28 Cdo 2072/2002
Datum rozhodnutí: 21.11.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2072/2002-47

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. B., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2002, sp. zn. 15 Co 189/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 255/2001 (žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované D. L., o vyklizení bytu) takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl rozsudkem ze dne 10. 1. 2002, č. j. 21 C 255/2001-12, o zamítnutí žaloby, podle které měla žalovaná vyklidit byt v 1. poschodí domu čp. 150 v P., o pokoji a kuchyni se společným příslušenství. Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná má právní důvod k užívání bytu. Do 31. 12. 1991 jí sice nevzniklo právo užívání (nebylo prokázáno uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu), ale od 1. 1. 1992 došlo ke sjednání nájemního vztahu konkludentní formou. Žalované byl byt již dříve přidělen a po posledně uvedeném datu považovali právní předchůdci žalobce, i sám žalobce jako pozdější vlastník domu, žalovanou za nájemkyni.

K odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 15 Co 189/2002, tak, že rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Ani v odvolacím řízení nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada jeho nákladů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci, konstatujícímu vznik nájemního vztahu mezi účastníky. Zdůraznil, že ustanovení § 686 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 (před účinností novely provedené zákonem č. 267/1994 Sb.) nestanovilo písemnou formu jako podmínku platnosti nájemní smlouvy. Nájemní vztah tedy mohl vzniknout a také vznikl konkludentně. Odvolací soud uvedl, že za zjištěného skutkového stavu lze mlčení žalobce a jeho nečinnost vykládat jako projev vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 občanského zákoníku . Poukázal též na existenci evidenčního listu k bytu z roku 1992, na placení nájemného a souvisejících úhrad žalovanou, na přijímání těchto plateb a na známost způsobu výpočtu těchto plnění. Bylo tedy podle odvolacího soudu prokázáno, že mezi účastníky došlo k dohodě o bytu jako předmětu užívání i o rozsahu tohoto užívání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, tedy ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Jako dovolací důvody uplatňoval důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, b/ občanského soudního řádu. Vady s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci spatřoval v nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně (nejasné hodnocení důkazů) a v nezabývání se touto okolností ani v odvolacím řízení. Nesprávné právní posouzení věci spočívalo podle dovolatele v považování vztahu mezi účastníky po datu 1. 1. 1992 jako konkludentně vzniklého práva nájmu, k čemuž tu však nemohlo dojít. Není ostatně jasné, k jakému datu (po 1. 1. 1992) by se tak mělo stát. K uzavření nájemní smlouvy bylo totiž i po zmíněném datu třeba smluvní nabídky a jejího přijetí. K nabídce však ze strany žalobce ani jeho právních předchůdců nedošlo, a to ani ústně. Odvolacím soudem bylo tedy nesprávně zaměňováno konkludentní jednání s jednáním mlčky (jednání komisivní s omisivním). Z jednání mlčky, jež je nedostatečně určité, nelze dovodit projev vůle směřující k podstatným náležitostem nájemní smlouvy. Provedené dokazování neumožnilo závěr o konkludentním konání žalobce. Žalobce ani jeho právní předchůdci nepovažovali nikdy žalovanou za nájemkyni v právním slova smyslu. Přijímání plateb za užívání bytu prostřednictvím správce objektu nemůže být právním důvodem vzniku nájemního vztahu mezi účastníky řízení. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu). Ještě před případným posouzením dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů bylo nutno posoudit, zda je dovolání přípustné. V úvahu připadala, vzhledem ke shodným rozhodnutím soudů obou řádných stupňů ve věci samé, pouze přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, založená na závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Námitky dovolatele proti napadenému rozhodnutí výslovně řešenou právní otázku, ve smyslu výše citovaného ustanovení, nevymezují. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu převážně nesprávné hodnocení důkazů a vadný postup při zjišťování skutkového stavu věci. Jeho nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o vzniku práva nájmu na straně žalované po 1. 1. 1992 (nikoli transformací podle § 871 odst. 1 občanského zákoníku, ale na základě jednání stran po tomto datu a nové právní úpravy) nepopírá možnost sjednání nájemní smlouvy mezi účastníky (na straně žalobce též jeho právními předchůdci ve vlastnictví domu) v tomto období.

Právní otázku, jejíž posouzení je ve věci významné a která se stala i součástí námitek dovolatele, lze spatřovat v posouzení bližších okolností vzniku práva nájmu žalované. Dovolatel oponuje tomu, že by chování jeho i právních předchůdců mohlo být vykládáno jako směřující k uzavření smlouvy o nájmu konkludentně.

Ustanovení § 35 odst. 1 občanského zákoníku uvádí, že projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

Dovolatel dovozuje, že konkludentní jednání (tedy slovy zákona projev vůle učiněný ( jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit ) musí být jednáním komisivním, tedy aktivně směřujícím k uskutečnění určitého záměru. Jednání omisivní, tedy nečinnost (mlčení), nemůže samo o sobě znamenat projev vůle. Není tu splněn požadavek určitosti volního projevu, nelze zjistit obsah takového projevu a tedy v projednávané právní věci nemohla nečinnost pronajímatele vést k uzavření nájemní smlouvy, při němž se předpokládá shoda o podstatných náležitostech smlouvy.

Takovým názorem je však popírána obecná výkladová zásada, že kdo mlčí, souhlasí . Opomenutí ve formě mlčení či jinou nečinnost nelze sice bez dalšího považovat za konkludentní projev vůle, směřující k zamýšleným právním následkům, avšak sepětí takové pasivity s právními účinky bude vždy posuzována podle okolností konkrétního případu. Je-li možné v konkrétním případě, že nečinností byla projevena vůle určitého obsahu, pak tímto způsobem mohou být vyvolány účinky právního úkonu, včetně dvoustranného právního úkonu.

Pokud tedy odvolací soud při přezkoumávání skutkových závěrů soudu z nich dovodil nečinnost žalobce jako projev vůle, vedoucí podle ustanoven í § 35 odst. 1 občanského zákoníku k uzavření smlouvy o nájmu bytu, pak v tomto smyslu není závěr odvolacího soudu v rozporu s obsahem a slovním zněním tohoto ustanovení.

Skutečnosti ve věci zjištěné ostatně nenasvědčují jen nečinnosti, ale i aktivitě na straně pronajímatelů. To podporuje závěr o vzniku nájemního vztahu v důsledku konkludentně sjednané smlouvy. Byl-li předchozími vlastníky domu vystaven evidenční list k užívání bytu, byla-li žalovaná průběžně seznamována s výpočtem výše nájemného a bylo-li po takřka desetileté časové období žalovanou placené nájemné (spolu se souvisejícími úhradami) přijímáno bez námitek, pak tato jednání nepostrádají aktivní prvek. Není rozhodné, že žalobce takto nejednal přímo, ale jednal za něj správce domu jím zmocněný.

Odvolací soud vyřešil právní otázku v souladu s hmotným právem, což znamená vyloučení jednoho z důvodů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu. Proto dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ občanského soudního řádu).



Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. listopadu 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r.

předseda senátu