - plnění bez právního důvodu ve smyslu § 451 obč. zák. je nutné subsumovat i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, či konkrétně k nezastavěným pozemkům funkčně souvisejícím se stavbami viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, nebo jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ve vztahu k pozemku pokrytému veřejnou zelení pak srovnej např. jeho rozsudek ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012). Je tedy namístě přitakat odvolacímu soudu, že i v daném případě vzniká na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení.

Aplikovatelnost uvedeného pak nevylučuje ani dovolatelem akcentovaný způsob nabytí vlastnického práva k pozemkům žalobkyní, z nějž dovozuje nemožnost vzniku bezdůvodného obohacení. Jeho argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, není v daném případě možné považovat za přiléhavou už s ohledem na skutečnost, že žalobkyně pozemky nabyla jako dědictví po smrti své matky, nikoliv v rámci řízení dle restitučních předpisů. Vedle toho lze poukázat na reflexi jím zdůrazňovaných dílčích závěrů citovaného nálezu v judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu, podle níž dotčená pasáž odůvodnění o vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a subjektem spravujícím veřejný statek (obiter dictum nálezu, bod 40 a 41 odůvodnění) nepatří k nosným důvodům rozhodnutí založeného především na otázkách týkajících se jedné z překážek vydání pozemku oprávněným osobám v restituci výkladu a aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (viz mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 505/15, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, či již citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4250/2014). Další dovolatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (v němž Ústavní soud znovu připomněl závěry z odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14), se pak stejně jako další odkazované usnesení ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 206/01, a nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, věcně týká otázek s nyní souzeným případem nesouvisejících. Nelze tedy souhlasit, že by se při kvalifikaci posuzovaného poměru jako vztahu z bezdůvodného obohacení odvolací soud jakkoliv odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího, potažmo Ústavního soudu.

Žalovaný dále brojí proti posouzení své pasivní věcné legitimace ve sporu. Jak již bylo shora naznačeno, v případě užívání cizí věci bez právního důvodu je obohaceným subjektem ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák., resp. § 2991 odst. 1 o. z. osoba, jíž realizací uživatelského oprávnění vzniká prospěch, aniž by se její majetkový stav zmenšil o prostředky obvykle vynakládané v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006). Pokud jde o pozemky nacházející se v areálu předškolních a školních zařízení, lze se v tomto směru ztotožnit se závěry odvolacího soudu, dle nichž je osobou povinnou k vydání náhrady za jejich bezesmluvní užívání žalovaný, jemuž náleží vlastnické právo k budovám, resp. k celé zbylé části areálu těchto zařízení. Takový úsudek je totiž zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež se konsolidovala v názoru, že jde-li o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (k tomu srovnej například již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2746/2013 či jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 4558/2014 a sp. zn. 28 Cdo 3348/2015). Dovolateli však nutno přisvědčit, že judikatura Nejvyššího soudu nebyla zcela respektována při posuzování pasivní věcné legitimace žalovaného ve vztahu k pozemku parc. č. 2342/674. Jedná-li se totiž v daném případě o veřejné prostranství (viz str. 2 a 3 rozsudku soudu prvního stupně, na jehož skutková zjištění městský soud odkázal), je zapotřebí rovněž zohlednit dovolacím soudem konstantně zastávaný názor, dle nějž je pro stanovení subjektu, který se užíváním takového cizího pozemku obohacuje, stěžejní určení územně samosprávného celku, jehož obyvatelům jsou tímto bezprostředně saturovány jejich potřeby (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015). Současně pak nelze přehlédnout specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, na něž Nejvyšší soud poukázal již ve svém rozsudku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, ve kterém shledal, že péče o pozemky veřejné zeleně a umožnění jejich užívání je v podstatě plnění veřejné funkce městské části, jež takto dostává své zákonné povinnosti dbát potřeb svých občanů, což by jinak musela zajistit jiným způsobem (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013). Nepřihlédl-li tedy odvolací soud ke shora citované judikatuře, nemůže jeho závěr o pasivní věcné legitimaci žalovaného ve vztahu k posledně jmenovanému pozemku (bez posouzení věci i ve shora naznačeném směru) obstát jako správný.

Vzhledem k řečenému je zřejmé, že dovolání bylo žalovaným podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud poté , co neshledal splněnými podmínky pro změnu či toliko částečné zrušení usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř., přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení v celém rozsahu a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu