28 Cdo 2033/2003
Datum rozhodnutí: 17.02.2004
Dotčené předpisy: § 7 odst. 4 předpisu č. 156/1975Sb.




28 Cdo 2033/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce České republiky, zastoupené P. f. Č. r., zastoupeného advokátkou, proti žalované Obci R., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 21/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, č. j. 22 Co 170/2003-156, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, č. j. 22 Co 170/2003-156, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 12. 2002, č. j. 7 C 21/98-132, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ, kterým bylo určeno, že pozemky parc. č. 116/11 (orná půda), 184, 130/1 a 188/1 (zbylé tři ve zjednodušené evidenci), všechny v k. ú. R. u P. a obci R., jsou ve vlastnictví České republiky. Žalovaná byla zavázána k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Obě instance přiznaly žalobci naléhavý právní zájem na žalobě a dospěly shodně k závěru, že na žalovanou obec nepřešlo vlastnické právo k pozemkům ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. V rámci prejudice byla totiž konstatována neplatnost hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku ze dne 21. 2. 1978 k předmětným a dalším pozemkům jako přebytečným - z D. X., n. p. na Místní národní výbor R.; podle tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb. o správě národního majetku (dále převážně vyhláška č. 156/1975 Sb. ) mělo v takových případech dojít vždy k převodu správy na okresní národní výbor (§ 7 odst. 4 cit. vyhlášky).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vyslovila názor o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; ten spatřovala v obecné rovině v kritériích posouzení hospodářských smluv podle tehdejšího hospodářského zákoníku, v konkrétní pak v otázce, zda došlo smlouvou z 21. 2. 1978 k platnému převodu správy předmětných pozemků na správní orgán žalované. V případě kladné odpovědi, jak dovodila dovolatelka, následoval faktický a trvalý výkon této správy a jeho důsledkem by mělo být vlastnictví obce jako veřejnoprávní korporace k pozemkům po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Závěrem dovolání, jehož obsah považoval dovolací soud současně i za vylíčení dovolacího důvodu záležejícího v nesprávném právním posouzení merita věci, se navrhuje zrušit rozsudky obou nižších instancí a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že žalovaná obec, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). Z hlediska přípustnosti dovolání jako předpokladu přezkumu dovolacích důvodů přicházela, s ohledem na shodu rozsudků obou nižších instancí a předchozí kasaci (30. 4. 2002) pouze z procesních důvodů, v úvahu pouze eventualita zásadního významu napadeného meritorního rozhodnutí po právní stránce (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).

Ke generelní námitce dovolatelky o aplikaci hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb. ve znění novel) lze dodat, že tento právní předpis bylo nutno v posuzované věci považovat, a to i přes smíšenou povahu vyhlášky č. 156/1975 Sb. (upravující kromě vztahů mezi tzv. socialistickými organizacemi například také převody vlastnictví občanům), za výchozí, i včetně možné aplikace § 21 a následujících o neplatnosti právních úkonů. Posouzení merita věci, především ve světle předběžné otázky relevance hospodářské smlouvy ze dne 21. 2. 1978, se však nemohlo obejít bez širšího výkladu některých pasáží vyhlášky o správě národního majetku, podle níž byla smlouva uzavírána.

Účelem vyhlášky č. 156/1975 Sb. bylo, aby majetek ve vlastnictví státu a státních organizací ( národní majetek ) byl, zejména při činnosti tzv. státních socialistických organizací, řádně využíván. K odstranění pochybností o příslušnosti ke správě národního majetku jak mezi státními socialistickými organizacemi, tak i mezi orgány státní správy či oběma druhy subjektů navzájem, sloužil rozhodovací proces popsaný v §§ 4, 5 citované vyhlášky. Na tomto procesu participovaly nadřízené a ústřední orgány státní správy, ale i orgány hospodářského řízení těch organizací, mezi nimiž pochybnosti o správě národního majetku vznikly. Jinými slovy, šlo o svěření národního majetku do správy organizace pověřené takovými úkoly, k jejichž plnění příslušný národní majetek zcela nebo převážně sloužil. Ve vztahu k nyní posuzované věci je třeba zmínit skutečnost, že takto upravený rozhodovací proces nepodléhal pravomoci tehdejší státní arbitráže.

Také nakládání s přebytečnými pozemky se řídilo výše popsaným postupem. Zemědělská půda měla být podle § 7 odst. 4 vyhlášky č. 156/1975 Sb. převedena státní socialistickou organizací vždy do správy okresního (městského) národního výboru. Při námitkách národního výboru (bez určení stupně) proti převodu měl nastoupit rozhodovací proces shora uvedený.

Zajisté, že by formulace o převodu pozemků jako zemědělské půdy (tehdy role) vždy do správy okresního národního výboru mohla napovídat kogentnímu charakteru právní normy a tedy rozporu předmětné smlouvy se zákonem, došlo-li k převodu místnímu národnímu výboru. Gramatický (sémantický) výklad tu však nepostačí; již vyložený proces odstraňování pochybností při správě národního majetku vnáší do posouzení věci prvek interpretace systematické, který hovoří proti omezenému doslovnému výkladu znění podzákonného předpisu a který je zapotřebí objasnit.

Převody správy národního majetku, včetně přebytečného či neupotřebitelného, byly vyhláškou č. 156/1975 Sb., včetně smlouvy o převodu správy národního majetku podle § 347 hospodářského zákoníku, upraveny s jistou mírou dispozitivnosti. Okruh nabyvatelů práva spravovat národní majetek je vyhláškou č. 156/1975 Sb. omezen spíše nepřímo, cestou odkazů na poznámky pod čarou. Ve vztahu k nemovitostem až převážně ze zvláštních předpisů vyplývalo, že například lesní národní majetek měl být v zásadě spravován organizacemi lesního hospodářství (viz zákon č. 61/1977 o lesích), správa vodních toků náležela specializovaným organizacím s oprávněními vymezenými vodním zákonem (zákon č. 138/1973 Sb.) a pozemní komunikace měly být svěřeny do správy právnických osob v souladu se silničním zákonem č. 135/1961 Sb. Vyhláška č. 156/1975 Sb. však neobsahuje takto vyhraněné vymezení organizací, kterým náležela správa zemědělské půdy.

Okresní národní výbory měly (srov. zákon č. 69/1967 Sb. o národních výborech ve znění novel a jednotlivých příloh, upravujících kompetenční oblasti na jednotlivých správních stupních) konkrétní rozhodovací oprávnění vůči zemědělskému majetku. Mohlo však dojít k situaci, kdy tento správní orgán o přebytečných pozemcích věděl, přesto ale do smluvního vztahu podřízeného národního výboru negativně nezasáhl ani námitkami podle § 7 odst. 4 in fine vyhlášky č. 156/1975 Sb. Není důvodu nevěřit svědectvím tehdejších funkcionářů MNV R., podle nichž se nadřízený ONV na jednáních o převodu správy pozemků podílel. Místní národní výbor R. pak, jako správce pozemků na základě smlouvy z 21. 2. 1978, nejednal proti žádoucímu účelu řádného využití národního majetku: přenechal bezplatně pozemky, byť nedokonalou formou (smlouva o pronájmu pozemků z 25. 5. 1978), Jednotnému zemědělskému družstvu v J.

Gramatické posouzení příslušné pasáže vyhlášky č. 156/1975 Sb. tedy neobstojí ve světle systematické interpretace, podepřené zejména faktem, že nadřízený okresní národní výbor nezpochybnil příslušnost nižší správní složky ke správě národního majetku. Tím zůstala smlouva ze dne 21. 2. 1978 v platnosti. Skutečnost, že převedené pozemky následně byly řádně využity k zemědělské produkci, znamená i naplnění účelu aplikovaného právního předpisu, posouzeného v tehdejším dobovém rámci.

Ani z pohledu právní jistoty účastníků by nebylo žádoucí, aby po dvacet let trvající a zápisem v katastru nemovitostí stvrzený vztah k pozemkům byl negován argumentací, založenou jen na dílčím aspektu právního předpisu poplatného době a v relevantních pasážích nepříliš přehledného. Pozornost si v této souvislosti zaslouží rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 6. 2003 ve věci Stretch v. Spojené království (publikovaný mj. v Právních rozhledech č. 12/2003, příloha Evropské právo, str. 5, 6), v němž soud přiznal legitimní očekávání následků smlouvy britskému státnímu občanu, který uzavřel v roce 1969 s orgánem místní samosprávy smlouvu o využití municipálních pozemků a tato smlouva byla protistranou úspěšně zpochybněna v roce 1996 z důvodu, že samosprávný orgán jednal při uzavření kontraktu ultra vires (překročil pravidla hospodaření s majetkem územních společenství).

Při posouzení právní otázky, která se stala jako prejudiciální určující pro rozhodnutí ve věci samé, došlo tedy ze strany odvolacího soudu k rozporu s hmotným právem. Tím byly naplněny nejen podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., ale v důsledcích i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil; poněvadž stejnou vadou právního posouzení zatížil své rozhodnutí i soud prvního stupně, dovolací soud zrušil i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne i o nákladech dovolacího řízení, jsou soudy nižších instancí vázány právním názorem soudu dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Bude tedy řešena především otázka přechodu pozemků na žalovanou obec podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.; ohledně hospodaření s nemovitostmi vezme soud prvního stupně v úvahu názor dovolacího soudu o účelnosti využití pozemků po převedení do správy MNV R. Dovolací soud dále odkazuje na rozsudek ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 683/2001 (Soubor rozhodnutí NS sv. 9, str. 9 a násl.), podle něhož není P. f. Č. r. státním orgánem (organizační složkou státu), ale právnickou osobou, která ve smyslu § 17 zákona č. 229/1991 Sb. majetek státu spravuje. Není tedy důvodu, proč by měl P. f. Č. r. v dalším průběhu řízení stát zastupovat a nemohl vystupovat jako samostatný procesní subjekt.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 17. února 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu