28 Cdo 211/2007
Datum rozhodnutí: 11.09.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 211/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele M. M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 16. 2. 2005, sp. zn. 30 Co 500/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1378/92 (žalobce M. M. proti žalovaným: 1. V. H., 2. A. P., 3. V. H., 4. P. H., zastoupeným advokátem, 5. M. Š., 6. J. H., a 7. A. S., zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva k nemovitostem), takto:


I. Dovolání s e o d m í t á .


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě, podané v této právní věci u soudu dne 27. 11. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 30. 5. 2000, č. j. 1378/92-103. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce M. M., aby bylo soudem rozhodnuto, že na žalobce přechází vlastnické právo žalovaných k domu čp. 342, k pozemku parc. č. 452 (o výměře 1413 m2) a k pozemku parc. č. 71/1 (o výměře 1407 m2) v katastrálním území L. n. L. a že po právní moci rozsudku bude zapsáno na listu vlastnictví pro toto katastrální území v katastru nemovitostí vlastnictví žalobce M. M. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému V. H. na náhradu nákladů řízení 6.805,- Kč, žalované M. Š. 3.300,- Kč, žalované J. H. 3.300,- Kč a žalované A. S. 3.300,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.Žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Nymburce na úhradu zálohovaného znalečného 4.786,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 16. 2. 2005, sp. zn. 30 500/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným V. H., A. P., V. H. a P. H. na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobci bylo dále uloženo zaplatit žalovaným M. Š., J. H. a A. S. na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným; odvolací soud zdůrazňoval, že při posuzování této právní věci vycházel z důkazů provedených v řízení soudem prvního stupně.


Odvolací soud poukazoval na to, že v průběhu tohoto soudního řízení zemřela původní žalobkyně M. M. a jejím právním nástupcem se stal nynější žalobce M. M.; rovněž v průběhu tohoto řízení zemřela žalovaná E. H. a jejími právními nástupci se staly žalované M. Š., J. H. a A. S.; v průběhu odvolacího řízení pak ještě zemřel V. H. st. a jeho právními nástupce se stali žalovaní V. H., A. P., V. H. ml. a P. H.


Původním vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení (usedlosti čp. 342 spolu s pozemky parc. č. 452 a parc. č. 71/1 v katastrálním území L. n. L.) byl L. N., jehož dcerou byla M. M., která v tomto soudním řízení prokázala, že je v tomto sporu oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku. Zemědělský majetek tu přešel v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990) na stát podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. l/ zákona č. 229/1991 Sb. v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni v roce 1962, a to v řízení o dědictví po zůstaviteli L. N. Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že tu šlo o sociálně ekonomickou tíseň v důsledku nedostatku finančních prostředků na úhradu notářských poplatků, takže nezbylo, než aby se dědička M. N., matka původní žalobkyně M. M., vzdala formou odmítnutí vlastnictví k uvedeným nemovitostem . Původní žalobkyně M. M. uplatnila žalobu v této právní věci v zákonem stanovené lhůtě do 31. 12. 1992.


Odvolací soud dále poukazoval na to, že při právním posouzení věci aplikoval soud prvního stupně ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.


Šlo tu o koupi domu čp. 342 v L. n. L. (kupujícími V. H. a E. H. od Čs. státu Městského národního výboru v L. n. L.) kupní smlouvou ze 4. 1. 1968 za kupní cenu 27.248,- Kč (tato kupní smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím v N. pod sp. zn. R I 472/68). Pozemky parc. č. 452 a parc. č. 71/1 v katastrálním území L. n. L. byly do osobního užívání přiděleny rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v N. (dohoda o zřízení práva osobního užívání za úhradu 6, Kč za 1 m2 pozemků, ze dne 22. 5. 1968 byla rovněž registrována bývalým Státním notářstvím v N.).


Na základě v řízení provedeného znaleckého posudku znalce Ing. J. F. shledal soud prvního stupně, že závěr tohoto posudku vyzněl tak, že kupní cena za dům čp. 342 v L. n. L. (27.248,- Kč), stejně jako cena práva osobního užívání pozemků (5.608,- Kč), byly stanoveny podle tehdy platné vyhlášky č. 73/1964 Sb. (s tím, že u pozemků byla stanovena cena o něco vyšší, než by to bylo odpovídalo tehdy platnému cenovému předpisu).


Odvolací soud poukazoval na zjištění soudu prvního stupně i o tom, že manželé H. v domě čp. 342 v L. n. L. žili od roku 1945, takže jim svědčilo přednostní právo na odkoupení této nemovitosti.


Ohledně žalobcem tvrzeného překročení výměry pozemku (tedy výměry větší než 800 m2)ve smyslu tehdy platného ustanovení občanského zákoníku, odvolací soud měl za to, že toto překročení nebylo zásadní povahy a bylo odůvodnění zastavěností pozemku a charakterem stavby usedlosti a nemožností účelně využívat zbývající části pozemků .


Odvolací soud nepokládal za doloženo, že tu došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů uvedených nemovitostí, a to z toho důvodu, že nabývající V. H. st. byl v letech 1959-1961 předsedou Jednotného zemědělského družstva L. n. L.; odvolací soud poukazoval na to, že zastávání této funkce bylo tu v období před více jak sedmi lety před tím, než došlo k nabytí domu a pozemků v katastrálním území L. n. L. nabyvateli manžely H.


Vzhledem k uvedeným okolnostem odvolací soud dospěl k závěru, že tu nebyly splněny jednotlivé předpoklady uvedené v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pro přechod vlastnického práva k nemovitosti ze žalovaných na žalobce.


Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci M. M. dne 10. 3. 2005 a dovolání z jeho strany bylo dne 9. 5. 2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Nymburce, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolání bylo doplněno podáním advokáta (z 22. 8. 2006) ustanoveného žalobci soudem prvního stupně pro dovolací řízení (usnesením Okresního soudu v Nymburce z 8. 8. 2005, č. j. 5 C 1378/92-262).


Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné a jako dovolací důvody uplatňoval, že nesprávné rozhodnutí soudu ve věci, a že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci, a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatele soud pochybil v části hodnocení důkazů a jejich provádění, když celé řízení je postiženo vadou nedostatečného důkazního prokazování . Dovolatel uváděl, že označil v řízení značný počet důkazů a uvedl značný počet skutečností, hovořících v jeho prospěch, ale k těmto návrhům a skutečnostem nebylo ze strany soudů přihlédnuto , a to v celém průběhu řízení, trvajícím již více než 15 roků. Dovolatel má za to, že rozsudek odvolacího soudu je strohý a nedostatečný co do svého odůvodnění a nezabývá se odpovídajícím způsobem skutečnostmi uváděnými žalobcem.


Dovolatel připomínal z celého průběhu řízení údaje, které pokládá za rozhodné pro toto soudní řízení. Připomínal zejména, že jeho prarodiče pronajali v roce 1947 nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, včetně živého i mrtvého inventáře, V. H., právnímu předchůdci žalovaných. Ten bydlel s rodinou na nemovitostech celou uvedenou dobu, než je pak koupil, a to aniž by platil nájemné a bez souhlasu majitele usedlosti ;nereagoval na výpovědi z domku, z nichž první mu byla dána 29. 3. 1948 a poté následovaly výpovědi další. Potom došlo k získání nemovitostí státem v důsledku hospodářské tísně a politického tlaku na rodinu původních vlastníků; stát neměl také žádné právo nemovitosti prodávat. Celý postup vůči rodině žalobce, zejména vůči jeho matce M. M. (která byla posléze donucena se nemovitého majetku zřeknout) představoval, podle názoru dovolatele, hrubé porušování občanských práv.


Žalovaní V. H., A. P., V. H. ml. a P. H. ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uváděli, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť soudy obou stupňů na základě dokazování, provedeného v řízení (včetně provedeného důkazu znaleckým posudkem), dospěly ke správnému závěru, že tu nedošlo k nabytí sporných nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy, včetně předpisů cenových, anebo na základě protiprávního zvýhodnění.


Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 1378/92 Okresního soudu v Nymburce), ani z obsahu dovolání a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 2. 2005 (sp. zn. 30 Co 500/2003 Krajského soudu v Praze) řešil právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Soudy obou stupňů posoudily tuto právní věc podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nebyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví anebo osobní užívání k těmto nemovitostem.


Soudy obou stupňů při posouzení této právní věci měla na zřeteli i ustanovení § 6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni.


Odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 2. 2005 (sp. zn. 30 Co 500/2005 Krajského soudu v Praze) konstatoval, že soud prvního stupně správně uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalující strana je oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., neboť jejich zemědělský majetek přešel na stát podle § 6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb. (odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni).


Naproti tomu však odvolací soud také konstatoval, že soud prvního stupně zcela správně provedl důkaz posudkem znalce Ing. J. F., znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, který dospěl k jednoznačnému závěru, že kupní cena za dům čp. 342 v L. n. L., stejně jako cena práva osobního užívání pozemků, byly stanoveny podle tehdy platných předpisů, tedy vyhlášky č. 73/1964 Sb. . Zároveň odvolací soud dospěl k závěrům o tom, že nebylo v řízení prokázáno protiprávní zvýhodnění nabyvatele nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, V. H. v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze 4. 1. 1968, jakož i o tom, že tu se nejednalo o zásadní překročení zákonem stanovené výměry, přičemž toto vyplývalo z charakteru stavby v podobě zemědělské usedlosti .


Za těchto uvedených okolností nelze přesvědčivě dospět k závěru, že tu ze strany dovolacího soudu došlo k vydání rozhodnutí v rozporu s hmotným právem . Nelze také mít za to, bere-li se v úvahu slovní znění a obsah ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., že tu při aplikaci a výkladu tohoto ustanovení byl odvolací soud nucen řešit právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování odvolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům u nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).


V nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 6. 1997, III. ÚS 171/96 (uveřejněném pod č. 70 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), bylo zdůrazněno: Zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti (§ 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitostí na stát (§ 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), ale také zákonný předpoklad nabytí nemovitosti buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům anebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele.


Dovolatel je ovšem plně přesvědčen, že tu k vyhovění jeho žalobního návrhu vůči žalovaným, aby bylo rozhodnuto, že na něj přechází vlastnické právo k nemovitostem (ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), postačí i jen to, že tu nemovitost jeho matky přešla na stát v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni. Nebere tu jednak zřetel na celý rozsah zákonných předpokladů stanovených v § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a jednak má za to, že tu bez dalšího postačí k vyhovění jeho dovolání poukaz na vadu řízení spočívající v nedostatečném důkazním prokazování a poukaz na to, že v řízení uvedl značný počet skutečností hovořících v jeho prospěch . Dovolatel tu tedy má za to, že i v dovolacím řízení, stejně jako odvolacím řízení, lze s úspěchem uplatňovat, že soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností (srov. § 205 odst. 2 písm. d/ občanského soudního řádu). Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze však podat podle výslovného ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu jen z důvodů, že a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo b) že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V uveřejněné judikatuře soudů (např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) byl již jednoznačně vyložen rozdíl mezi dovolacími důvody podle občanského soudního řádu a výtkami nedostatků skutkového zjištění v občanském soudním řízení, která sami nejsou dovolacím důvodem, jakož i výtkami vad a omylů při hodnocení důkazů, které vzhledem k ustanovení § 132 občanského soudního řádu (vyjadřujícímu procesní zásadu volného hodnocení důkazů soudem) nemohla být dovolacím důvodem, a také i výtka, že rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování (které je zpravidla dána jen tehdy, vzal-li soud za zjištěno něco, co ve spise vůbec není).


Dovolací soud proto nemohl přisvědčit názoru dovolatele, že jeho dovolání proti rozsudku dovolacího soudu ze 16. 2. 2005 (sp. zn. 30 Co 500/2003 Krajského soudu v Praze) je přípustné i důvodné. U tohoto dovolání nejsou totiž dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu tj. řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo rozhodnutí odvolacího soudu o některé právní otázce v rozporu s hmotným právem.


Za těchto uvedených okolností nezbylo dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanými V. H., A. P., V. H. ml. a P. H. na vyjádření k dovolání dovolatele, rozhodl dovolací soud s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu o nepřiznání jejich náhrady; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě jen to, co žalovaní uvedli již ve svých vyjádřeních před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 11. září 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu