28 Cdo 2068/2007
Datum rozhodnutí: 07.06.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2068/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce O. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 269/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.12.2006, č.j. 22 Co 445/2006-45, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.12.2006, č.j. 22 Co 445/2006-45, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20.7.2006, č.j. 14 C 269/2006-35, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že restituční nárok na vydání náhradních pozemků byl založen rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 28.1.2000, č.j. PÚ 4573/92 (právní moc dne 14.3.2000) a ze dne 21.5.1999, č.j. PÚ 5525/92 (právní moc 4.7.1999). Vzal za prokázané, že žalobce je oprávněnou osobou na základě smluv o postoupení pohledávek uzavřených s oprávněnými osobami dne 13.11.2003 a 14.2.2003. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo žalobce na převod náhradních pozemků zaniklo dnem 31.12.2005, a to s ohledem na ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb., kterým byla stanovena tzv. restituční tečka. Podle odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., byla zrušena ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k původním oprávněným osobám a nikoli ve vztahu k osobám, jež získaly nárok na náhradní pozemek postoupením nároku. Odvolací soud považoval za právně bezvýznamné, zda žaloba byla podána před 31.12.2005.


Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam v řešení otázky charakteru časového určení ve smyslu § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. v návaznosti na ustanovení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. a též v řešení otázky, zda s ohledem na článek 4 odst. 3, článek 11 odst. 1 a článek 36 Listiny základních práv a svobod, lze připustit, že při postoupení pohledávky dochází též ke ztrátě části práv postupníka oproti právům, která měl postupitel. Namítal, že z ustanovení § 578 o.z. plyne, že závazkové právní vztahy, práva a povinnosti z nich vyplývající, jsou omezeny na předem stanovenou dobu. Podle dovolatele právo na převod pozemků zaniká pouze za předpokladu, že nebylo uplatněno včas u soudu. Poukazoval na skutečnost, že uplatnil včas (do 31.12.2005) svůj nárok na uložení povinnosti bezúplatně převést vlastnické právo k pozemkům vůči žalovanému. Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 495/02 s tím, že lhůta pro převod náhradního pozemku je lhůtou propadnou a do jejího uplynutí se lze domáhat splnění zákonem stanovené povinnosti. Též odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05 s odůvodněním, že Ústavní soud ČR tzv. restituční tečku ve vztahu k postupníkům ponechal v platnosti. V dovolání uvedl, že nároky na vrácení restituovaného pozemku nebo vydání náhradních pozemků je třeba považovat za pohledávku podle § 488 o.z. Dále konstatoval, že obecným důsledkem institutu postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 o.z. v právní praxi je pouze změna v osobě věřitele bez jakékoli jiné změny právního poměru. Též odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. Pl. ÚS 21/96. Vytýkal odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení charakteru lhůty pro vydání náhradního pozemku, končící dnem 31.12.2005 a též nesprávné posouzení § 488 o.z. a § 524 o.z. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), avšak neztotožnil se s názorem dovolatele, že dovolání je přípustné.


Přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. nepřichází v úvahu, protože odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvým rozsudkem v této věci. Dovolací soud neshledal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože danou problematikou se již opakovaně ve své judikatuře zabýval.


Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007 a ze dne 19.4.2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Ve výše uvedených rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v § 33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31.12.2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31.12.2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v § 4 a § 6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob .


Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, nabytého osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31.12.2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.


Dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty stanovené v § 13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí. Námitku dovolatele, že v dané věci došlo k porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod, zejména článku 4 odst. 3 Listiny, nelze považovat za případnou.


Dovolací soud nedospěl proto k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. je odmítl.


Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na náhradu jeho nákladů, prokazatelné náklady řízení nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. června 2007


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu