28 Cdo 2060/2002
Datum rozhodnutí: 16.07.2003
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb., § 13 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 2060/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složením z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání akciové společnosti V. L. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 18. 6. 2002, sp. zn. 1 Co 133/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 26/99 (žalobce K. N., zastoupeného advokátkou, proti žalované akciové společnosti V. L. P., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti), takto:

I. Zamítá se dovolání akciové společnosti V. L. P. proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze z 18. 6. 2002, sp. zn. 1 Co 133/2001 (vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 26/99), jímž byl změněn ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Plzni z 12. 9. 2000, č. j. 19 C 26/99-99 (ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu z 28. 3. 2002, č. j. 19 C 26/99-128).

II. Jinak se dovolání uvedené dovolatelky odmítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 7. 4. 1999 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalované vydavatelské společnosti bylo uloženo uveřejnit do 15 dnů od právní moci rozsudku na vlastní náklady v listu P. d. omluvu, kterou by vydavatel tohoto deníku vyslovil politování nad tím, že aniž byla zjišťována pravdivost anonymního dopisu, adresovaného ministru zdravotnictví MUDr. I. D., otiskl P. d. bez dalšího tento anonymní dopis, v němž byla zvlášť závažným způsobem napadána osoba a profesionální čest žalobce i způsobilost Fakultní nemocnice v P. a jejich zaměstnanců poskytovat řádnou zdravotní péči pacientům. Článek z 24. 10. 1998 byl uveřejněn i když Policie České republiky trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví odložila podle ustanovení § 159 odst. 1 trestního řádu, a to po zjištění, že podezření ohledně způsobené smrti konkrétních 14 pacientů operačními výkony (z nichž 9 bylo provedeno žalobcem) nebylo provedením znaleckého posudku doloženo, s tím, že ke smrti pacientů došlo buď pro vlastní onemocnění pacienta nebo pro obvyklou komplikaci po provedení velmi obtížného chirurgického výkonu a že smrti pacienta se v daném případě nedalo zabránit žádnou dostupnou zdravotnickou pomocí. Dva z anonymem uváděných pacientů vůbec nezemřeli a ve zbývajících případech nešlo o operace, které by provedl žalobce MUDr. K. N. Žalobce navrhl, aby v závěru uveřejněné omluvy bylo uvedeno, že s ohledem na to, že uveřejněním neověřených a zkreslujících údajů uvedených v článku z 24. 10. 1998 došlo k poškození občanské cti a odborné prestiže docenta N., omlouváme se tímto Doc. MUDr. N. za zveřejnění článku a za nevhodnou publicitu . Žalobce se dále domáhal, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobci 1,500.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.

Žalovaná vydavatelská společnost navrhla zamítnutí žaloby s tím, že existence a obsah anonymního dopisu, z něhož byly údaje použity v článku Je chirurg nevinný nebo má anonym pravdu? z 24. 10. 1998, byla nejen v P., ale i v okolí obecně známou, aniž by k tomu musel přispět P. d. svým článkem. Žalobce sám ve svém vyjádření k anonymnímu dopisu, jež bylo otištěno, informoval i o dalších anonymních dopisech, které jeho osobu minulosti postihly. Pole názoru žalované společnosti tu nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce jen tím, že periodický tisk informoval o existenci a obsahu jednoho anonymního dopisu, který v době uveřejnění této informace již byl předmětem veřejné diskuse. Žalobcem uváděný článek z 24. 10. 1998 v Plzeňském deníku byl koncipován jako zpravodajský útvar, obsahující dostupné informace, které se pisateli článku podařilo získat. V článku není sebemenší náznak toho, že by tyto údaje v anonymním dopise byly pravdivé, popřípadě že by autor článku byl o jejich pravdivosti přesvědčen. Pisatel článku také uváděl, že Česká lékařská komora sice obdržela stížnost na lékařské postupy žalobce, ale že na základě zjištěných skutečností nebyly v práci žalobce shledány žádné závady. Pisatel článku požádal také o vyjádření ředitelku Fakultní nemocnice v P., která hovořila ve prospěch žalobce, a zároveň dal možnost vyjádření i žalobci, takže mu bylo umožněno dementovat nařčení obsažené v anonymním dopisu. Nepříznivé následky nebyly žalobci způsobeny článkem, ale anonymním dopisem; byly to následky samotného dopisu a některé následky nebyly vůbec závislé na uveřejnění článku v P. d. (např. na neúspěch žalobce při jeho kandidatuře na získání profesorského titulu v červnu 1998 nemohl mít vliv článek z října 1998). Podle názoru žalované akciové společnosti nejsou tu dány zákonné předpoklady k přiznání náhrady nemajetkové újmy uplatňované žalobcem.

Krajský soud v Plzni rozsudkem z 12. 9. 2000, č. j. 19 C 26/99-99, rozhodl, že žalovaná akciová společnost V. L. P. je povinna na vlastní náklady uveřejnit v listu P. d. (způsobem odpovídajícím po všech stránkách uveřejnění článku z 24. 10. 1998) omluvu ve znění: V sobotu 24. 10. 1998 uveřejnil P. d. na první a deváté stránce článek pod názvem: Je chirurg nevinný nebo má anonym pravdu?, ve kterém byly citovány nebo volně parafrázovány části anonymního dopisu, adresovaného ministru zdravotnictví MUDr. I. D. V článku bylo hlavně zveřejněno, že se v anonymním dopise upozorňuje na nekvalitní práci Doc. MUDr. K. N., lékaře, který se prý při operacích dopouští na pacientech věcí, které nemají s chirurgií nic společného, jeho drastický způsob operování a mnohdy neúměrný rozsah operačního výkonu vede v řadě případů ke smrti nemocného; mezi anestesiology se losuje, kdo půjde uspávat pacienty panu docentovi, neboť nikdo nestojí o to, zažívat při operaci horor a stres. Článek v závěru citoval i výrok jedné z údajných bývalých pacientek N., která měla uvést, že málem umřela při jeho operaci . Byl však zamítnut žalobní návrh, aby omluva žalované žalobci obsahovala i údaj o tom, že MUDr. N. mnohokráte marně usiloval o profesuru a že tímto údajem došlo také k zásahu do práv žalobce na ochranu osobnosti. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobci 200.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy; byl však zamítnut žalobní návrh na zaplacení další částky náhrady 1,300.000,- Kč. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 8.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že podle výsledků provedeného dokazování nebyly údaje o žalobci v článku z 24. 10. 1998 pod názvem Je chirurg nevinný nebo má anonym pravdu? pravdivé a šlo přitom o údaje znevažující osobu žalobce. Šlo tedy o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 11 občanského zákoníku. Soud prvního stupně měl za to, že pokud jde o odpovědnost žalované vydavatelské organizace za tento zásah do osobnostních práv žalobce, je tato odpovědnost dána, třebaže při uveřejnění uváděných údajů bylo používáno výrazů údajně nebo prý ; článek však nevyloučil pochybnosti o dostatečné odborné způsobilosti žalobce k provádění chirurgických výkonů. Odpovědnost žalované akciové společnosti za následek neoprávněného zásahu nedosažení hodnosti vysokoškolského profesora však soud prvního stupně neshledal.

Přiměřeným zadostiučiněním za zjištěný neoprávněný zásah ze strany žalované akciové společnosti shledal soud prvního stupně omluvu ze strany žalované. Protože vážnost žalobce, jako lékaře, byla uveřejněním článku výrazně ohrožena, pokládal soud prvního stupně za důvodné i uložení náhrady nemajetkové újmy částkou 200.000,- Kč, nikoli však částkou vyšší.

Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením § 142 občanského soudního řádu.

Poté ještě Krajský soud v Plzni vydal doplňující rozsudek z 28. 3. 2002, č. j. 19 C 26/99-128, kterým doplnil svůj rozsudek z 12. 9. 2000, č. j. 19 C 26/99-99, dalším výrokem ve znění: Za zveřejnění údajů o obsahu anonymního dopisu, jehož údaje jsou nepravdivé, se panu Doc. MUDr. K. N., CSc., omlouváme .

O odvolání žalobce i žalované akciové společnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 12. 9. 2000, č. j. 26/99-99 (ve znění rozsudku z 28. 3. 2002, č. j. 19 C 26/99-128) rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 18. 6. 2002, sp. zn. 1 Co 133/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že znění omluvy bude obsahovat i další text vložený mezi slova horor a stres a Článek v závěru ; Je obava, že díky známostem by mohl docent N. získat profesuru, o níž mnohokrát marně usiloval . Jinak byl vyhovující výrok o uložení omluvy, vyhovující výrok o náhradě nemajetkové újmy a zamítavý výrok o náhradě nemajetkové újmy vyšší částkou než 200.000,- Kč potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 19.750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků řízení právo.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považuje za dostačující a správná; sdílel také názor soudu prvního stupně, že v řízení nebyla prokázána pravdivost tvrzení o žalobci v článku z 24. 10. 1998 s názvem Je chirurg nevinný nebo má anonym pravdu? , uveřejněném v P. d.; přitom šlo o tvrzení objektivně způsobilé přivodit újmu zejména na profesní cti žalobce. Odpovědnost za tento neoprávněný zásah se žalovaná společnost nemohla zbavit poukazem na to, že v článku uváděné tvrzení bylo uvozováno slovy údajně nebo prý .

Jako neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce posoudil odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) i v článku obsažené tvrzení, že je obava, že díky známostem by mohl docent Novák získat profesuru, o níž mnohokrát marně usiloval , a to jako tvrzení nepravdivé, objektivně způsobilé porušit, případně ohrozit osobnostní práva žalobce, zejména právo na jeho profesní čest. Proto byl odvolací soud toho názoru, že i za toto tvrzení je na místě přiznat žalobci omluvu ze strany žalované akciové společnosti. V tomto smyslu tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 3 a § 224 odst. 2 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou akciovou společnost zastupoval, dne 21. 8. 2002 a dovolání ze strany žalované společnosti bylo podáno u Krajského soudu v Plzni dne 20. 9. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné jednak pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; dovolatelka byla však i toho názoru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ; dovolatelka namítala rovněž, že řízení před soudy obou stupňů trpí procesními vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolávající se akciová společnost bylo toho názoru, že v daném případě nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce uveřejněním článku z 24. 10. 1998 v P. d. pod názvem Je chirurg nevinný nebo má anonym pravdu? . V článku uváděný anonymní dopis, týkající se žalobce, o němž uvedený článek informoval, byl věcí poměrně veřejně známou, neboť byl zaslán dosti širokému okruhu adresátů. Proto předmětem posuzování důvodnosti žaloby žalobce neměla být v daném případě pravdivost či nepravdivost údajů obsažených v anonymním dopise, nýbrž zvolený způsob předkládání informací o tomto anonymním dopise; v článku nebylo ostatně vůbec připouštěno, že by údaje v anonymním dopise mohly být pravdivé. O obsahu anonymního dopisu se hojně diskutovalo a proto také diskuse byla stimulem pro uveřejnění článku v P. d. ; proto byla o tomto dopise v článku z 24. 10. 1998 podávána informace, jak to předpokládal tehdy platný zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích. V informaci o existenci a obsahu anonymního dopisu nemohl být, podle názoru dovolatelky, spatřován neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Článek z 24. 10. 1998 Je chirurg nevinný nebo má anonym pravdu? byl koncipován jako zpravodajský útvar a nebyl zde dán prostor pro vyjádření názoru pisatele článku. V článku bylo uvedeno, že Česká lékařská komora sice obdržela stížnost na lékařské postupy žalobce, ale že na základě zjištěných skutečností nebyly shledány žádné závady. Dovolatelka proto je toho názoru, že byla oprávněna o anonymním dopise informovat a jí zvolený způsob informace byl v souladu s ústavně zakotvenou svobodou projevu.

Pokud odvolací soud nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně rozšířil znění omluvy, požadované žalobcem, tuto změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud dostatečně neodůvodnil, ani neuvedl, z jakého důvodu rozhodl v tomto smyslu odchylně od soudu prvního stupně. Výroková část, týkající se uvedené změny výroku rozsudku soudu prvního stupně, byla ostatně značně nepřehledná.

Odvolací soud, podle názoru dovolatelky, se nevypořádal s námitkami žalované a neodůvodnil ani, proč nevyhověl důkazním návrhům žalované, což se týkalo nejen otázky, zda tu došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti, ale i otázky zákonných předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tu, podle názoru dovolatelky, nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a mezi právními závěry.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je stanoveno, že odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se i nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu o změně rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, že soudem uložená omluva ze strany žalované vůči žalobci má obsahovat další přidaný text, zejména pokud tu šlo o doplnění znění omluvy celou další větou ( Je obava, že díky známostem by mohl docent N. získat profesuru, o níž mnohokráte usiloval ).

Pokud dovolání dovolatelky směřovalo proti dalšímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, tedy proti potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno návrhu žalobce na uložení povinnosti omluvit se žalobci a proti výroku o přiznání náhrady nemajetkové újmy částkou do 200.000,- Kč, šlo o dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, takže bylo nutno přípustnost dovolání v tomto rozsahu posoudit podle ustanovení § 239 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V tomto smyslu bylo třeba mít na zřeteli, že tu odvolací soud výrokem svého rozsudku nevyslovil, že je tu dovolání přípustné, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (v již uváděném znění), a nešlo tu také o případ uváděný v ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, když ze strany dovolávající se akciové společnosti nebyl před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu podán návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (jak to mělo výslovně na zřeteli ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu v již citovaném znění). Toto dovolání dovolatelky v takto uplatněném širším rozsahu proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nebylo tedy možné dovolání dovolatelky považovat za přípustné a bylo třeba přikročit k jeho odmítnutí.

Pokud šlo o posouzení dovolání dovolávající se akciové společnosti v jeho přípustném rozsahu, bylo nutno dovolání posoudit ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ohledně dvou základních uplatňovaných dovolacích důvodů, na něž bylo poukazováno v dovolání dovolatelky; 1. že řízení je, podle názoru dovolateky, postiženo jinou vadou, než které byly uvedeny v ustanovení § 237 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu v již citovaném znění); 2. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka spatřovala vadu řízení v postupu odvolacího soudu v nedostatečném odůvodnění rozšíření znění ukládané omluvy ze strany žalované vůči žalobci, jímž se odvolací soud odchýlil od rozsudku soudu prvního stupně, jako ž i v nepřehlednosti výrokové části rozsudku odvolacího soudu o této změně. Dále spatřovala dovolatelka vadu řízení v tom, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami žalované a neodůvodnil ani, proč nevyhověl důkazním návrhům žalované na doplnění dokazování ke zjištění skutkového stavu věci, pokud šlo o to, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce a zda tu byly předpoklady k přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích.

Dovolací soud měl při posuzování důvodnosti tvrzení dovolávající se akciové společnosti, že v řízení u odvolacího soudu došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, na zřeteli, že za vadu řízení je třeba považovat nesprávný postup v průběhu řízení a nikoli vadu, která se projevuje v samotném rozhodování (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Dále měl dovolací soud na zřeteli, že dovolatelkou vytýkaná neúplnost dokazování není v občanském soudním řádu sama o sobě zakotvena jako dovolací důvod a že v uveřejněné judikatuře bylo vyloženo (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů dovolání uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu o důvodech dovolání; dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu); rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jenž nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže osud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Vycházeje z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že tu v daném případě došlo v řízení u dovolacího soudu k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Při posuzování toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vycházel dovolací soud z právního názoru k výkladu ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku, vyjádřeného rovněž již v uveřejněné judikatuře soudů: Samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práv na ochranu její osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) . Z téhož právního závěru vycházel v daném případě i odvolací soud, když výrokem svého rozsudku zahrnul do znění omluvy, uložené k uveřejnění žalované akciové společnosti jako zadostiučinění za výrok o žalobci, jehož pravdivost nebyla v řízení prokázána, přičemž šlo o výrok, který, jak uváděl a dovozoval odvolací soud po zhodnocení nepochybně zjištěných skutkových okolností i obsahu a povahy zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti konkrétním výrokem, obsaženým rovněž (vedle dalších výroků) v článku v P. d. z 24. 10. 1998 Je chirurg nevinný nebo má anonym pravdu? . Také dovolací soud vychází z právního názoru, že zásadně se nelze úspěšně bránit proti žalobě na ochranu osobnosti tím, že žalovaní šířil jen údaje, které sám slyšel (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 195).

Za těchto uvedených okolností neshledal dovolací soud důvodným dovolání dovolatelky, pokud bylo přípustné jako směřující proti výroku rozhodnutí rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé; přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolávající se akciové společnosti podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu pro nedůvodnost odvolání v té části, v níž bylo přípustné. V dalším rozsahu, v němž byl výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním dovolateky také napaden (srov. § 242 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), bylo dovolání dovolatelky odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustné pro nesplnění zákonných předpokladů uvedených v ustanovení § 239 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolávající se akciová společnost nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelky dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní stanovisko žalobce, vyjádřené již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. července 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu