28 Cdo 2038/2005
Datum rozhodnutí: 27.10.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2038/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů 1. RNDr. M. B. a 2. RNDr. J. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 3. 2005, sp. zn. 19 Co 56/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 20/2004 (žalobce J. G. V. S., Venezuela, zastoupeného advokátkou, proti žalovaným RNDr. M. B. a RNDr. J. B., kteří byli v řízení zastoupení advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žaloba žalobce byla podána u soudu 31. 10. 1995. Tato žaloba se týkala vydání žalobci ze strany každého ze žalovaných po jedné ideální čtvrtině domu čp. 763 s pozemkem parc. č. 845 v katastrálním území P. – S., zapsaných na listu vlastnictví č. 533 u Katastrálního úřadu P.

Žaloba žalobce byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 16. 12. 2000, čj. 15 C 226/95-117. O odvolání žalobce i žalovaných proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 5. 9. 2001, sp. zn. 13 Co 135/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto jednak o tom, že se nepřipouští změna žalobního návrhu žalobce; byl také zamítnut návrh na přerušení tohoto řízení a posléze byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto částkou 3.380,- Kč a o nákladech řízení odvolacího bylo rozhodnuto částkou 7.440,- Kč. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobce na připuštění dovolání proti rozsudku dovolacího soudu k posouzení toho, zda žalobci měla být dána možnost zjištění pasívní legitimace žalovaných.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 15. 1. 2004, 28 Cdo 1988/2002, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 5. 9. 2001, sp. zn. 13 Co 135/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 16. 12. 2000, čj. 15 C 226/95-127. Pro další řízení v této právní věci dovolací soud připomínal soudu prvního stupně postup podle ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu při v daném případě potřebné opravě či doplnění žalobního návrhu ve věcech restitučních (rehabilitačních) ze strany žalobce k výzvě soudu k odstranění nedostatků žalobního návrhu; dále dovolací soud připomínal potřebu zabývat se dohodou z 26. 3. 1992, uzavřenou mezi Obvodním úřadem v P. a žalovanými RNDr. M. B. a RNDr. J. B. o vydání věcí, a to z hlediska možnosti posouzení platnosti této dohody v tomto řízení jako otázky předběžné jen za účasti žalobce a žalovaných RNDr. M. B. a RNDr. J. B.

V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 10. 2004, čj. 18 C 20/2000-238. Soud prvního stupně výrokem svého rozsudku rozhodl, že „nahrazuje projev vůle žalovaných s uzavřením dohody o vydání věcí“, a to ohledně ideální osminy domu čp. 763 a pozemku parc. č. 845, zapsaných na listu vlastnictví č. 533 pro katastrální území S. a obec P. u Katastrálního úřadu P. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení žalobce 28.285,- Kč. Bylo také rozhodnuto o vrácení soudního poplatku žalobci částkou 600,- Kč z účtu Obvodního soudu pro Prahu 1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 18. 11. 2004, čj. 18 C 20/2004-2346, byl ještě uvedený rozsudek soudu prvního stupně doplněn o výrok ukládající žalovaným zaplatit do 3 dnů od právní moci usnesení soudní poplatek 1.000,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 22. 10. 2004 bylo uvedeno, že na základě v řízení provedených důkazů bylo možné dospět k závěru o důvodnosti žaloby žalobců.

Soud prvního stupně poukazoval na to, že původním vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, byl JUDr. R. S., který zemřel 6. 8. 1961. Na stát přešel tento nemovitý majetek ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., a to na základě znárodňovacího výměru Ministerstva stavebního průmyslu z 3. 1. 1952, čj. 115/479-Správ.2-1951, bez jakéhokoli přiznání náhrady. Žalobce považoval soud prvního stupně za dědice oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. a nálezu č. 164/1994 Sb., když jeho otec byl synovcem původního vlastníka nemovitostí JUDr. R. S. Otec žalobce J. S. (před svou smrtí dne 22. 9. 1998) učinil výzvu k vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. (a zákona č. 116/1994 Sb.) vůči Městské části P., jako povinné osobě; tato výzva byla řádně učiněna dne 24. 10. 1994.

Ohledně žalovaných soud prvního stupně uváděl, že s nimi Obvodní soud úřad pro P. uzavřel dohodu z 26. 3. 1992 (jako s dědici oprávněné osoby JUDr. a PhDr. R. B., otce žalovaných) o vydání nemovitostí, které nyní uvádí žalobce ve své žalobě. Soud prvního stupně byl toho názoru, že platnost či neplatnost této dohody nelze přezkoumávat v tomto občanském soudním řízení. Byl však i toho názoru, že nárok žalobce vůči žalovaným je tu třeba posoudit podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., a to vydáním věcí (podílů na věci), nikoli finanční náhradou. Ve smyslu tohoto ustanovení pak stíhá žalované povinnost vydat žalobci odpovídající část podílů na žalobcem uváděných nemovitostech, jež jim byly dohodou z 26. 3. 1992 vydány v celém rozsahu bez přihlížení k další oprávněné osobě (která ovšem tehdy neměla trvalý pobyt na území České republiky); nálezem č. 164/1994 Sb. byla však následně odstraněna překážka bránící uplatnění nároku na vydání věcí ze strany osob, které neměly pobyt na území České republiky.

Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě žalobce vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 17. 10. 2004, čj. 18 C 20/2004-238, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 11. 3. 2005, sp. zn. 19 Co 56/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud nesdílel názor odvolatelů, že by se soud prvního stupně dopustil v tomto řízení nějakých procesních pochybení (zejména při provádění dokazování), která by měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé.

Odvolání soud rovněž neměl za to, že by rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud nepokládal za správný názor odvolatelů, že nálezem č. 164/1994 Sb. nemohlo být způsobeno obnovení nároků, které již do doby vydání tohoto nálezu zanikly. U žalobce jde o osobu, u níž se nárok jeho právního předchůdce otevřel až nálezem č. 164/1994 Sb. V nálezu č. 2/1997 Sb. bylo pak počítáno (podle odůvodnění tohoto nálezu) s tím, že nároky uspokojených oprávněných osob budou redukovány v případě jejich kolize s nároky neuspokojených oprávněných osob, takže tu nelze důvodně argumentovat se zákazem retroaktivity zákona a je třeba brát zřetel na to, že naopak v nálezu č. 2/1997 Sb. byla akceptována zásada zachování rovnosti oprávněných osob bez nedůvodného omezení s ohledem na jejich bydliště.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 26. 4. 2005 advokátce, která žalované v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno dne 17. 6. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.

Dovolatelé především zdůrazňovali, že jejich otec JUDr. PhDr. R. B. (který byl synovcem původního vlastníka nemovitostí JUDr. R. S.) před svou smrtí řádně uplatnil nárok na vydání ideální poloviny nemovitostí, jež jsou nyní uvedeny v žalobě žalobce, ale ještě před uspokojením svých restitučních nároků zemřel, a proto byl jeho nárok předmětem dědění po něm a žalovaní se stali jeho dědici. Uzavřenou dohodou z 26. 3. 1992 získali žalovaní každý ¼ nemovitostí uvedených v žalobě žalobců a byli zapsáni jako spoluvlastníci těchto podílů na nemovitostech i v katastru nemovitostí.

Toto spoluvlastnictví dílů nemovitostí nabyli žalovaní v dobré víře, když posupovali ve shodě s tehdy platným právem; toto nabyté vlastnictví nemůže jim být nyní odňato, když podle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod může být vlastnictví odňato jen ve veřejném zájmu a za náhradu. Nemohlo se tak stát ani podle nálezů č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. Podle názoru dovolatelů nemohou rozhodnutí Ústavního soudu ČR, kterými byl zrušen právní předpis, mít retroaktivní platnost (to vyplývá z ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR). Dovolatelé byli dále toho názoru, že absence nové právní úpravy nebrání, aby nárok na vydání věcí byl uplatněn vůči osobám, kterým byly věci vydány; zrušovací nález Ústavního soudu ČR, kterým byla zrušena ustanovení právního předpisu, mají jen účinky ex nunc a nikoli ex tunc, jak měly mylně za to v daném případě soudy obou stupňů. Nález č. 2/1997 Sb. nemohl, podle názoru dovolatelů, změnit právní vztahy, které vznikly podle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění před účinností změn, jež nastaly v důsledku zrušovacího nálezu; to by bylo možné jen, kdyby nález Ústavního soudu ČR měl zpětné účinky. Vlastnictví žalovaných nemohlo být tedy podle ustanovení zmíněných nálezů Ústavního soudu ČR odňato a žalobci by mělo svědčit jen právo na finanční náhradu od státu; nárok osob neuspokojených (byť jinak osob oprávněných) nelze chápat jinak než jako nárok na peněžité plnění.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 18 C 20/2004 Obvodního soudu pro Prahu 1), že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (stejně jako soud prvního stupně) podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb.), podle něhož byla-li věc vydána podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.

Zmíněný nález č. 2/1997 Sb. navazoval na nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., jímž byla v ustanoveních § 3 odst. 1 a § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vypuštěna slova o trvalém pobytu oprávněných osob podle tohoto zákona na území České republiky. Nálezem č. 164/1991 Sb. byla vypuštěna slova „ode dne účinnosti tohoto zákona“.

V odůvodnění nálezu č. 2/1997 Sb. bylo vyloženo, že už samotný zákon č. 87/1991 Sb. počítal v ustanovení § 5 odst. 1 a § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a v ustanovení § 5 odst. 5 s možností kolize zájmů více oprávněných osob, jejíž podstatou je to že nároky pouze některých osob z oprávněných osob podle tohoto zákona budou uspokojeny, zatím co nároky jiných osob uspokojeny nebudou. V případě zmíněné kolize zájmů jsou některé oprávněné osoby vystaveny evidentnímu riziku redukce jejich, již uspokojeného, nároku. Dovolávání se u těchto nabytých práv podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. principů retroaktivity, se tu, podle názoru Ústavního soudu ČR, jeví jako nepřípadné, neboť již v době konstituování těchto práv mělo právo těchto oprávněných osob, vzhledem k možnosti zákonem předvídané kolize jejich zájmů se zájmy dalších oprávněných osob, „rizikový“ podklad a tyto oprávněné osoby musely nutně počítat s následky uvedenými v § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., a že totiž rozsah uspokojení těchto nároků bude redukován v případě jejich kolize s nároky neuspokojených oprávněných osob. Proto Ústavní soud ČR dospěl v odůvodnění nálezu č. 2/1997 Sb. k výslednému závěru, že zrušení části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. (co do uplatnění nároků u soudu „do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona“, tj. zákona č. 87/1991 Sb.) se dosud neuspokojeným oprávněným osobám otevírá cesta k uplatnění nároku zakotveného v ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 18/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: Ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dopadá nejen na případy, kdy nárok na vydání věci některé z oprávněných osob nebyl povinnou osobou uspokojen formou uzavření dohody o vydání věci vůbec, ale i na případy, kdy byl uspokojen jen zčásti. Uvedené ustanovení je postaveno na předpokladu platnosti dohody o vydání věci, uzavřené mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Uváděné ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, měl dovolací soud na zřeteli při posuzování toho, zda v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Bylo třeba však konstatovat, že uváděná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i citované právní závěry z judikatury obecných soudu (zejména uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a z usnesení a nálezů ústavního soudu ČR, vycházel i odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelů.

Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, protože tu odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, neřešil žádnou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani první otázku v rozporu s hmotným právem a ani právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalovaných použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalobce k dovolání žalovaných, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalobce, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. října 2005

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu