28 Cdo 2083/2013
Datum rozhodnutí: 09.10.2013
Dotčené předpisy: § 457 obč. zák., § 394 odst. 2 obch. zák., § 397 obch. zák.




28 Cdo 2083/2013
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Ing. Josefa Holka, IČ 184 91 618, s místem podnikání v Ostravě Heřmanicích, Žebrákova 911/7, zastoupeného Mgr. Ivem Tichovským, advokátem se sídlem v Ostravě Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava městskému obvodu Moravská Ostrava a Přívoz se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí 8, zastoupenému JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Sokolská třída 49, o zaplacení 1.688.898,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 8/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2012, č. j. 15 Co 703/2012-716, takto:

I. Dovolání se zamítá .

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám JUDr. Hany Sayehové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady dovolacího řízení ve výši 15.360,- Kč.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení částky 1.688.898,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s ním dne 19. října 1992 uzavřel smlouvu o dílo, v níž se zavázal (jako zhotovitel) provést pro něj dílo v souladu s projektovou dokumentací. Cena díla byla dohodnuta v cenové úrovni roku 1992 ve výši 10.800.000,- Kč (bez DPH). Jelikož dílo mělo být odevzdáno v prosinci 1993, měly být do dohodnuté ceny promítnuty platební změny v roce 1993. V důsledku prodlení žalovaného však došlo k dokončení díla až v roce 1994, což se projevilo v konečné ceně díla, která byla oproti sjednané ceně vyšší o 2.620.997,- Kč. Žalobce se však domáhá zaplacení toliko částky 1.688.898,- Kč.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. prosince 2011, č. j. 80 C 8/99-657, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.688.898,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech státu (výrok II.) i účastníků (výrok III.). Účastníky uzavřenou smlouvu o dílo č. 011092/06 ze dne 19. října 1992, na jejímž základě žalobce (jako zhotovitel) provedl dílo (přístavbu budovy Základní školy Gebauerova v Ostravě, včetně nezbytných úprav hlavní budovy školy a přilehlých prostor), soud hodnotil jako neplatnou, neboť v ní chybí vymezení předmětu díla (§ 536 obch. zák.). Jelikož si účastníci podle této neplatné smlouvy již plnili, posoudil soud žalobcem uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., které představuje rozdíl mezi hodnotou budovy před její adaptací a po ní. Znaleckým posudkem byla cena díla určena částkou 14.042.007,- Kč (nejnižší náklady, které by objednatel musel vynaložit na zhotovení stejného díla), od níž soud odečetl jednak částku 11.656.494,- Kč, kterou již žalovaný žalobci zaplatil, a jednak částku 122.262,97 Kč za fakturované avšak neprokázané práce (konkrétně jejich provedení žalobcem). Z výsledné částky (2.263.250,10 Kč) pak soud žalobci přiznal částku 1.688.898,- Kč, jejíhož zaplacení se žalobou domáhal (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Obranu žalovaného, tkvící v námitce započtení jeho tvrzených pohledávek vůči žalobci, soud neakceptoval a neshledal ji důvodnou. K další jím vznesené námitce neshledal soud právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeným s odůvodněním, že byť se v posuzované věci jedná o obchodně závazkový vztah, a v takovém případě je promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.), není možné k vznesené námitce promlčení přihlédnout, neboť se zde uplatní ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., tj. za situace, v níž žalovaný poskytnuté plnění nemůže žalobci vrátit, nemůže ani jeden z účastníků vznést námitku promlčení. Soud neměl právo na vydání bezdůvodného obohacení za promlčené rovněž proto, že podle něj není rozhodující datum uvedené jako předání díla (tj. den 18. května 1994), jelikož žalobce v tento den neprojevil vůli dílo předat a práce na díle (spolu s odstraňováním vad díla) probíhaly ještě v září 1994 (žaloba byla podána dne 2. června 1998).
K odvolání obou účastníků přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j. 15 Co 703/2012-716, změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 1.688.898,- Kč s příslušenstvím zamítl, rozhodl o nákladech řízení státu i účastníků (to vše výrokem I.) a rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uzavřená smlouva o dílo, na jejímž základě došlo účastníky k vzájemnému plnění, je absolutně neplatná, a žalobce tak uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák. K odlišnému závěru však odvolací soud dospěl v otázce promlčení uplatněného práva. Počátek běhu promlčecí doby pro vydání plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy se podle něj řídí ustanovením § 394 odst. 2 obch. zák., a z tohoto hlediska je pro projednávanou věc rozhodující, kdy žalobce svými úkony dal najevo, že dílo dokončil, resp. kdy se rozhodl je předat žalovanému, přičemž z výsledků dokazování se podává, že k předání díla došlo dne 18. května 1994 podepsáním zápisu o odevzdání a převzetí stavby. Není přitom rozhodné, zda dílo bylo v tomto okamžiku bez vad. Od zmíněného dne pak počala běžet čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.), která uběhla dne 18. května 1998, avšak žaloba byla u soudu podána až dne 2. června 1998, tj. po jejím marném uplynutí. Právo na vydání bezdůvodného obohacení je proto promlčené a ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. se v posuzované věci neuplatní, neboť nejde o situaci, která by některému z účastníků bránila vznést námitku promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů má (podle obsahu podání) za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Především tvrdí, že v projednávané věci je na místě aplikovat ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jelikož proti sobě stojí na jedné straně nepromlčitelné vlastnické právo (ke zhotovenému dílu) a na druhé straně promlčitelné právo na peněžité plnění (na zaplacení ceny díla). Na podporu tohoto závěru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3677/2009. Pro případ, že by zmíněná argumentace nebyla shledána důvodnou, podpůrně namítá, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu promlčecí doby, protože závěr, že promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v projednávané věci počíná běžet dnem, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, není správný, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1245/2005. Tvrdí, že pokud žalovaného vyzval k plnění (konečnou fakturou) na konci měsíce července 1994, nemohla promlčecí doba začít běžet již v květnu 1994, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. V neposlední řadě zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, že k předání díla došlo již dne 18. května 1994, a ztotožňuje se s názorem soudu prvního stupně, že tento den rozhodně neprojevil vůli dílo předat, jelikož nebylo v uvedený den dokončeno, bez vad a způsobilé k užívání. Současně poukazuje na to, že ještě v září 1994 byly na díle prováděny práce, které nebyly jen odstraňováním vad, nýbrž také jeho zhotovováním. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto v hranicích otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda jsou naplněny dovolatelem uplatněné dovolací důvody, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem a zvážení, zda rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle § 394 odst. 2 obch. zák. u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.
Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Podle § 107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalobce vůči žalovanému uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo plněním z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.), právo je však promlčené, neboť čtyřletá promlčecí doba počala běžet okamžikem, kdy žalobce dílo žalovanému předal (§ 394 odst. 2 obch. zák.), a uběhla před podáním žaloby (§ 394 obch. zák.), přičemž v posuzované věci nelze aplikovat ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.
Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatuře dovodil, že v případě nároku, který vychází z obchodně závazkového vztahu, na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy, dává odpověď na otázku, kdy počíná běžet promlčecí doba ve vztahu k takovému plnění, ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. a otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení § 397 obch. zák. (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 105, ročník 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 3041/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 2005). Právě řečeným ovšem není vyloučena možnost aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., neboť tento případ obchodní zákoník neupravuje (nejde totiž o otázku běhu či délky promlčecí doby), a proto se použije ustanovení předpisu obecného (občanského zákoníku).
Domáhá-li se proto žalobce toho, aby v projednávané věci bylo aplikováno ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., je vhodné nejprve uvést, že citované ustanovení míří pouze na případy synallagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy především na případy, v nichž oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005).
Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. přitom musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Při úvaze, zda je možné vydání toho, co bylo neoprávněně získáno, je třeba přihlížet ke všem důsledkům tohoto navrácení v předešlý stav, a to zejména z hlediska hospodárnosti, aby totiž k němu nedocházelo za cenu znehodnocení nebo dokonce zničení věcí, jež by jinak mohly sloužit svému účelu tam, kde jsou umístěny (zabudovány), a aby také nedocházelo i k dalším nákladům, jež by bylo třeba vynaložit na demontáž vracených věcí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. dubna 1975, sp. zn. 2 Cz 8/75, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 1977). V projednávané věci je zřejmé, že vrácení plnění poskytnutého žalobcem dobře možné není. Dílo se stalo součástí nemovitosti a nelze je bez dalšího odstranit, aniž by se nemovitost znehodnotila. Navíc by si odstranění díla zjevně vyžádalo značné dodatečné náklady. Plnění poskytnuté žalobcem přitom spočívalo ve výkonech (např. montáž). S ohledem na právě uvedené proto nelze než uzavřít, že za plnění poskytnuté žalobcem musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Takovýto závěr je pak v souladu i s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že shora citované ustanovení je v případě neplatné smlouvy o dílo třeba vykládat tak, že rozsah obohacení na straně objednatele spočívá ve výkonech provedených zhotovitelem, za něž mu je povinen objednatel poskytnout peněžní náhradu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006).
Z právě uvedeného (jakož i ze samotné žaloby) je zřejmé, že žalobce (jako zhotovitel díla) se může domáhat (a také domáhá) toliko vydání peněžité náhrady (a nikoli vlastnického práva), a rovněž žalovaný se může po žalobci domáhat vydání jen a pouze peněžitého plnění, které mu na základně neplatné smlouvy již poskytl (v podobě zaplacené částky za dílo), přičemž obě práva se promlčují. V projednávané věci tedy proti sobě stojí dvě promlčitelná práva na peněžitá plnění, a proto zde ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. aplikovat nelze (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 773/2002).
Dovolává-li se žalobce závěrů z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3677/2009, je nutné na tomto místě uvést, že ty nelze při řešení otázky aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. v nyní projednávané věci použít, neboť uvedené rozhodnutí řešilo promlčení práva u absolutně neplatné smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (tj. situaci, v níž žalobce domnělý kupující nemohl namítat promlčení vlastnického práva).
Z výše uvedeného se pak rovněž podává, že argumentace žalobce, který počátek běhu promlčecí doby spojuje s výzvou k plnění (konečná faktura z měsíce července 1994) ve smyslu ustanovení § 340 obch. zák., není přiléhavá a správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nemůže, jelikož počátek běhu promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy v případě obchodně závazkového vztahu se řídí ustanovením § 394 odst. 2 obch. zák. (k tomu viz judikatura citovaná výše). Dovolává-li se žalobce ve vztahu k této své argumentaci závěrů z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2009, sp. zn. 32 Cdo 4746/2008, nelze přehlédnout, že tyto na nyní projednávanou věc nedopadají, neboť citované rozhodnutí řeší otázku počátku běhu promlčecí doby podle § 391 odst. 1 obch. zák., přičemž stanovení počátku běhu promlčecí doby podle tohoto ustanovení má obecnou povahu a platí podpůrně jen v případě, že obchodní zákoník nestanoví pro počátek běhu promlčecí doby pro jednotlivé skupiny práv něco jiného, což je právě případ nyní posuzované věci, v němž ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. stanoví odlišný počátek běhu promlčecí doby pro práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy. Současně lze dodat, že ani závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1245/2005, se v nyní projednávané věci neprosadí, neboť citované rozhodnutí je založeno na řešení otázky určení výše bezdůvodného obohacení (jako peněžité náhrady odpovídající nejnižším nákladům, které by v daném místě a čase musely být vynaloženy na dosažení stejného plnění) vzniklého plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 obč. zák.), což je opět případ odlišný od dané věci.
Zpochybňuje-li žalobce závěry odvolacího soudu, že k předání díla došlo dne 18. května 1994, uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., přičemž za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002).
Těmito vadami však rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. rozhodně netrpí. Soud se totiž soustředil na nalézání rozhodujících skutečností z hlediska aplikované právní normy. Při objasňování vážícím se k okamžiku předání díla vzal v úvahu pouze skutečnosti vyplývající z provedených důkazů, z nichž žádný nepominul, při jejich hodnocení postupoval způsobem předepsaným ustanovením § 132 o. s. ř. a přihlédl ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tvrzený dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy rovněž naplněn není.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahového vymezení) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. má žalovaný vůči žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen advokátní tarif ) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 1.688.898,- Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 15.060,- Kč (§ 7 bod 6 advokátního tarifu), a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 15.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu