28 Cdo 209/99
Datum rozhodnutí: 19.09.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 209/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání P., státního podniku v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.4.1998, sp.zn. 16 Co 78/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 10 C 204/91 ( žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému státnímu podniku v likvidaci P., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí ),

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

III. Spis sp.zn. 10 C 204/94 se zasílá zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 10 s upozorněním na návrh na obnovu řízení, založený na č.l. 166 - 168 tohoto spisu, jenž byl u uvedeného soudu prvního stupně uplatněn.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 17.12. 1991, aby žalovanému podniku bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 708 ( s pozemky parc. č. 1450 a 1451 ) v P. - U. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly vyvlastněny rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru P. z 28.9.1966, čj. 6290/66/PO, s odůvodněním, že tyto nemovitosti tvoří proluku mezi objekty podniku a znemožňují ucelení areálu jeho závodu. Dům čp. 708 sloužil po vyvlastnění jako umývárna a šatna pro zaměstnance podniku, v domě byly vybourány dvě příčky, bylo zde instalováno 5 umyvadel a parketová podlaha byla nahrazena podlahou betonovou. Vyvlastněné nemovitosti tedy nesloužily účelu, k němuž byly vyvlastněny. Žalovaný podnik byl písemně vyzván k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaný podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že vyvlastněné nemovitosti žalobkyně byly používány pro účel, pro který byly vyvlastněny ; dům, čp.708 v U. ztratil svůj původní stavebně technický charakter, protože nejde již o obytný dům, ale o objekt šatny a umýváren pro zaměstnance ; na pozemcích uváděných žalobkyní byla zřízena nová stavba - parovod. Nemovitosti nelze proto žalobkyni vydat ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Soud prvního stupně rozhodl o žalobě žalobkyně rozsudkem z 5.10.1993, čj. 10 C 2049/91-43, jímž bylo žalovanému státnímu podniku uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 708 v U. s pozemky parc. č. 393,580 a 389/16. Žalovanému podniku bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 1.150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalovaného podniku Městský soud v Praze usnesením z 21.2.1994, sp.zn. 19 Co 53/94, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že výrok jeho rozhodnutí se týkal i pozemku, jehož vydání se žalobkyně nedomáhala; odvolací soud měl za to, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo dostatečně objasněno, zda v daném případě sloužily žalobkyní uváděné nemovitosti účelu, pro který byly vyvlastněny ( § 6 odst. 1 písm. i/ zákona č. 87/1991 Sb.), zda dům čp. 708 v U. provedenou přestavbou ztratil svůj původní stavebně technický charakter a zda na vyvlastněných pozemcích byla umístěna stavba, která brání vydání těchto pozemků ( § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.).

V dalším průběhu řízení soud prvního stupně provedl šetření na místě v P. - U., provedl důkaz posudkem znalce z oboru geodézie a kartografie a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 15.5.1996, čj. 10 C 204/91-110, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 2.300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 7.844 Kč na úhradu zálohovaného znalečného. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se uvádělo, že v daném případě nepřešly žalobkyní uváděné nemovitosti na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb. a že vyvlastnění bylo provedeno v souladu s ustanoveními zákona č. 87/1958 Sb. ;vyvlastněné nemovitosti byly užívány pro účel, pro který byly vyvlastněny. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 10.12.1996, sp.zn. 16 Co 305/96. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému podniku na náhradu nákladů řízení 1.675 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že odvolání žalobkyně nebylo důvodné. Odvolací soud byl toho názoru, že účel pro který byly v daném případě nemovitosti vyvlastněny, byl splněn ( ucelení areálu závodu žalovaného podniku, plánovaného v rámci investičního úkolu) a byl také toho názoru, že vyvlastnění bylo provedeno v souladu s ustanovením § 18 zákona č. 87/1958 Sb. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

K odvolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze 7.11.1997, 2 Cdon 1056/97, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 10.12.1996, sp.zn. 16 Co 305/96, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu se uvádělo, že z rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru P. z 28.9.1966, čj. Výst. 6290/66/ Po, vyplývalo, že mezi účastníky sporné nemovitosti sice tvoří proluku mezi objekty podniku a znemožňovaly ucelení závodu žalovaného podniku, ovšem " plánovaného v rámci schváleného investičního úkolu podle územního rozhodnutí ze 4.9.1966". Dovolací soud poukazoval dále na to, že právní předchůdce žalovaného podniku - V. S. žádal 2.8.1966 bývalý Okresní národní výbor P. o vyvlastnění nemovitostí pro investiční výstavbu a zcelení areálu závodu s tím, že sledovaným investičním úkolem je " výstavba výrobny membránových filtrů a filtračních hmot", která jen v širších souvislostech vyžadovala také " zcelení areálu závodu" žalovaného podniku, takže akt vyvlastnění byl v příčinné souvislosti s takto vymezeným účelem, přestože v řetězu příčin a zamyšlených následků vyžadovala výstavba výrobny také ucelení závodu právního předchůdce žalovaného podniku. Dospěl proto dovolací soud k tomu, že tu šlo o důležitou skutečnost pro posouzení projednávané právní věci a o rozpor mezi skutkovým zjištěním odvolacího soudu v jeho podstatné části. Dovolací soud tedy shledal, že byl dán důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu k vyhovění dovolání dovolatelky s tím, že odvolací soud použil sice správný předpis na projednávanou právní věc ( § 6 odst. 1 písm. i / zákona č. 87/1991 Sb.), ale " nesprávně jej na projednávaný případ aplikoval". Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším průběhu odvolacího řízení Městský soud v Praze vynesl rozsudek ze 14.4.1998, sp.zn. 16 Co 78/98, jímž změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 15.5.1996, čj. 10 C 204/91-121, tak, že žalovaný podnik je povinen uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 708 v U. s pozemky parc. č. 1450 a 1451. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že "nad tento rozsah se zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje". Žalovanému podniku bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni na náhradu nákladů řízení 1.610 Kč a na náhradu odvolacího a dovolacího řízení částku 4.760 Kč. Žalovanému podniku bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 7.844 Kč na úhradu zálohovaných nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že je ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 občanského soudního řádu vázán právním názorem dovolacího soudu a proto dospěl k závěru, že je odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně opodstatněno. Odvolacím soudem nebyla shledána důvodnou námitka žalovaného podniku, že na jeho straně není dána pasívní legitimace v této právní věci, když žalovaný podnik nemovitosti, uvedené v žalobě žalobkyně, držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a následné změny v jejich držení jsou irelevantní . Pokud žalovaný podnik namítal další investiční akci realizovanou na pozemcích, které jsou sporné mezi účastníky tohoto řízení, měl odvolací soud za to, že "vesměs šlo o drobné stavby, které nejsou srovnatelné s výrobou membránových filtrů a filtračních hmot" ; vzhledem k tomu, že tato výstavba výrobny nebyla uskutečněna, je v daném případě naplněn restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinnost vydat věc se vztahuje na případy, kdy v rozhodném období ( 25.2.1948 až 1.1.1990) věc přešla na stát vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro které byla vyvlastněna. Rozhodl proto odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu o změně rozsudku soudu prvního stupně. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 i § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 270/1990 a vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný podnik v řízení zastupoval, dne 24.6.1998 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 20.7.1998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolávající se podnik navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvody uplatňoval dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel poukazoval na to, že ohledně nemovitostí, jež jsou předmětem sporu, byl vládou České republiky schválen privatizační projekt, na jehož základě byly tyto nemovitosti převedeny rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu č. 25/98 ke dni 1.3.1998 na F. n. m. Podle názoru dovolatele tím došlo ke ztrátě pasívní legitimace žalovaného podniku ; " předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví obchodní společnosti P., společnosti s ručením omezeným, na níž vlastnické právo přešlo smlouvou o prodeji privatizovaného majetku č. 44/98". Podle názoru dovolatele nelze v daném případě nemovitosti vydat, neboť ve smyslu ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. věc nelze vydat, byla-li před 1.10.1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo rozhodnuto o její privatizaci.

Dovolatel měl za to, že ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. byl vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, národní podnik B. a l.; žalobkyně také tento podnik vyzvala k vydání nemovitostí.

Dovolatel poukazoval i na skutečnost, že nemovitosti, které jsou předmětem sporu v této právní věci, jsou částečně zastavěné ( do pozemku zasahuje stavba parovodu a stavba silnoproudého vedení elektrického proudu ).

Dovolatel poukazoval i na to, že žalobní návrh se původně týkal i pozemku parc. č. 389/16 v U. a ohledně tohoto pozemku nebyla vzata žaloba zpět, takže nebylo postupováno podle ustanovení § 95 a § 96 občanského soudního řádu.

Dovolatel byl rovněž toho názoru, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jsou nemovitosti nesprávně označeny, takže by rozhodnutí nemohlo být zapsáno v katastru nemovitostí.

Dovolatel trval na svém názoru, že podle rozhodnutí o vyvlastnění v daném případě bylo účelem vyvlastnění zcelení areálu závodu protože vyvlastňované nemovitosti tvořily proluky mezi objekty podniku a znemožňují ucelení areálu závodu plánovaného v rámci schváleného investičního úkolu, směřujícího k vytvoření jednotného právního vlastnického stavu pozemků v uvedené lokalitě. Dovolatel je proto toho názoru, že obsah vyvlastňovacího rozhodnutí z 28.9.1966 není možné interpretovat tak, že účelem vyvlastnění je pouze investiční akce výstavby výrobny membránových filtrů a filtračních hmot ; dovolatel má nad to za to, že výstavba této výrobny měla být realizována na jiných pozemcích než na pozemcích parc. č. 1450 a parc.č. 1451, jež jsou uvedeny v žalobě žalobkyně.

Dovolatel měl i za to, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s novými skutečnostmi, které žalovaný podnik uvedl při jednání dne 14.4.1998.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona , jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb. ), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolávající se podnik uplatňoval dovolací důvody, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části opru v provedeném dokazování ( § 241 odst. 3 písm. c/ občanského řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení § 241 odst. 2 ( nyní 3) občanského soudního řádu vyloženo : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 ( nyní 3 ) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 2 ( nyní 3) písm. a) až c) občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ( § 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá ; musí jít o zjištění právně významné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Podle ustanovení § 243a odst. 2 občanského soudního řádu dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. ( k 1.4.1991) věc drží.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 ( na str. 107/241/) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo poukázáno na to, že pro lhůtu podle ustanovení § 47 odst. 2 a 3 zákona č. 92/1991 Sb. ( ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 541/1992 Sb. a č. 544/1992 Sb. ), o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, má význam i uplatnění nároku o právnické osoby, která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. ( tj. k 1.4.1991 ) věc držela ( s výjimkami uvedenými v § 4 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991 Sb.), a to výzvou k vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Dovolání dovolatele v daném případě bylo třeba přezkoumat a posoudit ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 občanského soudního řádu v rozsahu, v němž byl výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním napaden. Přitom dovolací soud musel mít na zřeteli, že v řízení o dovolání nelze na rozdíl od řízení odvolacího ( srov. § 205 odst. 2 občanského soudního řádu ) uvádět nové skutečnosti a důkazy. Toho si byl vědom v daném případě i dovolatel, když zároveň s dovoláním podal u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 16.7.1998 návrh na obnovu řízení v právní věci vedené u tohoto soudu pod sp.zn. 10 C 204/91 ; projednání takového návrhu náleží podle ustanovení § 232 odst. 1 občanského soudního řádu soudu, který o věci rozhodoval v prvním stupni, jemuž je třeba ze strany dovolacího soudu spis zaslat, aby mohl být návrh na obnovu řízení vyřízen.

Při posuzování dovolání dovolatele, z hlediska jím uplatňovaného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) občanského soudního řádu, vycházel dovolací soud z již citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ; zároveň bylo přihlíženo k okolnostem uplatňovaným návrhem, který byl v této právní věci uplatňován jako důvody obnovy řízení ( srov. podání žalované P., s.p. v likvidaci z 15.7.1998, které došlo soudu 16.7.1998). Z hledisek uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu neshledal odvolací soud, že by odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že by vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není,nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. V hodnocení provedeného dokazování se dovolatel liší od hodnocení provedeného odvolacím soudem ( navazujícího i na hodnocení uvedené v rozsudku dovolacího soudu ze 7.11.1997, 2 Cdon 1056/97), ale, jak již shora vysvětleno, za dovolací důvod nelze ( vzhledem k právní úpravě obsažené v § 241 odst. 3 občanského soudního řádu ) považovat výtky dovolatele vůči hodnocení důkazů ( § 132 občanského soudního řádu ), jež náleží soudu. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu tu není dán.

Při posuzování dovolání dovolatele z hlediska jím uplatňovaného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu nebylo možné přisvědčit názoru dovolatele na to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když totiž odvolací soud ( opět v návaznosti na závěry rozsudku dovolacího soudu ze 7.11.1997, 2 Cdon 1056/97) posoudil věc podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. i ) a § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., která se projednávané právní věci nepochybně týkala, a nebylo také možné mít za to, že si odvolací soud tato ustanovení nesprávně vyložil. V tomto smyslu dovolatel nepoukazuje např. na to, že by si odvolací soud citované ustanovení vyložil v rozporu kupř. s jejich slovním zněním nebo se závěry uveřejněné judikatury obecných soudů ( ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ) anebo se závěry některého z nálezů Ústavního soudu ČR, nýbrž jeho výtky směřují k tomu, jak odvolací soud posoudil slovní znění rozhodnutí o vyvlastnění bývalého Okresního národního výboru P. z 28.9.1966, čj. výst. 6290/66/Po, a jak posoudil závěry posudku znalce, obsahující skutkové údaje sloužící k posouzení otázky umístění stavby na pozemku, zřízené po převzetí pozemku státem ( § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ). Šlo tu tedy ze strany dovolatele opět o výtky směřující proti hodnocení důkazů odvolacím soudem. K výkladu slovního znění citovaného rozhodnutí o vyvlastnění přistoupil odvolací soud shodně se závěry rozsudku dovolacího soudu ze 7.11.1997, 2 Cdon 1056/97, a výklad ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. byl shodný s tím, co je uvedeno např. ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek na str. 121/255/. Ani závěr odvolacího soudu, že následné změny v držení předmětu restituce po 1.4.1991 tu nejsou právně rozhodné ( srov. stranu čtvrtou,odstavec druhý rozsudku odvolacího soudu) nejsou v rozporu s tím co shora citované stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek obsahuje na str.103/241/. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že ani dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu tu není dán.

Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že by rozsudek odvolacího soudu nebyl správný ( jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu). Dovolací soud tedy přikročil k zamítnutí dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu o výjimečném nepřiznání náhrady nákladů řízení, a to vzhledem k povaze řešené právní věci a vzhledem k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, obsahujícího stručnou rekapitulaci právních vyjádření žalobkyně, učiněných již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 19. září 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová