28 Cdo 2084/2002
Datum rozhodnutí: 29.04.2003
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 písm. a) předpisu č. 102/1992Sb.




28 Cdo 2084/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Městské části P., zast. advokátkou, podanému proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2002, sp. zn. 20 Co 195/2002 (v právní věci žalobce Městské části P., zast. advokátkou, proti žalovanému M. L., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 23/2000) takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 17.10.2001 pod č.j. 21 C 23/2000-45 uznal žalovaného a všechny, kdo s ním v bytě bydlí, povinnými vyklidit byt specifikovaný v petitu tohoto rozhodnutí. Žalovaný byl dále zavázán zaplatit žalobci náklady řízení v částce 2.725,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalobce.

Nalézací soud na základě provedeného dokazování dovodil, že předmětný byt je bytem služebním, který byl žalovanému přidělen podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb. Nájemní smlouva k tomuto bytu byla uzavřena na dobu určitou a v roce 1997 byla prodloužena o dva roky s ukončením doby nájmu k 31.1.1999. V důsledku obnoveného nájmu ve smyslu § 676 odst. 2 občanského zákoníku se nájemní poměr k bytu prodloužil o dobu jednoho roku. I kdyby tedy sporný byt neměl charakter bytu služebního, zanikl by nájemní poměr sjednaný na dobu určitou uplynutím této doby (§ 710 odst. 2 občanského zákoníku). Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu, a žalobě na vyklizení zcela vyhověl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.5.2002, č.j. 20 Co 195/2002-57 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že podanou žalobu zamítl. Žalobce zavázal zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 6.675,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odvolací soud se především neztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že předmětný byt je bytem služebním. Žalovanému byl sice tento byt pronajat v souvislosti s jeho služebním poměrem u policie, podmínky služebního bytu ve smyslu § 7 odst. 1 zák. č. 102/1992 Sb. však nesplňuje, a to ani podmínky nalézacím soudem uváděného ustanovení § 7 odst. 1 písm. a/, jelikož nejde o byt výhradně určený k ubytování osob ze služebních důvodů. V daném případě se jedná o běžný nájem bytu, který byl prodloužen do 31.1.2000. Odvolací soud dále upozornil na skutečnost, že v době trvání tohoto nájemního vztahu uzavřel žalovaný manželství (dne 29.1.2000), čímž vzniklo k tomuto bytu společné nájemní právo manželů dle § 704 odst. 1 obč. zák. Žaloba na vyklizení sporného bytu po skončení obnoveného nájmu proto měla směřovat proti oběma manželům, neboť právo společného nájmu bytu manžely je nedílné povahy. Manželé společní nájemci bytu jsou z něho oprávněni i povinni solidárně (§ 701 odst. 2 o.s.ř.) a z hlediska procesního mají postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.). Jestliže žalobce proti manželce žalovaného žalobu o vyklizení včas neuplatnil, došlo k opětovnému obnovení nájemního práva k bytu ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák. na dobu jednoho roku. Žalovanému proto trvá nájemní právo ke spornému bytu, a odvolací soud z toho důvodu žalobu na vyklizení zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém se domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu. Podle dovolatele spočívá rozhodnutí městského soudu na nesprávném právním posouzení charakteru sporného bytu. Skutečnost, že se jedná o byt služební, žalobce prokázal předmětnou nájemní smlouvou, usnesením obvodní rady žalobce, dopisem žalovaného ze dne 7.6.2000, kde tento konstatuje, že nájemní smlouva byla postavena na jeho službě u policie, a konečně z dopisu Policie ČR, ve kterém je vyjádřen její zájem na tom, aby žalovaný získal byt na M. S., a to z toho důvodu, aby byl dosažitelný pro případ mimořádné služby. Byt není obecně bytem služebním Policie ČR, protože z praktického hlediska je výhodnější a operativnější, když žalobce v případě potřeby Policie ČR přidělí zrovna volný byt, než aby se čekalo na uvolnění některého z dříve určených služebních bytů. Žalovaný měl navíc v době přidělení bytu trvalé bydliště na Praze 4, a na přidělení bytu na Praze 1 vůbec neměl nárok.

K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Protože je dovolání přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. l o.s.ř.

Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.

Žalobce ve svém dovolání napadá právní posouzení charakteru sporného bytu. Podle jeho názoru se jedná o nájem služebního bytu, zatímco odvolací soud při svém rozhodování vycházel z toho, že v daném případě jde o běžný nájem (obecního) bytu.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

Pojem služební byt není v občanském zákoníku nijak vymezen. Ustanovení § 685 odst. 3 tohoto kodexu ohledně kritérií služebního bytu a podmínek, za nichž lze uzavřít smlouvu o nájmu služebního bytu, odkazují na zvláštní zákon. Tímto zákonem je zákon č. 102/1992 Sb. upravující některé otázky související s novelizací občanského zákoníku platnou od 1.1.1992. Podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb., kterým dovolatel argumentuje, jsou byty služebními byty v domech a jiných objektech určené pro ubytování osob, které mají v těchto bytech bydlet ze služebních důvodů proto, že by jinak byl ohrožen provoz objektů nebo znemožněn výkon jejich zaměstnání. Toto ustanovení, které služební byty vymezuje v podstatě shodně jako ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 41/1964, sice na rozdíl od odstavců b/ a c/ paragrafu 7 zákona 102/1992 Sb. neváže charakter služebního bytu na existenci zaměstnavatelova vlastnického nebo nájemního právního titulu k bytu užívanému pracovníkem, stále však zakotvuje vázanost na ubytování osob, jejichž výkon práce je podmíněn nutností bydlet v určitém objektu, a prostorovou souvislostí bytu s tímto objektem.

Jak navíc správně uvedl odvolací soud, nájemní smlouva ze dne 29.1.1996 byla uzavřena na dobu jednoho roku, a z jejího článku VII. upravujícího časové vymezení účinnosti smlouvy nelze dovodit, že by se nájemní poměr při trvajícím služebním poměru žalovaného automaticky prodlužoval. Z ujednání uvedeného článku vyplývá pouze možnost prodloužení nájemního vztahu žalovaného za předpokladu jeho výkonu služby v obvodu P. Daná smlouva však bezprostředně neupravuje ukončení nájemního vztahu pro případ, že by žalovaný skončil svůj služební poměr u Policie ČR. Tento nájemní vztah proto bezpochyby odrážel zvýhodnění žalovaného, ke kterému žalobce při pronájmu obecního bytu přistoupil z titulu jeho zaměstnání, odvolací soud však nijak nepochybil, když tento právní vztah kvalifikoval jako nájemní vztah nepodléhající režimu zákona č. 102/1992 Sb.

Skutečnost, že sporný byt nemá charakter bytu služebního, neměla vliv na dobu sjednaného nájemního poměru, která skončila dne 31.1.2000. Protože však šlo o obecný nájem bytu upravený příslušnými ustanoveními obč. zákoníku, nemohl odvolací soud pominout právní důsledky sňatku, který žalovaný uzavřel dne 29.1.2000, tedy ještě před skončením doby nájmu. Uzavřením manželství v době, kdy byl sporný byt předmětem nájemního vztahu jednoho z manželů, totiž ze zákona vznikl společný nájem bytu oběma manžely (704 odst. 1 obč. zák.). Podle § 701 odst. 2 obč. zák. jsou z právních úkonů týkajících se společného nájmu bytu oprávněni a povinni všichni společní nájemci společně a nerozdílně. Z hlediska procesního práva má v souzené věci žalovaný a jeho manželka postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.), z čehož plyne, že při projednávání jejich společných práv a povinností se rozhodnutí o věci samé musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na žalované straně sporu. Předmět řízení nemůže být vůči společným nájemcům projednán samostatně vůči každému z nich, a pokud proto chtěl žalobce svou žalobou podanou dne 9.2.2000 dosáhnout vyklizení sporného bytu, měl ji uplatnit jak vůči původnímu nájemci, tak i vůči jeho manželce, která se sňatkem stala společnou nájemnicí. Jestliže žalobce proti manželce žalovaného žalobu o vyklizení bytu neuplatnil, a ani později neučinil kroky vedoucí k adekvátnímu rozšíření žalobního petitu, nelze než souhlasit s odvolacím soudem, který dovodil opětovné obnovení nájemního práva k bytu ve smyslu § 676 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud proto nijak nepochybil, když žalobu o vyklizení předmětného bytu s ohledem na trvající nájemní vztah zamítl, protože v petitu formulované - požadované vyklizení žalovaného a všech, kdo s ním bydlí neodstraňuje nedostatek pasivní legitimace na straně žalované, neboť povinnost nelze ukládat blíže neurčeným osobám, které ani nejsou účastníky řízení, a povinnost vyklizení všech osob, které se v bytě zdržují na základě práva toho, komu byla tato povinnost soudním rozhodnutím uložena, vyplývá přímo ze zákona (§ 341 odst. 1 o.s.ř.).

Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání žalovaného proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1, § 151, § 224 odst. 1 a § 243 b odst. 5 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. dubna 2003

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu