28 Cdo 2052/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb., § 8 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 2052/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání České republiky-Kanceláře prezidenta republiky, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště v Hlavním městě Praze, 100 00 Praha, 10, Kodaňská 1441/96, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 3.3.2005, sp.zn. 20 Co 536/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 12 C 25/2000 (žalobců 1. V. T., 2. N. T., 3. J. Š., zastoupených advokátkou, proti žalované České republice-Kanceláří prezidenta republiky, 119 08 Praha 1-Hrad, za niž jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o vydání nemovitostí, za vedlejšího účastenství v řízení S. P. h., zastoupené advokátem, takto:

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 3.3.2005, sp.zn. 20 Co 536/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21.9.2004, čj. 12 C 25/2000-68.

II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 10.2.2000, aby žalované bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 193 s pozemkem parc. č. 374 (o výměře 275 m2) v P. V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastnicí uvedených nemovitostí byla J. J., která zemřela 2.8.1962. Žalobci jsou jejími potomky a dědici. Podle názoru žalobců byly uvedené nemovitosti převzaty státem v roce 1956 s poukazem na vládní nařízení č. 55/1954 Sb., ale stalo se tak v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Správní rozhodnutí v této souvislosti bylo vydáno rozhodnutí jen o výši náhrady za nemovitosti v chráněné oblasti P. h., z 21.2.1956, čj. Výst./13-278 78/55-Po, Výst./99-d-193/IV, odboru výstavby bývalého Úřadního národního výboru h. m. P. Žalobci vyzvali k vydání těchto nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaná Česká republika-Kancelář prezidenta republiky, měla za to, že by řízení v této právní věci mělo být zastaveno, když žalobci nesprávně označili žalovanou jako Českou republiku-S P. h., která jako příspěvková organizace žalobci uváděné nemovitosti pouze spravuje, ale nemá k nim právo hospodaření. Jinak byla žalovaná toho názoru, že žalobci uváděné nemovitosti přešly na stát v souladu s ustanoveními vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti P. h., a podle vyhlášky Ústředního národního výboru h. m. P. č. 27/1955, o vymezení chráněné oblasti P. h.; na základě těchto právních předpisů bylo také vydáno rozhodnutí odboru pro výstavbu rady Ústředního národního výboru h. m. P., čj. Výst. 13-28 834/55-Po, o tom, že tyto nemovitosti přecházejí do vlastnictví státu a že se za ně poskytuje náhrada. Mezi žalobci a S. p. h. probíhalo rovněž předcházející řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 16 C 2/92, které skončilo zamítnutím žaloby žalobců.

V průběhu řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 12 C 25/2000 vstoupila S. p. h. do tohoto řízení jako vedlejší účastník; podle názoru tohoto vedlejšího účastníka řízení ztratil žalobci uváděný dům čp. 193 v P. provedenou přestavbou svůj stavebně technický charakter.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21.9.2004, čj. 12 C 25/2000-68, bylo rozhodnuto, že se ukládá žalované České republice-Kanceláři prezidenta republiky uzavřít (do 3 dnů od právní moci rozsudku) se žalobci dohodu o vydání domu čp. 193 s pozemkem parc. č. 374 (o výměře 275 m2), a to žalobkyni J. Š. z jedné ideální poloviny, žalobci V. T. z jedné ideální čtvrtiny a žalobkyni N. T. z jedné ideální čtvrtiny. Žalované bylo uloženo nahradit žalobcům 5.375 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že původním vlastníkem domu čp. 193 a pozemku parc. č. 374 (o výměře 275 m2) byla J. J. a že podle výsledků řízení o dědictví po této zůstavitelce (jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 1 D 821/62) i v řízení i po jejím dědici V. M. (jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 13 D 1057/2002) jsou žalobci právními nástupci původní vlastnice J. J., a to žalobkyně Julie Šedivá z jedné poloviny a žalobci V. T. a N. T. každý z jedné čtvrtiny. Uvedené žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněné osoby podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 164/1994 Sb.); podle názoru soudu prvního stupně žalobci vyzvali žalovanou do 6 měsíců k vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovanou pokládal soud prvního stupně za povinnou osobu, která je nyní v soudním řízení zastoupena ve smyslu ustanovení zákona č. 201/2002 Sb. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Pokud šlo o přechod vlastnického práva k žalobci uváděným nemovitostem, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tu nemohlo přejít na stát podle vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti P. h., a ani podle vyhlášky Ústředního národního výboru h. m. P., uveřejněné v částce 14/1955 Sbírky nařízení, vyhlášek a instrukcí Ústředního národního výboru h. m. P. Tehdy platná Ústava (zákon č. 150/1948 Sb.) umožňovala omezit soukromé vlastnictví jen zákonem a vyvlastnit jej jen na základě zákona, což se v daném případě nestalo. Rozhodnutí odboru výstavby rady Ústředního národního výboru h. m. P. z 21.2.1956, čj. Výst. 13 278 78/55, bylo pak pouze rozhodnutím o náhradě za nemovitosti uváděné žalobci. Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že k přechodu vlastnického práva na stát tu došlo bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Shledal proto soud prvního stupně žalobu žalobců důvodnou. Námitku žalované (jakož i vedlejšího účastníka řízení), že domovní nemovitost tu ztratila svůj stavebně technický charakter, pokládal soud prvního stupně za účelovou, když tato námitka byla poprvé vznesena v roce 2004, tedy po uplynutí 12 let poté, kdy se žalobci domáhali vydání sporných nemovitostí . O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalované České republiky a vedlejšího účastníka řízení-S. p. h. proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21.9.2004, čj. 12 C 25/2000-68, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 3.3.2005, sp.zn. 20 Co 536/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku ve věci samé. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že výše náhrady nákladů řízení byla stanovena částkou 12.450 Kč (namísto soudem prvního stupně stanovené částky 5.375 Kč). Žalované České republice-Kanceláři prezidenta republiky bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.590 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání obou odvolatelů nebylo shledáno důvodným.

Podle názoru odvolacího soudu nedošlo v tomto řízení k vadě spočívající v nesprávném označení žalované, neboť v průběhu řízení žalobci odstranili tuto vadu a uvedli jako žalovanou Českou republiku-Kancelář prezidenta republiky (jako organizační složku ve smyslu ustanovení § 21a odst. 1 občanského soudního řádu) ve znění účinném ke dni 18.5.2001, která podle ustanovení zákona č. 114/1993 Sb. vykonává právo hospodaření k nemovitému majetku, tvořícímu areál P. h.

Odvolací soud dále poukazoval na řízení, které bylo již dříve vedeno mezi týmiž účastníky řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 16 C 2/92, a měl za to, že zjištění učiněná v tomto řízení měla význam i pro řízení i v této právní věci sp.zn. 12 C 25/2000. Jednak bylo v tomto řízení postaveno najisto, že žalobci jsou závětními dědici zemřelé J. J., původní vlastnice sporných nemovitostí, jakož i to, že žalobci podali včas výzvy k vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

V otázce žalovanou tvrzené ztráty původního stavebně technického charakteru domu čp. 192 v P. odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně o účelovosti takto vznesené námitky žalované, která však nebyla blíže vysvětlena a specifikována, když ani nebyla doložena existencí zásadní přestavby uvedeného domu.

Odvolací soud se pak rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že tu na základě vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti P. h., nemohlo dojít k odnětí vlastnického práva k nemovitostem. Podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 150/1948 Sb. bylo totiž možné vyvlastnění jen na základě zákona za náhradu. Nešlo tu také o případ vyvlastnění na podkladě rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Soud odvolací měl i za to, že vládním nařízením č. 55/1954 Sb. byl překročen rámec zmocnění, daného ustanovením § 14 zákona č. 2/1954 Sb., o státním plánu rozvoje národního hospodářství Československé republiky na rok 1954. Vládní nařízení č. 55/1954 Sb. nemohlo být normou umožňující přechod vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Došlo tu tedy k převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Vzhledem k těmto okolnostem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1, § 220 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen za Českou republiku Úřadu pro zastoupení státu ve věcech majetkových dne 24.3.2005 a dovolání ze strany žalované bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 23.5.2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že v řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že tu nemovitosti, uváděné žalobci, přešly na stát bez právního důvodu. Vládní nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti P. h., je stále platnou právní normou, vyhlášenou ve Sbírce zákonů, umožňující, aby její aplikací došlo k platnému přechodu vlastnických práv na stát; vládní nařízení č. 55/1954 Sb. bylo přijato postupem, který byl stanoven zákonem č. 2/1954 Sb., o státním plánu rozvoje národního hospodářství Československé republiky na rok 1954, a bylo schváleno Národním shromážděním; k této ratihabici došlo 23.3.1955. Jde tu tedy o právní předpis, který nebyl zrušen a který také způsobil změnu vlastnictví konkrétních nemovitostí, a to ke dni jeho účinnosti (k 16.12.1954). Za nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, které přešly na stát na základě vládního nařízení č. 55/1954 Sb., byla také vyplacena náhrada v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 228/1951 Úředního listu. Podle názoru žalované nelze na tento případ aplikovat zákon č. 87/1991 Sb.

Dovolatelka byla i toho názoru, že rozsudek odvolacího soudu je v daném případě nevykonatelný, neboť povinnost uzavřít dohodu o vydání věcí je tu ukládána Kanceláři prezidenta republiky, která k předmětným nemovitostem nemá příslušnost hospodařit s nimi; takto uzavřená dohoda nemůže být realizována a tudíž takovou dohodu nemohl by vzít ani katastrální úřad jako právní titul pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí .

Podle názoru dovolatelky je tu řízení postiženo výraznou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Soudy obou stupňů se v daném případě vůbec nezabývaly námitkou (kterou vznesla žalovaná i vedlejší účastník řízení S. p. h.), že totiž dům čp. 193 v P. ztratil svůj původní stavebně technický charakter, když v letech 1960-1970 u něj probíhala podstatná rekonstrukce, při níž došlo ke změně minimálně jednoho nebo dvou prvků dlouhodobé životnosti. K doložení této skutečnosti bylo ze strany žalované i uvedeného vedlejšího účastníka řízení navrženo provedení znaleckého posudku. K tomu však ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nepřistoupily, a to s pouhým odkazem na to, uvedená námitka nebyla vznesena dříve, když tu spor mezi žalobci a žalovaným státem probíhá již 12 let a bylo o něm vedeno řízení již před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp.zn. 12 C 2/92. Tato argumentace však není, podle názoru dovolatelky, na místě, když toto řízení bylo pouze řízením o určení toho, že žalobci jsou oprávněnými osobami a o vydání nemovitostí se v uvedeném řízení nejednalo; v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 12 C 25/2000 pak již námitka změny charakteru stavby uplatněna byla. Opodstatněnost takové námitky mohla být objasněna pouze posudkem znalce z příslušného oboru; tím, že soudy pouze upustily od provedení důkazů o této námitce, potom o sporu vlastně nerozhodly.

Vedlejšímu účastníku řízení S. p. h. byl rozsudek odvolacího soudu doručen (k rukám advokáta, který tohoto vedlejšího účastníka řízení v tomto řízení zastupoval) dne 25.3.2005 a dovolání ze strany tohoto vedlejšího účastníka bylo podáno dne 24.5.2005 u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Také uvedený vedlejší účastník řízení navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tento dovolatel měl za to, že jeho dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, který však má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Jako dovolací důvody tento dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Za zjevně nesprávný pokládal dovolávající se vedlejší účastník řízení názor odvolacího soudu, že tu dům čp. 193 a pozemek parc. č. 374 v P. přešly na stát bez právního důvodu. Vládní nařízení č. 55/195 Sb., o chráněné oblasti P. h., podle něhož uvedené nemovitosti přešly na stát, bylo a je platným právním předpisem, jak vyplývá i ze zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. Zákony, které umožňovaly vládě, aby vládním nařízením upravovala určité právní vztahy, jinak upravované zákonem, byly v legislativě běžné v předválečném období i v poválečném období a nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že vládní nařízení č. 55/1954 Sb. bylo vydáno v rozporu s tehdejší československou ústavou (zákonem č. 150/1948 Sb.). Žalobcům byla za nemovitosti, které přešly na stát podle vládního nařízení č. 55/1954 Sb., poskytnuta (na základě individuálního správního aktu) náhrada v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 228/19951 Úředního listu.

Dovolávající se vedlejší účastník řízení vytýkal odvolacímu soudu, že neodstranil vadu řízení, spočívající v tom, že se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly námitkou žalované, že dům čp. 193 v P. ztratil provedenými přestavbami svůj původní stavebně technický charakter. Dovolávající se vedlejší účastník řízení byl i toho názoru, že soud prvního stupně v daném případě rozhodl nad rámec žalobního návrhu žalobců a rozhodl o něčem jiném, než bylo žádáno; žalobci navrhovali, aby bylo žalované uloženo uzavřít se žalobci dohodu s navrženým obsahem, ale soud rozhodl tak, že výrokem svého rozsudku nahradil projev vůle žalované s uzavřením dohody.

Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalované a vedlejšího účastníka řízení navrhovali, aby toto dovolání bylo zamítnuto.

Přípustnost dovolání obou dovolatelů bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 12 C 25/2000 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku) podle ustanovení § 6 odst. 2, § 2 odst. 1 písm. c/ a § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti s ustanoveními vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti P. h., a s ustanoveními § 9 odst. 1 dříve platného zákona č. 150/1948 Sb. (dřívější Ústavy Československé republiky).

Podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na další případy neuvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990), spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů (popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení), a to také byly-li tyto následky důsledkem politické perzekuce nebo postupu poručujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se oprávněným osobám (§ 3 téhož zákona) nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.

Vládní nařízení č. 55/1954 Sb. o chráněné oblasti P. h., ve svém § 1 stanoví, že P. h., sídlo prezidenta republiky a významná kulturní památka, náleží všemu lidu; v § 4 pak toto vládní nařízení upravuje náhrady za objekty v této chráněné oblasti.

O převzetí věci státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního důvodu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být splněna v případech uvedených v § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (viz nález Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněný pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Stavba, která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter, nebo nemovitost, která přešla do vlastnictví osoby, na niž se nevztahuje povinnost věc vydat, jsou nemovitostmi, které nelze podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněným osobám vydat. O zásadní přestavbu stavby (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 121 /255/).

Uvedená ustanovení i citované právní závěry měl dovolací soud na zřeteli při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelů z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, a to především v tom smyslu, zda rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Pokud šlo o použití hmotně právních ustanovení odvolacím soudem v jeho rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelů, šlo jmenovitě o použití ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve výsledném závěru odvolacího soudu, že totiž tu soud prvního stupně správně uzavřel, že nemovitosti převzal stát bez právního důvodu a na takové převzetí se vztahuje restituční povinnost podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. . Vedle tohoto ustanovení však odvolací soud nepokládal za nutné zabývat se věcně tím, zda stavba, o niž v tomto řízení jde, ztratila nebo neztratila zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud se tu uspokojil tím, že námitka byla uplatněna v samém závěru řízení v obecné rovině, i když žalované nic nebránilo, aby tuto námitku v konkrétní podobě uplatnil již dříve . Vzhledem k tomu, že tu šlo ohledně ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o kogentní ustanovení (stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, se nevydávají ), nelze přisvědčit názoru, že tu postačilo zabývat se tím, kdy a jak byla uplatněna námitka ztráty původního stavebně technického charakteru stavby. Bylo totiž nutné objasnit, zda na daný případ ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. dopadá, protože jinak zůstalo nedoloženo, zda nemovitosti mohly nebo nemohly být vydány. Pro odlišný postup při posuzování aplikace kogentního ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. bylo nutno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v souladu s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., takže bylo v rozporu s hmotným právem, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

Dovolací soud proto přistoupil na základě přípustného dovolání dovolatele (ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu) k tomu, že mohl posuzovat i důvodnost dovolání dovolatelů, a to právě pro nesprávné posouzení projednávané věci podle hmotně právních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (jmenovitě § 6 odst. 2 a § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Přikročil proto dovolací soud z důvodu, který má na zřeteli ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, protože tu nebylo možné dospět k závěru, že tu jde o rozhodnutí správné, neboť nebylo možné přisvědčit názoru, že si odvolací soud při svém rozhodování správně vyložil a správně aplikoval ustanovení § 6 odst. 2 v souvislosti s ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu), se bude soud prvního stupně znovu úplným a všestranným objasněním toho , zda se na tento případ skutečně vztahuje ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to v souvislosti i s posouzením toho, zda se na daný případ vztahuje ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu