28 Cdo 2063/2002
Datum rozhodnutí: 25.06.2003
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 14a odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 5 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb., § 9 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2063/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Mgr. M. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ JUDr. M. M., zastoupenému advokátkou, a 2/ JUDr. P. R., zastoupenému advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno- venkov pod sp.zn. 5 C 68/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.6.2002, čj. 21 Co 245/2000-93, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II.Žalovaným se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

O d ů v o d n ě n í :

Dovoláním je napadán shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15.12.1999, čj. 5 C 68/98-69. Jím soud zamítl žalobu na přechod vlastnického práva žalovaných k pozemkům č. 570/4 - ostatní plocha, a č. 1224 - zastavěná plocha, v katastrálním území B., uplatněný podle § 8 odst. 1 zákona č.229/1991Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu, podle něhož je žalobkyně dcerou původní vlastnice obou pozemků. Ty byly vyvlastněny ve prospěch národního podniku M. B. V řízení podle § 9 zákona o půdě rozhodl pozemkový úřad dne 9.8.1993, že žalobkyně není vlastnicí těchto pozemků, čímž jejímu návrhu na vydání pozemků nebylo vyhověno. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno na základě opravného prostředku žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7.10.1994. Nato dne 9.12.1994 prodal podnik M. B. a.s. uvedené pozemky žalovaným. Žalobkyně pak na základě mimořádného opravného prostředku dosáhla zrušení původního rozhodnutí pozemkového úřadu, a to rozhodnutím Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17.3.1995 a rozhodnutím Ministerstva zemědělství o rozkladu ze dne 18.7.1996. Pozemkový úřad pak 17.4.1997 rozhodl znovu, že žalobkyně není vlastnicí pozemků, neboť v té době byly již ve vlastnictví fyzickým osob. Z toho soud prvního stupně dovodil, že povinnou osobou ve smyslu § 5 zákona o půdě byl podnik m. B. a.s., který ke dni účinnosti tohoto zákona měl pozemky ve vlastnictví. Postupu podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě však dle názoru soudu prvního stupně brání ustanovení § 14a zákona o půdě, protože věc byla nabyta po 1.9.1993 do vlastnictví jiné osoby než státu.

Odvolací soud se neztotožnil s výkladem § 14a zákona o půdě, jak jej podal soud prvního stupně a vyslovil názor, že toto ustanovení se týká pouze osob, jež se staly oprávněnými osobami v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., což není případ žalobkyně, a navíc se týká nároku na vydání nemovitostí podle § 9 zákona o půdě, nikoli na přechod vlastnického práva podle § 8 odst. 1 téhož zákona. I tak však dle odvolacího soudu nelze žalobě vyhovět, protože pravomocným ukončením restitučního řízení u správního orgánu, k němuž došlo potvrzením rozhodnutí pozemkového úřadu Krajským soudem v Brně, se předmětné nemovitosti staly "právně volnými" a jejich vlastník s nimi mohl disponovat. Za irelevantní považoval tvrzení žalobkyně, že žalovaní si museli být vědomi nesprávnosti prvního rozhodnutí pozemkového úřadu. Odvolací soud proto neshledal, že by v době uzavření kupní smlouvy se na předmětné nemovitosti vztahovalo omezení podle § 5 odst. 3 zákona o půdě. Argumenty žalobkyně, podle něhož zrušení prvního rozhodnutí pozemkového úřadu na základě mimořádného opravného prostředku, mělo následky "ex tunc", tedy že takové rozhodnutí vlastně neexistovalo a dispozice s pozemky tak byla omezena zpětně, nepovažoval odvolací soud za rozhodující v tomto řízení. Pokud by byly správné, vedlo by to k úvaze o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, takže by neexistovalo vlastnické právo žalovaných, jehož přechodu se žalobkyně domáhá. Odvolací soud na návrh žalobkyně připustil proti svému rozsudku dovolání, protože se v judikatuře nenachází rozhodnutí, které by řešilo vztah ukončeného řízení podle § 9 zákona o půdě a posléze uplatněného nároku dle § 8 odst.1 zákona o půdě, a problematiku výkladu, zda i po pravomocném ukončení řízení u uplatněném restitučním nároku trvá vázanost ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, popřípadě závěr, zda vůbec lze uplatnit nárok dle § 8 odst. 1 zákona o půdě za situace, kdy fyzické osoby měly vlastnictví nabýt na základě právního úkonu, který by byl již ze zákona neplatný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jež odůvodnila nesprávným právním názorem odvolacího soudu ve smyslu § 241 odst. 3 písm.d) OSŘ. Za rozhodující považuje, že původní rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zrušeno pro rozpor se zákonem, s účinky ex tunc, tj. došlo ke stavu, jako by nebylo vůbec vydáno. Zabývá se i výkladem, proč nelze v daném případě aplikovat § 14a zákona o půdě a vyslovuje názor, že nelze poskytovat ochranu jednání, které vychází z rozhodnutí vydaného v rozporu se zákonem, tedy jednání protiprávnímu. Existenci rozhodnutí vydaného v rozporu se zákonem je podle ní třeba kvalifikovat jako splnění zákonné podmínky v § 8 odst. 1 zákona o půdě, totiž nabytí vlastnictví k věci fyzickými osobami v rozporu s právními předpisy. Dovolatelka zastává názor, že i takový rozpor se správními předpisy, který má za následek neplatnost, nebrání vyslovení přechodu formálního vlastnického práva, neboť zákon o půdě sledoval urychlenou nápravu křivd na základě jednoduššího postupu než je soudní žaloba podle občanského zákoníku. Dovolatelka rovněž dovozuje, že občanský zákoník v § 43 ukládá účastníkům smluv, aby při úpravě smluvních vztahů odstranili vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů. To podle ní znamená rovněž nespoléhat nekriticky na správnost rozhodnutí státních orgánů, které nelze považovat za neomylné. Tím spíše tak měli postupovat ve věci, kde mezi prodávajícím a jedním z kupujících byl klientský vztah. Naopak neshledává, že bylo její povinností oznamovat prodávajícímu podniku M. B. a.s., že podala podnět pro přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v B. mimo odvolací řízení. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu bylo zrušen, a rovněž tak i rozsudek soudu prvního stupně.

Oba žalovaní podali k dovolání stručné písemné vyjádření, v němž se k argumentům dovolání nevyjadřují a odkazují na svá předchozí vyjádření ve věci a správnost napadeného rozhodnutí.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen " OSŘ").

Odvolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 OSŘ a s ohledem na jeho přípustnost danou výrokem odvolacího soudu (§ 239 odst. 1 OSŘ) proto dovolací soud věcně přezkoumal právní závěry obsažené v napadeném rozsudku. Přitom dospěl k závěru, že dovolání nelze vyhovět.

Pokud se dovolání zabývá výkladem § 14a zákona o půdě, není to opodstatněné, protože odvolací soud toto ustanovení vyložil ve prospěch žalobkyně, navíc v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Podstata dovolacích námitek však spočívá ve výkladu § 8 odst. 1 zákona o půdě, a to skutkové podstaty nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Konkrétně jde o posouzení, zda uzavření kupní smlouvy, kterou žalovaní nabyli předmětné dva pozemky, bylo jednáním v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, který zakazuje dispozice povinné osoby s vlastnickým právem k nemovitostem do doby jejich vydání. Dovolací soud se při posouzení této otázky ztotožňuje s právními závěry vyslovenými odvolacím soudem, na něž pro stručnost odkazuje. Navíc vychází i ze své ustálené judikatury, podle níž se skutkové podstaty vyjmenované v § 8 odst. 1 zákona o půdě z hlediska času jednoznačně váží na okamžik nabytí nemovitosti. Rozhodující pro posouzení, zda skutková podstata nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy je tedy doba, kdy k nabytí majetku došlo v daném případě uzavřením kupní smlouvy. Okolnosti, které nastaly po tomto okamžiku, nemohou z hlediska § 8 odst. 1 zákona o půdě zpětně působit, tj. nelze jako rozpor s právními předpisy zpětně použít ustanovení, které nebylo možno použít v době nabytí nemovitostí. Jestliže tedy zákon o půdě v § 5 odst. 3 stanovil, že pod sankcí neplatnosti nemůže povinná osoba (v daném případě M. B.,a.s.) , nakládat s nemovitostmi (rozumí se nemovitostmi, k nimž byl uplatněn nárok na vydání podle § 9 zákona o půdě), až do jejich vydání, trvala povinnost zdržet se jejich převodu do vlastnictví jiného logicky jen do doby, kdy nebylo o nároku příslušným orgánem rozhodnuto. Jestliže nemovitosti byly prodány po právní moci zamítavého rozhodnutí pozemkového úřadu, nemohlo dojít k porušení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Okolnost, že žalovaní měli být při uzavření kupní smlouvy opatrnější a posoudit, že rozhodnutí příslušného orgánu není správné, ač bylo potvrzeno krajským soudem, nelze posuzovat při hodnocení jejich právního úkonu jako rozporné s právními předpisy.

Odvolací soud správně posoudil v dané věci i následky případného anulování smluv uzavřených na základě později zrušeného rozhodnutí správního orgánu, když logicky dovodil, že v tom případě by nebylo možno vyhovět žalobě na přechod vlastnického práva, které by žalovaným nenáleželo. Námitce dovolatelky, týkající se této otázky, lze přisvědčit jen v tom, že restitučním nárokům lze vyhovět i tam, kde rozpor s právními předpisy mohl jako širší pojem v sobě zahrnovat i případy zahrnující neplatnost smlouvy o převodu nemovitostí, pokud např. nemovitost převedl na fyzickou osobu subjekt, který nebyl vlastníkem, protože nemovitost na něj samého přešla bez právního důvodu (§ 6 odst. 1 písm.p) zákona o půdě). O takový případ však v dané věci nejde, protože při převodu nemovitosti z povinné osoby na žalované nedošlo k rozporu s právními předpisy, jak je shora uvedeno. Jestliže žalobkyně dovozuje svůj nárok z toho, že dodatečným zrušením zamítavého rozhodnutí pozemkového zrušení došlo ex tunc k situaci, že nemovitosti byly prodány před konečným rozhodnutím o jejím nároku podle § 9 odst. 1 zákona o půdě, tj. zpětně došlo k neplatnosti předmětné kupní smlouvy, jde o situaci jinou. Neplatnost by v daném případě vyplývala ze změny v rozhodnutí pozemkového úřadu, a závěr o takové neplatnosti by opět musel vést ke zjištění, že žalovaní nejsou vlastníky uvedených pozemků a nelze tedy vyslovit přechod jejich vlastnického práva k nim. Závěr o trvajícím vlastnictví prodávajícího by soud ovšem musel učinit v jiném řízení a při jiném okruhu žalovaných účastníků.

Protože tedy právní závěry odvolacího soudu shledal dovolací soud správnými, dovolání podle § 243b odst. 1 věta před středníkem zamítl.

Žalovaní mají s ohledem na výsledek sporu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů (§ 243b odst. 4, § 224 odst.1, § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady na jejich právní zastoupení, spočívající ve vyjádření jejich právních zástupců k dovolání, však dovolací soud nepovažuje za účelně vynaložené, protože vyjádření pouze povšechně odkazují na předchozí vyjádření žalovaných a na správnost rozhodnutí odvolacího soudu.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2003



JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu