28 Cdo 2057/2007
Datum rozhodnutí: 07.06.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2057/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně a) Z. H., zastoupené advokátkou, a b) K. H., proti žalovanému L. Č. r., s. p., o náhradu za trvalé porosty a o povinnost zalesnit pozemek, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 41/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2006, č. j. 56 Co 265/2006-154, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 27. 10. 2006, č. j. 56 Co 265/2006-154, byl v odstavci I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28.6.2004, č. j. 14 C 41/2003-100, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 4.472,10 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.1.1998 do zaplacení a současně žaloba na uložení povinnosti žalovanému osázet svými náklady plochu 0,62 ha pozemku parcely č. 224 v k. ú. S. V., sazenicemi smrků o velikosti 30 cm nad krčkem, stáří 3 až 4 roky, v počtu 2.500 kusů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Pozemkového úřadu, O. ú. v N. J. ze dne 15. 6. 1993, č. j. PÚ/2123/91-Va-203-B, které nabylo právní moci dne 5. 7. 1993, byla schválena dohoda o vydání nemovitostí uzavřená mezi účastníky dne 12. 2. 1993. Vzal za prokázané, že výše uvedená dohoda obsahovala též ujednání, že případné náhrady budou řešeny dodatkem k dohodě po předložení znaleckého posudku. Dále zjistil, že v době vydání pozemku parcely č. 224 v obci F., katastrální území S. V., byl tento zalesněn, a to porostem nesrovnatelným s trvalým porostem v roce 1981 a náhrada za znehodnocení trvalých lesních porostů na pozemku parcely č. 224 byla stanovena částkou 4.472,10 Kč, přičemž nárok na náhradu uplatnila žalobkyně u žalovaného písemnou výzvou ze dne 16. 7. 1993. Dále vzal za prokázané, že dne 16. 6. 2004 žalovaný namítl promlčení nároku žalobkyně.


Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení § 13 odst. 3 a § 15 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě ), ve znění zákona č. 183/1993 Sb. zaujal názor, že pokud žalobkyně uplatnila nárok na náhradu u žalovaného písemně dne 16. 7. 1993, stalo se tak v průběhu objektivní i subjektivní lhůty a její právo nezaniklo, přičemž subjektivní šestiměsíční lhůta počala běžet dne 1. 7. 1993 a skončila ke dni 1. 1. 1994. Vyslovil závěr, že podle § 16 odst. 4 zákona o půdě byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni finanční náhradu v šestiměsíční lhůtě od doručení výzvy, tedy do 16. 1. 1994. Podle odvolacího soudu pokud tak žalovaný neučinil, mohla žalobkyně uplatnit právo na splnění téže povinnosti u soudu poprvé dne 17. 1. 1994 ve smyslu § 559 odst. 2 a § 563 o.z. a téhož dne počala běžet tříletá promlčecí lhůta podle § 101 o. z., která skončila ke dni 17. 1. 1997. Vyslovil, že žalobě podané po jejím uplynutí dne 7. 5. 2002 nelze vyhovět z důvodu vznesené námitky promlčení proti nároku na zaplacení finanční náhrady v částce 4.472,10 Kč a tuto námitku nelze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.


Dospěl dále k závěru, že na projednávanou věc nelze aplikovat ustanovení § 15 odst. 3, 4 zákona o půdě, neboť tato ustanovení se vztahují pouze na případy, kdy v době vydání není na pozemku žádný trvalý porost. Dodal, že povinné osobě tedy nelze uložit povinnost zalesnit pozemek a dopěstovat les do zajištěné kultury. Uzavřel, že je vyloučeno, aby oprávněná osoba vedle sebe uplatnila nárok na finanční náhradu za znehodnocený trvalý porost na vydávaném pozemku a současně nárok na zalesnění téhož pozemku.


Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam. Podle dovolatelky teprve od stanovení výše náhrady za nesrovnatelný lesní porost mohla s žalovanými jednat o vyplacení náhrady. Namítala, že k poskytnutí náhrady ze strany žalovaných nedošlo, proto podala žalobu na plnění. Dále tvrdila, že s ohledem na celý průběh věci bylo jednání žalovaných účelové a vznesení námitky promlčení považovala ze strany žalovaných za jednání v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 o. z. Konstatovala, že k vydání náhrady vyzvala žalované v zákonem stanovené lhůtě a z vyjádření žalovaných bylo patrno, že jí chtěly poskytnout náhradu v požadované výši. Odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 309/95 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2686/2000. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


O takový případ v posuzované věci nejde.


S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.


Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na závěru, zda žalobkyni přísluší náhrada za znehodnocení trvalých lesních porostů na pozemku parcely č. 224 stanovená částkou 4.472,10 Kč a současně nárok na zalesnění téhož pozemku. Odvolací soud správně aplikoval v úvahu přicházející ustanovení zákona, jmenovitě § 100 odst. 1, 101 o.z. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že nárok na finanční náhradu za znehodnocený trvalý porost na vydávaném pozemku je promlčen. Jestliže žalovaný uplatnil námitku promlčení, nelze promlčené právo žalobkyni přiznat. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, vztahujícímu se k aplikaci ustanovení § 13 odst. 3 zákona o půdě, přičemž v projednávané věci nebyly shledány ani důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly spatřovat v uplatněné námitce promlčení rozpor s dobrými mravy.


Dovolací soud nemá ani pochybnosti o správnosti závěru odvolacího soudu, že pokud byl předmětný pozemek v době vydání zalesněn, nelze uložit povinné osobě povinnosti ve smyslu ustanovení § 15 odst. 4 zákona o půdě. Odvolací soud rovněž správně konstatoval, že v dané věci nelze současně uplatnit nárok na finanční náhradu za znehodnocený trvalý porost a současně nárok na zalesnění téhož pozemku.


K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29.6.2004, sp. zn. 28 Cdo 7/2004.


Dovolací soud považuje za vhodné dodat, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 309/95 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 2686/2000, je v dané věci nepřípadný.


Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003.


Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam.


Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo sice odmítnuto, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. června 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý


předseda senátu