28 Cdo 2081/2009
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř.






28 Cdo 2081/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Bytového družstva pro okres Praha východ, IČ: 00228508, se sídlem v Říčanech u Prahy, Jiráskova 1519/8, zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalovanému Ing. J. V., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Bajarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 2/193, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 127/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, č. j. 16 Co 352/2008-120, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to k rukám jeho advokáta Prof. JUDr. Aleše Gerlocha, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 6. 2008, č. j. 21 C 127/2004-96, zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 10 na st. parc. č. 1210/1 a stavební parcely č. 1210/1 o výměře 337 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha město pro obec Praha a k. ú. Dubeč na LV č. 1338. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že předmětné nemovitosti, tj. dům č. p. 10 a st. parc. č. 1210/1 (původně parc. č. 35) v k. ú. D., přešly na stát na základě rozhodnutí finančního odboru ONV pro Prahu východ ze dne 20. 2. 1962, vydaného podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Právo hospodaření s nemovitostmi získal Státní plemenářský statek Xaverov a posléze Státní statek Dolní Počernice. V evidenci nemovitostí (i v katastru nemovitostí) bylo nadále vlastnické právo psáno na původní vlastnici A. Č. Smlouvou ze dne 26. 1. 1971 uzavřenou mezi Okresním výstavbovým družstvem Praha východ ( OVBD Praha východ ) a Státním statkem Dolní Počernice se uvedené družstvo zavázalo vystavět pro státní statek 10 bytových jednotek. Smlouva se týkala předmětného domu č. p. 10 v D., ze kterého měla zůstat původní stavba až po přízemí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že dům č. p. 10 v D. přešel do vlastnictví právního předchůdce žalobce OVBD Praha východ. Dovodil, že z předložených listinných důkazů, a to z dopisu Státního statku hl. m. Prahy z 26. 4. 1979 a ze smlouvy o předání bytových jednotek z 11. 12. 1974, nelze učinit závěr, že předmětné nemovitosti přešly z majetku státní organizace do majetku družstevní organizace podle tehdy platných předpisů, tj. podle hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., ve znění účinném k 31. 12. 1975. Ve smlouvě z 26. 1. 1971 je pouze uvedeno, že po dokončení bytových jednotek bude uzavřena hospodářská smlouva o převodu vlastnictví. Žalobce však neprokázal, že smlouva byla skutečně uzavřena.

Soud prvního stupně též uzavřel, že žalobce neprokázal své tvrzení, že jeho právní předchůdce vydržel vlastnické právo k předmětnému domu, neboť až do účinnosti novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992, nebyla právnická osoba způsobilým subjektem vydržení. Z provedeného dokazování mělo vyplynout, že žalobce nebyl k tomuto datu v dobré víře, neboť se dozvěděl o tom, že není jako vlastník uveden v evidenci nemovitostí, ještě před účinností uvedené novely. Žalobce uvedl, že do roku 1990 nevěděl, že není v evidenci nemovitostí veden jako vlastník stavby. Soud však dovodil, že vědomost o tom, že není veden jako vlastník uvedeného domu, mohl získat již v roce 1974, když v zápisu ze dne 11. 12. 1974 o předání dokumentace se podává, že žalobci byl předán výpis z pozemkové knihy týkající se předmětných nemovitostí, kde byla jako vlastnice uvedena A. Č.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 21. 10. 2008, č. j. 16 Co 352/2008-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 10 na stavební parcele č. 1210/1 a vlastníkem parcely č. 1210/1 o výměře 337 m2, vše zapsáno u Katastrálního úřadu Praha město pro k. ú. D., okr. Hlavní město Praha, na LV č. 1338. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování čtením listin, ze kterých soud prvního stupně vycházel, i těch, jimiž soud prvního stupně sice důkaz provedl, ale neučinil z nich žádná skutková zjištění, a dospěl k částečně jiným skutkovým zjištěním, z nichž vyvodil jiné právní závěry.

Stejně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že A. Č. pozbyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, které přešly na stát rozhodnutím ONV Praha východ ze dne 20. 12. 1962 (správně z 20. 2. 1962), vydaným podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím finanční komise téhož ONV ze dne 30. 11. 1962. Nemovitosti byly svěřeny Státnímu plemenářskému statku Xaverov a posléze s nimi hospodařil Státní statek Dolní Počernice. A. Č. podala v roce 1991 ke Státnímu statku hl. m. Prahy i k dalším státním statkům žádost o vydání svého majetku, který přešel na stát, mimo jiné i předmětných nemovitostí, a bylo jí sděleno, že nemovitosti jí nemohou vrátit, protože nejsou v jejich vlastnictví, ale vlastníkem je OSBD Praha východ. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že vlastnické právo na stát nepřešlo pro vady výše uvedeného rozhodnutí ONV Praha východ. V tomto směru odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp.zn. Pl. ÚS st. 21/05, a na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, s tím, že restituční předpisy vyloučily pro nemovitosti, které přešly na stát (i bez právního důvodu) použití úpravy (určovací žaloby) podle obecných předpisů. Pokud tedy vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo v roce 1962 na stát, a to i na základě vadného rozhodnutí ONV Praha východ, a Adolfína Čechová se jejich vrácení nedomohla podle restitučních předpisů, nemohlo se obnovit její vlastnické právo k předmětným nemovitostem a nemohla je platně převést na žalovaného. A. Č. si byla vědoma, že není vlastnicí předmětných nemovitostí, protože v roce 1991 požádala o jejich vydání.

Odvolací soud dále zkoumal, zda žalobci svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a dospěl k závěru odlišnému od soudu prvního stupně. Nebyla sice předložena hospodářská smlouva, na základě které došlo k převodu hospodaření s předmětnými nemovitostmi ze Státního statku Dolní Počernice na tehdejší OVBD Praha východ, její existenci však lze dovodit z důkazů provedených v řízení, jakož i z chování subjektů po tomto převodu. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1176/2001 a sp. zn. 22 Cdo 2475/2003. Vyšel ze zjištění, že záměr uzavřít předmětnou hospodářskou smlouvu byl zakotven ve smlouvě ze dne 26. 1. 1971 o výstavbě obytného domu úplnou svépomocí, kde se Státní statek Dolní Počernice zavázal po dokončení stavby k převodu vlastnictví stavby na OVBD Praha východ. Jednalo se o výstavbu atypického třípodlažního obytného domu starého č. p. 10, ze kterého zůstalo zachováno přízemí. Výstavbu bytových jednotek financovalo družstvo na základě úvěrové smlouvy, uzavřené s bankou dne 9. 4. 1971. Následně dne 11. 12. 1974 byl sepsán zápis o předání dokončených deseti bytových jednotek z Okresního výstavbového družstva Praha východ (OVBD Praha východ) na Okresní stavební bytové družstvo Praha východ ( OSBD Praha východ ), tj. na žalobce. Odvolací soud vyšel i z důkazu dopisem Státního statku hl. města Prahy ze dne 26. 4. 1979 adresovaným OSBD Praha východ, kde státní statek projevuje zájem o převedení domu č. p. 10 v D. z družstevní sféry zpět do sféry podnikové. Z chování jak Státního statku Dolní Počernice, tak OVBD Praha východ a z provedených důkazů považoval odvolací soud za prokázané, že došlo k převodu vlastnického práva z vlastnictví státu do vlastnictví družstva OVBD Praha východ, a to pak následně v roce 1974 převedlo vlastnictví na žalobce, který nemovitosti převzal a nakládal s nimi jako s vlastními. Odvolací soud tedy nepovažoval závěr soudu prvního stupně o tom, že v řízení nebyl prokázán převod práva socialistického vlastnictví ze Státního statku Dolní Počernice na OVBD Praha východ, za správný.

Odvolací soud neshledal rovněž správným závěr soudu prvního stupně, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením v případě neplatnosti hospodářské smlouvy se státním statkem. Dovodil, že subjektem oprávněné držby mohla být právnická osoba i podle úpravy v občanském zákoníku účinné do novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tj. do 1. 1. 1992, avšak tato držba nemohla vyústit v nabytí vlastnictví. Vydržení vlastnictví právnickou osobou upravila až výše uvedená novela. Podle ustálené judikatury lze do vydržecí doby, trvající nepřetržitě u nemovitostí deset let, započíst i dobu oprávněné držby před 1. 1. 1992. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci se podařilo prokázat, že byl nejméně od roku 1974 (od smlouvy uzavřené dne 11. 12. 1974) v dobré víře, že jsou předmětné nemovitosti v jeho vlastnictví, a stal se tedy od 1. 1. 1992 jejich vlastníkem na základě vydržení a to i v případě, že by hospodářská smlouva mezi Státním statkem Dolní Počernice a právním předchůdcem žalobce uzavřena nebyla nebo byla neplatná. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za skutečnost zpochybňující dobrou víru žalobce okolnost, že se z výpisu z pozemkové knihy dozvěděl, že není uveden jako vlastník předmětných nemovitostí. Okolnost, že k přechodu vlastnictví došlo na základě správního aktu, vylučovala zápis v pozemkové knize a mimo to se výpis týkal jiného pozemku. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 837/98 a sp. zn. 22 Cdo 2651/99. Vzhledem k výše uvedeným závěrům považoval odvolací soud za nadbytečné se zabývat tím, zda přestavbou došlo ke vzniku nové stavby nebo k rekonstrukci původního domu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr, že dům č. p. 10 přešel na základě vyvlastňovacího rozhodnutí Finančního odboru ONV Praha východ ze dne 20. 2. 1962 vydaného dle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. z vlastnictví Adolfíny Čechové do vlastnictví státu a že nepovažoval za podstatné jeho námitky o nezákonnosti tohoto rozhodnutí, vydaného v rozporu s uvedeným vládním nařízením. Domnívá se, že na danou věc nelze vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, a to z více důvodů. Jednak A. Č. nemohla podle tehdejších právních předpisů dosáhnout nápravy pravomocného rozhodnutí správního orgánu prostřednictvím mimořádného opravného prostředku, tedy činit jakékoliv relevantní právní kroky. Uplatnila sice restituční nároky, ale ne proto, že by se necítila být vlastnicí, ale z toho důvodu, že byl u předmětných nemovitostí v příslušné evidenci zapsán údaj o právu socialistického užívání. Nepovažovala pak za důvodné dále pokračovat v restitučním sporu na vrácení vyvlastněného majetku, když byla v katastru nemovitostí vedena jako jeho vlastnice a údaj o právu socialistického užívání byl odstraněn. Žalovaný upozorňuje na tu skutečnost, že on se nedomáhá určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, pouze obhajuje své zapsané vlastnické právo. Podle jeho názoru se jedná o skutkově natolik specifický případ, že není na místě paušální aplikování uvedené judikatury o nepřípustnosti uplatnění námitky nezákonnosti (nicotnosti) vyvlastňovacího rozhodnutí. Dochází tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podrobně popisuje právní i procesní vady uvedených správních rozhodnutí. Odvolací soud sám konstatuje, že o odvolání A. Č. nebylo rozhodnuto, proto správní rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci a k přechodu vlastnického práva na stát nikdy nedošlo. Potom je skutkový stav zjištěný odvolacím soudem v rozporu s jeho právním posouzením věci a rozhodnutí je postiženo vadou řízení.

Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr o tom, že žalobce v řízení prokázal, že došlo k platnému převodu domu č. p. 10 na žalobce, respektive, že došlo i k platným převodům na jeho právní předchůdce. Odvolací soud vůbec nezkoumal, zda byl Státní statek Dolní Počernice oprávněn nakládat s předmětným domem, když ten byl svěřen do správy Státního plemenářského statku Xaverov, a zda došlo k uzavření platné převodní smlouvy mezi Státním statkem Dolní Počernice a OBVD Praha východ podle tehdy platného hospodářského zákoníku; a dále zda došlo k uzavření platné hospodářské smlouvy o převodu nemovitosti mezi OBVD Praha východ a OSBD Praha východ. Závěry odvolacího soudu jsou v tomto směru předčasné, neboť výše uvedená posouzení neprovedl a odchýlil se od závěrů soudu prvního stupně, dle něhož žalobce skutečnost, že došlo k uzavření smlouvy mající náležitosti podle zákona č. 109/1964 Sb., neprokázal. Totéž platí o údajné navazující smlouvě mezi OBVD Praha východ a OSBD Praha východ, neboť na základě předávacího protokolu ze dne 11. 12. 1974 k převodu vlastnického práva mezi OBVD Praha východ a OSBD Praha východ dojít nemohlo. Odvolací soud tak vybočil z mezí možného subjektivního uvážení a učinil závěr o skutkovém stavu, který nebyl podložen provedenými důkazy. Žalobce musí prokázat nejenom to, že byla uzavřena smlouva, ale i to, že byla podle tehdejší zákonné úpravy platná. Odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 22 Cdo 1176/2001 a za pomoci argumentu a contrario žalovaný dovozuje, že v případě, kdy zde není skutečně relevantní důkaz existence smlouvy ani jejího obsahu, který by soudu umožnil posoudit její platnost, nelze dospět k závěru, že došlo k platnému převodu vlastnického práva.

K závěru odvolacího soudu, že žalobce i v případě, kdy by nenabyl vlastnické právo na základě smlouvy, by se stal vlastníkem na základě vydržení, žalovaný namítá, že pro tento závěr chybí relevantní titul, od kterého by žalobce svou dobrou víru mohl odvozovat. V řízení nebyly prokázány skutečnosti odůvodňující závěr, že žalobce byl v dobré víře, že mu vlastnické právo k domu a k pozemku náleží. Neprokázal, že by uzavřel hospodářskou smlouvu převádějící na něj předmětný dům, o kterou by svou dobrou víru mohl opírat a pokud tvrdil, že převodní smlouvou byl na něj převeden pozemek, není toto tvrzení pravdivé, neboť pozemek nebyl vůbec předmětem vyvlastnění, a tak nemohl být ani předmětem převodu. Odvolací soud náležitě nezjistil, zda u žalobce bylo dáno oprávněné vnitřní přesvědčení, že se na základě určité právní skutečnosti stal vlastníkem předmětných nemovitostí. V této souvislosti žalovaný upozorňuje na personální propojení vedení Státního statku Dolní Počernice, OVBD Praha východ a OSBD Praha východ, byť se jednalo formálně o jiné subjekty (zřízené pro získání možnosti úvěrovat stavbu bytů pro zaměstnance státního statku bankou). Šlo o zřejmou účelovost celého projektu výstavby bytových jednotek, nesvědčící o dobré víře žalobce.

Závěr odvolacího soudu o vlastnictví žalobce k pozemku je tedy zcela nepodložený, proto je nesprávné jeho určení, že žalobce je kromě domu č. p. 10 i vlastníkem pozemku parc. č. 1210/1 k. ú. D. V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud vlastnictvím k pozemku vůbec nezabýval. K prokázání vlastnictví pozemku nebyl v řízení navržen ani proveden žádný důkaz. Předmětem vyvlastňovacího rozhodnutí z 20. 2. 1962 uvedený pozemek nebyl a žalobce nepředložil žádný právní titul, na základě kterého by se mohl stát vlastníkem pozemku. Ve věci určení vlastnictví pozemku neunesl důkazní břemeno a žaloba měla být v této části zamítnuta. Napadený rozsudek je tak postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Žalovaný, i když je si vědom, že výrok o nákladech řízení nepodléhá dovolacímu přezkumu, považuje za nutné upozornit na nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že považuje za správný názor odvolacího soudu, že tvrzená nezákonnost správního rozhodnutí ze dne 20. 2. 1962 nemůže být v občanskoprávním řízení zkoumána. To vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, na kterou odkazuje. Výjimkou by bylo, kdyby šlo o tzv. nicotný správní akt, což však tento případ není. Tvrzenou nicotnost žalovaný ničím neodůvodnil. Právní předchůdkyně žalovaného si musela být vědoma, že vlastnictví k předmětným nemovitostem pozbyla na základě výše uvedeného správního rozhodnutí, o čemž svědčí i některé její kroky, které učinila po roce 1990 k vydání předmětných nemovitostí podle restitučních předpisů, proces však nedokončila a k obnovení jejího vlastnického práva nedošlo. Samotný zápis v evidenci nemovitostí nemusel vždy osvědčovat vlastnické právo. Navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud shledal přípustnost dovolání pro diformitu rozsudků nižších instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvody uplatnil a vylíčil žalovaný podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., tedy tvrdil procesní vadu s následkem nesprávného rozhodnutí, nesprávné právní posouzení věci i nesoulad obsahu provedených důkazů se skutkovými zjištěními uvedenými v rozhodnutí nižší instance.

Dovolání však není důvodné.

Stran argumentace o vydržení nemovitostí (domu i pozemku) žalobcem odkazuje dovolací soud na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nedomnívá se však, že by závěry o vydržení byly tím nejpodstatnějším, co hovoří pro určení vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalobce.

V řízení již bylo odkázáno a je zcela zásadní to zopakovat na plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05; podobně i velký senát Nejvyššího soudu dne 11. 9. 2003, pod sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, posuzoval shodně danou problematiku. Obě nejvyšší instance dospěly k závěru, že potenciální restituenti měli uplatňovat své restituční nároky výlučně podle speciálních restitučních předpisů. Zde by šlo o zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, s případným analogickým použitím některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zkráceně zákona o půdě) vzhledem ke stručnosti prvně uvedeného zákona. Jestliže k uplatnění nároku touto cestou nedošlo, pak nemůže být žalováno na určení vlastnictví podle občanského zákoníku, neboť by šlo o nepřípustné obcházení restitučních norem. Na takovém určení absentuje naléhavý právní zájem fyzické osoby, která tvrdí své vlastnictví k nemovitostem (srov. § 80 písm. c/ o. s. ř.).

Řečené platí i pro nyní posuzovanou věc, i když je v ní tvrzeno vlastnictví k nemovitostem v obráceném gardu na určení vlastnictví nebylo žalováno, ale je to žalovaný, jenž se brání (jako právní nástupce restituentky) poukazem na předchozí a průběžně evidované (zapsané) vlastnictví pí Čechové; toto vlastnictví se má opírat o občanský zákoník s vyloučením vydržení nemovitostí stranou žalující.

Žalovaný také namítá nezákonnost samotného titulu odnětí věcí jeho právní předchůdkyni, tedy nezákonnost rozhodnutí ONV Praha východ ze dne 20. 2. 1962 (s následným stvrzením finanční komisí ONV), opřeného o vládní nařízení č. 15/1959 Sb. (pozn. jde o podklad restitučního nároku, podrobněji viz § 1 a násl. zákona č. 403/1990 Sb.).

Obojí argumentace strany žalované, a to jak její obrana s poukazem na trvající zápis vlastnického práva právní předchůdkyně, tak i napadení náležitostí tehdejšího správního rozhodnutí, však nemůže obstát a to dokonce ve vzájemné souvislosti.

Právní předchůdkyně žalovaného měla vědět a také věděla , že je nezbytné, aby uplatnila restituční nárok. To se v počáteční fázi jejího jednání stalo, ale nikoli s pokračováním vedoucím k přiznání restitučního nároku soudem a vydání věcí této osobě (dohoda nebyla uzavřena). Samotný předchozí zápis v tehdejší evidenci nemovitostí, mající jen pořádkový charakter, zjevně nemohl k zachování vlastnictví pí Čechové stačit. Tím méně se pak žalovaný může opírat o jím tvrzenou právní relevanci převodu nemovitostí ze jmenované na svou osobu; platí tu, při konstatování neplatnosti převodu, zásada nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet (nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám). Zároveň to značí, že odvolací soud neměl důvod, aby s výjimkou nicotnosti právních úkonů, o kterou tu zjevně nejde (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/1997, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 9/99; dále rozsudek ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/1996, publikovaný tamtéž pod č. 11/2000) posuzoval platnost žalovaným napadaných právních úkonů z minulosti, zejména výše označeného vyvlastňovacího úkonu z roku 1962. K tomu zásadně nedochází ani v restitučním řízení; tam se vychází z kontinuity rozhodování správních orgánů a z toho, že již někdejší správní rozhodnutí slouží eo ipso jako příznivé východisko k vyhovění restituentovi (presumuje se jeho perzekuční povaha).

V některých výjimečných situacích se v současnosti akceptuje, že by negativní právní závěr vůči vlastnictví (potenciálního) restituenta a zde i jeho právního nástupce mohl být, a to i přes existenci výše citovaného plenárního stanoviska Ústavního soudu, nepřiměřeně tvrdý. Dává se pak průchod individuální spravedlnosti.
Tato varianta rozhodnutí však nemůže dopadat na nyní posuzovanou věc. Restituentka pí Č. věděla o svém nároku, ale nevyužila zde zákonnou možnost. Navíc musela též vědět, že předmětné nemovitosti, konkrétně dům, jsou minimálně přestavěny a slouží jako družstevní byty. To vylučovalo, aby mohla vycházet z toho, že její vlastnictví bude trvat v dosavadním (tehdejším) obsahu či podobě. Přitom právě fakticita užívání nemovitostí je ve spojení s neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví tou okolností, která vede soudy k případnému výjimečnému postupu, jak je v předchozím odstavci naznačen.

Ostatní dovolací námitky žalovaného nelze považovat za takové, které by byly pro věc určující (relevantní), a měly se stát předmětem dovolacího přezkumu. Nebylo ani shledáno, že by se odvolací soud (či snad soud prvního stupně) dopustil procesních pochybení, jak je vytýkáno v rámci vylíčení dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.; dovolací důvod podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení o. s. ř. nebyl naplněn.

Proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Žalobce má podle § 243b odst. 5 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná jednou na polovinu (§ 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 10.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. června 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu