28 Cdo 2054/2002
Datum rozhodnutí: 12.11.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2054/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. T., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2002, sp. zn. 53 Co 74/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 428/99 (žalobce M. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované M. T., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl rozsudkem ze dne 2. 10. 2001, č. j. 23 C 428/99-82, tak, že žalovaná je povinna vyklidit jednopokojový byt s příslušenstvím č. 9, II. kategorie, v 1. patře (2. podlaží) domu čp. 738 v P., B. ulici č. 36 a byt vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3.875,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Soud prvního stupně dovodil, že žaloba se důvodně opírala o ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku o ochraně vlastnického práva. Na žalovanou totiž nepřešlo nájemní právo podle ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku. Tvrdila-li žalovaná, že v den smrti nájemce J. H.(3. 3. 1996) s ním bydlela jako vnučka ve společné domácnosti a že nemá vlastní byt, pak se jí již existenci prvně uvedené zákonné podmínky nepodařilo prokázat. V případě žalované a nájemce J. H. nešlo o trvalé soužití (pokud vůbec společně v bytě bydleli), nýbrž pouze o dočasné řešení konfliktní rodinné situace na straně žalované. Ta opustila byt dosud užívaný spolu s matkou, neboť se neshodla s jejím druhem a přála si, aby matka vztah ukončila a ona se mohla vrátit zpět. V tomto smyslu také vypovídal otec žalované, svědek T. Soud prvního stupně dále vyšel z výpovědí svědků Š. a S., kteří byli nájemníky v domě a podle nichž bydlel J. H. v bytě sám, odkázán na cizí pomoc. Matka žalované M. T. svědčila podle soudu prvního stupně k údajnému soužití žalované s dědečkem nevěrohodně, s rozpory v časových údajích. Ostatní svědkové neuvedli relevantní skutečnosti.

Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil dne 20. 5. 2002, pod sp. zn. 53 Co 74/2002, rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 1.975,- Kč k rukám jeho právního zástupce.

Odvolací soud převzal hodnocení výpovědí svědků soudem prvního stupně a označil je za logicky skloubené a vnitřně nerozporné. Podle odvolacího soudu nebylo nutné vyslechnout svědkyni K., jak navrhovala žalovaná, neboť toto svědectví by již nezvrátilo úvahy soudu prvního stupně. Z téhož důvodu ani odvolací soud nečetl k důkazu evidenční listy k bytu, v nichž byla žalovaná od roku 1994 vedena jako osoba spolužijící. Žalovaná tvrdila, že se do bytu přestěhovala v prosinci roku 1995, a údaje z předchozího období tedy její obraně nemohly prospět. Odvolací soud nepovažoval za prokázané, že by se do bytu v prosinci 1995 žalovaná nastěhovala.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost zakládala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřovala v řešení právní otázky posouzení přechodu nájmu bytu podle ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku. V řízení byla podle žalované nesprávně posouzena podmínka vedení společné domácnosti v den smrti jejího dědečka. Zákon neuvádí, že by podmínkou přechodu nájemního práva byla trvalost soužití v bytě s nájemcem. Podmínka vedení společné domácnosti však splněna byla žalovaná měla v bytě své věci, finančně se na chodu domácnosti podílela, prala a uklízela. Žalovaná nemá vlastní byt. Vedení společné domácnosti s dědečkem nebylo účelové se záměrem později nabýt nájemní právo, šlo o dočasné řešení rodinné situace.

Žalovaná dále namítla, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy. Svědek Š. sděloval soudu jen své dojmy, nikoli prokazatelné skutečnosti. Výpověď svědkyně S. byla uvedena se záměnami osob, s kterými se svědkyně měla setkat. Nebyl vzat v úvahu obsah výpovědí svědků S. a Č., třebaže první z nich v bytě prováděl opravy, zajišťované žalovanou, a druhý prokazoval přestěhování žalované do bytu k dědečkovi. V řízení měl být proveden důkaz výslechem navrhované svědkyně K. a soud prvního stupně vyhlásil rozsudek při jednání, při němž nebyl (omluveně) přítomen zástupce žalované a žalovaná nebyla poučena ve smyslu § 119a odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka, s ohledem na tvrzený zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, předpokládala existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (nesprávné právní posouzení věci) a navrhla rozsudky soudů obou instancí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu). Vzhledem k tomu, že nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, b/ občanského soudního řádu (rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen, bez předchozího zrušení a vrácení věci), zabýval se dovolací soud zbylým důvodem přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Jak se dále uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 téhož předpisu, má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Pro rozsudek odvolacího soudu byl v projednávané věci po hmotněprávní stránce rozhodný výklad ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku o přechodu nájmu bytu. Podle citovaného ustanovení, jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Výklad ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku je v soudní praxi konstantní. Má-li jiná fyzická osoba vstoupit do práv a povinností dosavadního nájemce v důsledku jeho úmrtí, považuje se podmínka existence společné domácnosti za splněnou, jestliže tato osoba bydlí v rozhodné době v bytě s nájemcem jako příslušník jeho domácnosti.Není nezbytné, aby žila s nájemcem ve spotřebním společenství. Oprávněně se však přepokládá, jde-li o přechod nájmu na dobu neurčitou, vůle této osoby trvale byt spoluužívat. Tyto závěry vyplývají již z rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1982. Interpretace projevu vůle nástupce v nájemním vztahu, směřujícího k trvalému bydlení, je přitom dostatečně široká. Připouští se závěr o trvalé příslušnosti k domácnosti u osoby, která se do bytu přestěhovala s úmyslem pečovat o zdravotně postiženého (nemohoucího) nájemce. Podobně mohou být zjištěny okolnosti, svědčící o souhlasném úmyslu nájemce a osoby s ním v bytě žijící žít v trvalém životním společenství. Oproti tomu však nestačí, aby osoba jen občas nájemce navštěvovala, poskytovala mu jen přechodnou či příležitostnou výpomoc, nebo byla v bytě nájemce jen formálně hlášena k trvalému pobytu.

Nedostatek vůle žalované k trvalému soužití s nájemcem J. H., ostatně připuštěný i v dovolání (formulace o dočasném řešení rodinné situace ), dovodil ve věci pouze soud prvního stupně. Odvolací soud opřel své právní posouzení věci o skutkový závěr, že žalovaná neprokázala své nastěhování se do bytu v prosinci 1995 (a nemohla být tedy splněna podmínka soužití ve společné domácnosti v den smrti nájemce). Jen na okraj třeba dodat, že žádný z uvedených soudů se vzhledem k citovaným závěrům nezabýval otázkou, zda žalovaná měla či neměla vlastní byt.

Při posuzování podmínek přechodu nájmu bytu podle ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku ze strany odvolacího soudu, jehož rozsudek byl dovoláním napaden, nedošlo k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud se dovoláním nastolenou právní otázkou trvalosti soužití žalované s nájemcem ani nezabýval a při aplikaci ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku dospěl k závěru, že se žalovaná do bytu nenastěhovala a nebyla příslušnicí domácnosti nájemce v den jeho smrti. Rozsudek odvolacího soudu tedy nemá z tohoto hlediska po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu).

Rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ani z dalších důvodů, uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu. Nelze uzavřít, že by šlo o právní otázku nevyřešenou dosavadní judikaturou dovolacího soudu, nebo že by o takové otázce rozhodovaly odvolací soudy nebo dovolací soud rozdílně.

Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka také namítala nesprávné hodnocení svědeckých důkazů soudem prvního stupně, neprovedení navrhovaného důkazu výslechem svědkyně soudy obou stupňů a nesplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně, v jehož důsledku žalovaná nevyužila možnost navrhnout další důkazy. Všechny tyto námitky jsou procesního charakteru a nemohly být vzaty v úvahu při posuzování přípustnosti dovolání, omezeném ze zákona na případný rozpor řešení právní otázky s hmotným právem. Nebylo-li dovolání shledáno přípustným, nebyl dovolací soud oprávněn přihlédnout ani k případným vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 občanského soudního řádu, ani k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 téhož předpisu).

Odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady (§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 občanského soudního řádu). Takovým návrhem je i dovolání. Žalobci však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 12. listopadu 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r.

předseda senátu