28 Cdo 2065/2000
Datum rozhodnutí: 05.03.2002
Dotčené předpisy: § 23 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2065/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) J. P. a B) M. P., proti žalovanému Zemědělskému družstvu Ž. v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o 210.781 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 290/92-272, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.11.1999, čj. 7 Co 2886/99-295, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24.6.1999, čj. 14 C 290/92-272, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni M. P. 49.860,50 Kč, výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit této žalobkyni dalších 55.530 Kč a žalobci J. P. 105.390,50 Kč, výrokem III. zastavil řízení proti žalovanému Zemědělskému družstvu v D. B. v likvidaci, a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. (Soud prvního stupně rozhodoval v této věci již dříve, a to mezitímním rozsudkem ze dne 15.7.1997, čj. 14 C 290/92-121, jímž vyslovil, že žaloba vůči Zemědělskému družstvu Ž. je dána po právu, a žaloba vůči Jihočeské univerzitě Č. B. Školní zemědělský podnik H. n. V. a Zemědělskému družstvu D. B. v likvidaci se zamítá. Tento mezitímní rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.3.1998, čj. 5 Co 2400/97-144, zrušen, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nato Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci rozhodl dne 29.9.1998 rozsudkem čj. 14 C 290/92-175, tak, že návrh, jímž se žalobci domáhali na žalovaných zaplacení částky 179.516 Kč s 14% úrokem od podání návrhu, zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12.2.1999, čj. 7 Co 3080/98-195, zrušil i tento rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.).

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24.11.1999, čj. 7 Co 2886/99-295, rozsudek soudu prvního stupně z 24.6.1999 ve výrocích prvním, čtvrtém a pátém potvrdil; současně konstatoval, že výroky v odstavci druhém a třetím zůstaly nedotčeny. Dále rozhodl, že návrhu žalovaného na připuštění dovolání nevyhovuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně podřadil otázku poskytnutí náhrady druhé žalobkyni (jako původní vlastnici poloviny zemědělské usedlosti) za odstranění nemovitosti, v níž byl sál a šenkovna, pod ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). Přitom nemůže jít k tíži žalobkyně skutečnost, že otázka faktického užívání jejího majetku nebyla řádně administrativně provedena. Skutečnost, že právní předchůdce prvního žalovaného užíval usedlost jako celek spolu s hospodářskou částí, vyplývá zejména z výpovědí svědků v řízení před soudem prvního stupně, dále z řízení o vrácení poloviny nemovitosti v prvním restitučním řízení v roce 1974, a i z materiálů týkajících se stavebního řízení v roce 1984. Podle odvolacího soudu neobstojí názor žalovaného, že mělo být prokázáno užívání podle zvláštních předpisů, zejména podle zákona č. 123/1975 Sb. Odvolací soud nepřipustil návrh žalovaného na dovolání, neboť se neztotožnil s jeho názorem na nutnost řešení otázky, zda žalovaného lze považovat za povinnou osobu podle ustanovení § 16 zákona o půdě, jestliže mu nevznikl titul pro trvalé užívání nemovitostí a jejich faktické užívání skončilo v šedesátých letech. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20.1.2000.

Žalovaný podal proti tomuto rozsudku včas dovolání, jehož důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Má zato, že názor soudů obou stupňů neodpovídá dikci ustanovení § 23 odst. 1 a 2 zákona o půdě, podle něhož je povinnou osobou organizace, která znehodnotila nemovitosti v době jejich užívání tak, jak je uvedeno v odst. 1 první větě citovaného ustanovení zákona o půdě, a současně se musí jednat o právnickou osobu, která naposledy před jejich odstraněním nemovitosti užívala. Podle názoru žalovaného je nutné, aby povinná osoba měla k tomuto užívání dle určitých právních předpisů právní titul, nebo tyto nemovitosti fakticky užívala k rozhodnému datu 1.1.1976, aby tak mohlo být toto užívání podřazeno pod režim zákona č. 123/1975 Sb., a tedy i pod zákon o půdě v platném znění. V daném případě žalovaný přestal užívat předmětné nemovitosti v roce 1961 s tím, že k tomuto užívání neměl žádný právní titul, protože nemovitosti užíval na základě odvozeného právního vztahu (recipročního plnění) se Státními statky, jež měly tyto nemovitosti v trvalém užívání. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně požádal, v souladu s ustanovením § 243 OSŘ, o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1. 2001.

Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání se opírá o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.

Rozhodnutí soudu není správné, jestliže na daný případ použil právní normu, která předmětné právní vztahy neupravuje, nebo správně použitou normu nesprávně vyložil.

V daném případě odvolací soud použil na daný vztah správná ustanovení § 23 odst. 1, a § 16 odst. 2 zákona o půdě, a správně vyložil tato ustanovení v souladu s dosavadní judikaturou. Podle názoru dovolacího soudu nelze zužovat výklad ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě z hlediska osoby pasivně věcně legitimované ve sporu tak, jak to činí dovolatel, tj. považovat za osoby povinné k poskytnutí náhrady pouze ty, které nemovitosti užívaly na základě práva užívání k zajištění zemědělské výroby podle zákona č.123/1976 Sb. V ustanovení § 23 odst. 1 se nestanoví, že náhradu poskytuje uživatel, jemuž svědčilo právo založené zvláštními předpisy; zakládá se právo na náhradu vlastníkovi, jehož budovy byly znehodnoceny nebo odstraněny v době užívání organizací podle zvláštních předpisů. Tato široce založená specifikace osoby aktivně věcně legitimované ve sporu se tedy pojí k době, kdy nemovitost vlastníka byla užívána právnickou osobou na základě nejrůznějších předpisů, které takové užívání umožňovaly, včetně předpisů o správě národního majetku a z nich plynoucích rozhodnutí a dohod o dalším, užívání, jak tomu bylo v daném případě. Kdo je osobou pasivně věcně legitimovanou, se uvádí až v § 23 odst. 2 ( ve znění platném pod 1.7.1993) zákona o půdě : Je jí právnická osoba, která budovu naposledy užívala před jejím odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi. Tímto ustanovením došlo k věcnému sblížení pojmu osoby povinné k náhradě podle ustanovení § 16 odst. 2 věta prvá zákona o půdě, na nějž pak ustanovení § 23 odst. 1 téhož zákona odkazuje.

V rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp.zn. 2 Cdon 88/96, a ze dne 29.4.1999, sp.zn. 2 Cdon 85/96, Nejvyšší soud konstatoval, že není-li objektivně zjistitelné, která z právnických osob, přicházejících v úvahu jako osoba povinná k náhradě, byla nositelkou příslušného užívacího práva podle dřívějších předpisů, stíhá povinnost k náhradě za znehodnocené a odstraněné budovy právnickou osobou, která nemovitost držela fakticky jako komplex budov bývalé zemědělské usedlosti. Tento právní názor dovolací soud zastává i nadále.

Rozsudek odvolacího soudu je s uvedenou judikaturou v souladu; dovolací soud jej proto shledal správným a podle ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ dovolání zamítl.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení soud již nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Výrok o nákladech řízení vychází ze skutečnosti, že žalobkyni, která by podle výsledku dovolacího řízení měla nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5.března 2002

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu