28 Cdo 2059/2009
Datum rozhodnutí: 15.03.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 3 obč. zák., § 39 obč. zák., § 1 odst. 1,2 předpisu č. 364/1990Sb.





28

Cdo 2059/2009


ROZSUDEK




Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců:
a) RNDr. V. S.
,
b) Ing. F. S.
,
c) J. K.
, všichni zastoupeni JUDr. Janem Štanglem, advokátem ve Vysokém Mýtě, Bratří Škorpilů 44, proti žalovaným:
1) E. R., 2) T. R.
, a oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem v Hradci Králové, Karla IV. č. 502,
3) Bytový podnik města Hradce Králové, s. p. v likvidaci
, se sídlem Hradec Králové, Kydlinovská 1521, zastoupen JUDr. Hubertem Kozlovským, advokátem v Hradci Králové 6, Pod Zámečkem 285/90,
4) město Hradec Králové
, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 810, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 221/2005, o dovolání žalovaných 1), 2) a žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2008, č. j. 20 Co 281/2008-231, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2008, č. j. 20 Co 281/2008-231,
se ve výrocích II., IV. zrušuje
a věc
se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.




O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve výroku I. rozsudku částečně potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž došlo k zamítnutí žaloby a výroku o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému 4). Ve vztahu k žalovaným 1) až 3) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že jako vlastníka spoluvlastnického podílu o velikosti 1443/10000 z celku na domě čp. 847 na pozemku parc. č. 936 v obci a katastrálním území H. K., zapsaného na LV č. 9009 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj Katastrální pracoviště Hradec Králové, odvolací soud ve výroku II. rozsudku určil Českou republiku Bytový podnik města Hradec Králové, s. p. v likvidaci (žalovaný 3/). Ve výroku III. rozsudku odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobci a žalovaným 4) tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z nich. Ve výroku IV. rozsudku rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) až 3) tak, že povinnost k jejich náhradě uložil žalovaným 1) až 3).


Ve věci se žalobci domáhali určení, že vlastníkem podílu ve výši 1443/10000 z celku na výše specifikované nemovitosti (domu, pozemek je celý ve spoluvlastnictví žalobců) je vedle jejich spoluvlastnických podílů - město Hradec Králové, případně Česká republika s právem hospodaření pro Bytový podnik města Hradec Králové v likvidaci. Uvedený podíl vyplývá z právního úkonu ze dne 19. 11. 1990, a to z kupní smlouvy uzavřené s Bytovým podnikem města Hradec Králové (v současné době v likvidaci), podle níž získali do vlastnictví (společného jmění) tento podíl na domě žalovaní 1) a 2) jako předchozí nájemci a poté uživatelé bytu v domě. Žalobci však poukazovali na neplatnost této smlouvy kvůli jejímu rozporu se zákonem. Smlouva byla uzavřena v době, kdy platilo zákonné opatření č. 364/1990 Sb., podle něhož státní podniky nemohly mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví k majetku, s nímž oprávněně hospodařily. Výjimky z této zásady pak mohl poskytnout pouze zakladatel podniku (což se zde nestalo). Dále žalobci poukázali na skutečnost, že již 15. 9. 1990 bylo požádáno o vrácení předmětného domu čp. 847 v K. ul. Poté však vyčkali se svým požadavkem zvláštního zákona (č. 87/1991 Sb.). Dne 3. 4. 1991 M. S. spolu s ostatními žalobci vyzvala žalovaného 3), aby jim byl předmětný dům navrácen. Dne 25. 10. 1991 byla mezi jednak žalovaným 3) a dále M. S. a nynějšími žalobci uzavřena restituční dohoda o vydání domu do podílového spoluvlastnictví žalobců - každý jednu ideální čtvrtinu nemovitosti. Dohoda byla registrována, avšak tato registrace byla Nejvyšším soudem ČR dne 29. 5. 1992 zrušena. Dne 19. 4. 1993 byla mezi stranami uzavřena dohoda nová, na základě které byla žalobcům vydána pouze majoritní část nemovitosti (vyjma podílu odkoupeného žalovanými 1/ a 2/), a každému připadl podíl na domě ve výši 8557/40000 z celku. Dohoda byla podepsána všemi čtyřmi původními žalobci.


Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co mu byla věc vrácena odvolacím soudem s tím, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu o tom, že žalobci mají na určení vlastnictví naléhavý právní zájem. Soud posuzoval především tvrzení žalobců, podle kterých nemohl žalovaný 3) jemu svěřený majetek (podíl) převést dne 19. 11. 1990 do vlastnictví žalovaných 1) a 2), protože se nejednalo o úkon v rámci obvyklého hospodaření podniku. K tomu soud uzavřel, že předmětem činnosti podniku byl mj. prodej, resp. převod objektů s jeho právem hospodaření i občanům, tedy i prodej bytů do osobního vlastnictví občanům. Poukázal i na ustanovení § 69 odst. 3 tehdy platného hospodářského zákoníku a na zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, podle nichž byl takový převod možný. Soud prvního stupně z tohoto důvodu žalobu zamítl.


Odvolací soud se však se závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Při posuzování platnosti kupní smlouvy z 19. 11. 1990 mezi Bytovým podnikem a R. poukázal na skutečnost, podle které soud přihlíží k tzv. absolutní neplatnosti kupní smlouvy z úřední povinnosti, a není tak vázán pouze důvody uvedenými účastníky řízení. I když žalobci tvrdili jako důvod neplatnosti smlouvy její rozpor se zákonem, odvolací soud doplnil, že její neplatnost je možné posuzovat též s ohledem na § 39 obč. zák., tedy pro její (ne)soulad s dobrými mravy. Žalovaný 3) totiž v době prodeje bytu prokazatelně věděl o tom, že k domu a pozemku bude žalobci uplatněn restituční nárok, a navíc bylo zřejmé, že bude vydán právní předpis, umožňující zmírnění křivd spáchaných na původním vlastníkovi domu (zákon č. 87/1991 Sb.). Dále se soud zabýval i otázkou obvyklého hospodaření v rámci činnosti žalovaného 3). Odvolací soud konstatoval, že činnost podniku, spočívající zejména v zajišťování hospodaření, údržbě a opravách bytového fondu včetně zabezpečování dalších služeb a prací spojených s užíváním objektů, je možné posuzovat jako obvyklé hospodaření. Další zapsaný předmět podnikání žalovaného 3), tj. prodej či převod objektů s právem hospodaření a převod bytu do osobního vlastnictví občanů, však podle názoru soudu za obvyklé hospodaření považovat nelze. Vznikl tedy rozpor s ustanovením § 1 odst. 1 citovaného zákonného opatření, neboť pro státní podnik v té době platil zákaz převodu nemovitostí (kromě obvyklého hospodaření, o což nešlo); žalobci jako oprávněné osoby uplatnili svůj nárok na vydání nemovitostí ještě před účinností zákona č. 172/1991 Sb., nemovitosti tedy nemohly přejít ani do vlastnictví obce; vedle podílů žalobců tak vlastníkem sporného spoluvlastnického podílu zůstal stát s právem hospodaření pro žalovaného 3).


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1), 2) a dále též žalovaný 3) dovolání.


Žalovaný 3) v dovolání tvrdil, že odvolací soud svévolně, bez jakékoliv právní opory rozdělil činnosti žalovaného 3) na obvyklé hospodaření a činnost dílčí. Předmět podnikání žalovaného 3) byl v době uzavření smlouvy řádně zapsán do obchodního rejstříku a je tak nutné zapsané činnosti považovat za obvyklé hospodaření podniku. Současně uvedl, že podle jeho názoru není důvodu v dané věci aplikovat ustanovení § 39 obč. zák., resp. jeho část o rozporu s dobrými mravy. Neplatnost právních úkonů bylo v té době možné posuzovat pouze s ohledem na jejich rozpor se zákonem či obcházení zákona, případně stran rozporu se zájmy společnosti. Žalovaný 3) navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.


Žalovaní 1) a 2) podali dovolání společně a vedle skutečností tvrzených žalovaným 3) uvedli, že žalobci podle jejich názoru na učení nemají naléhavý právní zájem a nesvědčí jim ani aktivní věcná legitimace (odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 17/95). Svůj názor o platnosti sporné kupní smlouvy dále podpořili odkazy na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Poukázali rovněž na ústavní garance svého vlastnického práva, dlouhou dobu svého užívání bytu a na skutečnost, zda bylo vůbec možné žalovat na určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na domě, když se tento dům rozpadl na jednotlivé byty poté, co byl jeden z nich prodán žalovaným 1) a 2).


K dovoláním se vyjádřili žalobci, kteří shodně navrhli dovolání zamítnout; plně se ztotožnili se závěry odvolacího soudu, a to jak po stránce věcné, tak i po stránce právního posouzení věci. Pokud šlo o soudem posuzovanou (ne)platnost kupní smlouvy z 19. 11. 1990, žalobci trvali na jejím rozporu s tehdejší právní úpravou.


Nejvyšší soud zjistil, že všichni žalovaní 1) až 3), zastoupení advokáty, podali dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalovaní oprávněně dovozovali s ohledem na diformitu rozsudků soudu prvního a druhého stupně z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvody, jak vyplývá z textu obou dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., tedy pro procesní vadu s následkem nesprávného rozhodnutí a pro nesprávné právní posouzení věci; důvod podle odst. 3 téhož ustanovení nelze z textu dovolání spolehlivě dovodit.


Dovolání jsou důvodná.


Dovolací soud by nezpochybňoval závěry učiněné odvolacím soudem ohledně rozsahu obvyklého hospodaření Bytového podniku a tedy neplatnosti smlouvy ze dne 19. 11. 1990 pro rozpor s citovaným ustanovením zákonného opatření č. 364/1990 Sb., když navíc souhlas zakladatele podle § 1 odst. 2 opatření nebyl udělen a Bytový podnik věděl, že bude vydána restituční úprava, k jejíž aplikaci žalobci směřují.




Nelze však opomenout
zásadní mezeru v právním posouzení věci odvolacím soudem
. Ten totiž nevzal v úvahu následující popsaný právní úkon.


Jak zjistil již soud prvního stupně,
žalovaný 3) uzavřel dne 19. 4. 1993 s žalobci a M. S. novou a již platnou dohodu o vydání věci.


V čl. IV. této dohody je uvedeno, že v průběhu správy předmětné nemovitosti došlo k prodeji jednoho bytu do osobního vlastnictví manželům R. Žalobcům, společně s M. S, může tak být vydána pouze
část domu č. p. 847
na K ul. v kat. úz. H K
každému v poměru ve výši 8557/40000
z celku (sníženém o prodaný byt), společně se stavební parcelou č. 936, zde podílem každému 1/4. Všichni nabyvatelé s těmito skutečnostmi souhlasili s tím, že do katastru nemovitostí budou, ve vztahu k domu, zapsány tyto podíly (čl. VII. dohody):


1) M. S. 8557/40000

2) RNDr. V. S. 8557/40000

1)
3) Ing. F. S. 8557/40000

4) J. K. 8557/40000

5) manželé R. 5772/40000 z celku.


Nabyvatelé na závěr dohody svými podpisy stvrdili, že souhlasí s obsahem dohody s tím, že dohoda byla sepsána na základě pravdivých údajů a je výrazem jejich pravé a svobodné vůle (čl. VIII. dohody). Současně byl podán návrh na zahájení správního řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Z obsahu spisu, resp. z přiloženého výpisu z katastru nemovitostí ze dne 2. 9. 2005 vyplývá, že vklad byl proveden k datu 2. 7. 1993.


Žalobci se tak dostali do situace, kdy - v rozporu s právní jistotou ohledně vlastnictví domu - napadají právní úkon, jehož byli účastníky. Poněvadž kromě této žaloby jejich dalším procesním úkonem byla žaloba na neplatnost smlouvy ze dne 19. 11. 1990, podaná dne 26. 1. 1994 (zamítnuta oběma nižšími instancemi pro nedostatek naléhavého právního zájmu, viz sp. zn. 8 C 26/94, odvolací soud rozhodl dne 21. 10. 1998), je zřejmé, že tu minimálně od roku 1998 do roku 2005 (podání této žaloby) existoval pokojný stav stran užívání předmětného bytu manželi R. Odvolací soud pak zneplatnil smlouvu ze dne 19. 11. 1990 po 18 letech poté, co byla uzavřena; časové rozpětí mezi restituční dohodou ve prospěch R. a závěrem odvolací instance je 15 let.


Podle ustanovení § 2 odst. 3 obč. zák. si mohou účastníci upravit dohodou vzájemná práva a povinnosti odchylně od zákona, nejde-li o kogentní ustanovení a jestliže to zákon nezakazuje.


Ve světle tohoto ustanovení je zjevné, že zákonná úprava restitučních dohod je velmi kusá vezme odvolací soud v úvahu, zda mohli restituenti právním úkonem ze dne 19. 4. 1993 uznat spoluvlastnický podíl manželů R. na domě či jej takto založit; též vezme v úvahu alternativu konvalidace sporné smlouvy z roku 1990 restituční dohodou.


Ve vztahu ke smlouvě mezi Bytovým podnikem a R. z 19. 11. 1990 odvolací soud přihlédne ke kritériím, která předestřel ohledně posuzování platnosti právních úkonů podle § 39 obč. zák.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 87/04
, citovaném v dovolání prvních dvou žalovaných.


Na okraj Nejvyšší soud uvádí, že osnova nového občanského zákoníku hovoří mj. o posouzení platnosti právního jednání též s ohledem na předchozí okolnosti a upravuje též možnost zpětného uznání jinak neplatného právního aktu (§ 504, § 529). Jde zajisté o poznámku nikoli právně relevantní; může sloužit jen jako pomůcka při takovém výkladu zákona, který bere v úvahu smluvní svobodu účastníků občanskoprávních vztahů.


Dovolací soud z uvedených důvodů zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).


V dalším průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech řízení o dovolání, bude odvolací soud vázán právním názorem dovolací instance (§ 243d odst. 1 a návazná ustanovení o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 15. března 2011


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu