28 Cdo 203/2001
Datum rozhodnutí: 14.05.2002
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 203/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně A. S., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ V. U., 2/ ing. F. U., oběma zastoupeným advokátem, 3/ F. U. ml., 4/ S. U. a 5/ D. U., zastoupené žalovaným S. U., o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp.zn. 4 C 665/97, o dovolání žalovaného Ing. F. U. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 12.10.2000, čj. 15 Co 377/2000-363, takto :

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 12.října 2000, čj. 15 Co 377/2000-363, se v části výroku, jíž byl vysloven přechod vlastnického práva k pozemku č. 976/1 v katastrálním území P. na žalobkyni, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání, pokud směřuje proti zbývající části shora uvedeného rozsudku, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala určení, že na ni přechází vlastnické právo k zahradě č. 976 zahrada v katastrálním území P. o výměře 1.115 m2, kterou spolu se svým zemřelým manželem prodala v roce 1979 Městskému národnímu výboru v P. V roce 1982 byl předmětný pozemek přidělen do dočasného užívání manželům Urbanovým, a v roce 1985 byl po rozdělení na tři pozemky přidělen do osobního užívání žalovaným.

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 18.2.1993, čj. 4 C 668/92-44, žalobu zamítl proto, že žalobkyně neprokázala, že by původní pozemek prodala v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Po zrušení tohoto rozsudku usnesením odvolacího soudu ze dne 11.6.1993, čj. 5 Co 706/93-62, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.3.1994, čj. 4 C 698/92-87, opět žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyně pak rozsudkem ze dne 28.9.1994, čj. 7 Co 1179/94-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Nálezem ze dne 27.11.1996, sp. zn. I.ÚS 167/94, Ústavní soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, neboť dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy nebyla věnována náležitá pozornost objasnění stavu tísně za nápadně nevýhodných podmínek při prodeji sporných nemovitostí, tvrzenému žalobkyní; současně se Ústavní soud přiklonil k názoru, že v daném případě byla splněna podmínka podle § 14 odst. 1 OSŘ, která zakládá vyloučení soudců z projednávaní a rozhodovaní věci, nikoli pouze pro skutečně prokázanou podjatost, ale již z důvodů pochybností o nepodjatosti soudců. Poté byla věc usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.6.1997, čj. 5 Nc 573/97-147 přikázána z důvodů vhodnosti a s přihlédnutím ke shora uvedenému nálezu Ústavního soudu, Okresnímu soudu v Českém Krumlově, který rozsudkem ze dne 26.1.1998, čj. 4 C 665/97-202, žalobu zamítl; odvolací soud tento rozsudek usnesením ze dne 23.2.1999, čj. 15 Co 800/98-253, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení k doplnění dokazování. Okresní soud v Českém Krumlově pak rozsudkem ze dne 3.2.2000, čj. 4 C 665/97-309, návrh žalobkyně znovu zamítl.

K opětovnému odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 12.10.2000, čj. 15 Co 377/2000-363, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že na žalobkyni přechází vlastnické právo k parcele označené původně jako parcela č. 976 zahrada o výměře 1115 m2 v k.ú. P., rozdělené dnes na parcely č. 976/1 zahrada, 976/2 zahrada a 676/3 zahrada, a dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud doplnil dokazování jednak listinnými důkazy, předloženými žalovanými, jednak výslechem svědkyně J. S., provedeným prostřednictvím dožádaného Okresního soudu v Písku. Za rozhodující považoval zjištění, zda při jednání s manželem žalobkyně B. S. hovořila svědkyně o možnosti vyvlastnění zahrady v případě, že nebude dobrovolně prodána. Odvolací soud se v souvislosti s hodnocením tohoto důkazu pak vyslovil, že pokud tato svědkyně vypovídala stejně ve své první výpovědi u Okresního soudu v Písku dne 17.2.1993, jeví se zřejmé, že jde o výpověď pravdivou . Uzavřel, že shodnost obou uvedených výpovědí svědčí o tom, že doplňující výpověď svědkyně není účelová, jak naznačují žalovaní, a to přesto, že postup JUDr. T., právní zástupkyně žalobkyně, při pokusu příslušníků Policie ČR předvést svědkyni, je předmětem kárné žaloby. Dle závěrů odvolacího soudu mohl tento rozhovor ovlivnit vůli manžela žalobkyně natolik, že přistoupil na prodej zahrady, ač by to jinak neučinil. Na základě těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že kupní smlouva ze dne 5.12.1979 byla ze strany prodávajících manželů S. uzavřena v tísni. Pokud jde o otázku, zda smlouva byla uzavřena též za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), a zda jsou splněny podmínky ustanovení § 8 odst. 1 tohoto zákona, se odvolací soud nezabýval a odkázal v tomto směru na závěry, vyslovené v jeho usneseních ze dne 11.6.1993 a ze dne 23.2 1999. Napadený rozsudek soudu prvního stupně proto přímo změnil tak, že návrhu žalobkyně vyhověl, pouze s upřesněním označení jednotlivých parcel, jejichž vlastníky jsou žalovaní, tak, aby odpovídalo současnému stavu dle katastru nemovitostí.

Rozsudek odvolacího soudu napadl druhý žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm.a) OSŘ, přičemž důvody dovolání založil na ustanovení § 241 odst. 3 písm c) a d) OSŘ. Namítl, že ač odvolací soud ve svých dřívějších rozhodnutích považoval opakování výpovědi svědkyně S. a její pravdivost za významnou, spokojil se nakonec pouze s tím, že svědkyně vypovídala nyní stejně jako ve své první výpovědi ze dne 17.2.1993, avšak pominul řadu ostatních důkazů a okolností, které o věrohodnosti výpovědi této svědkyně nesvědčí, ba svědčí o opaku. Poukázal přitom na výpověď samotné žalobkyně o okolnostech, za jakých byla smlouva z 5.12.1979 uzavírána, dále na výpověď žalovaných V. U. a ing. F. U. a svědků L., B., J., a listinných důkazů, prokazujících, že otázka eventuálního podchodu pod železniční tratí v místech inkriminovaného pozemku (jehož výstavba dle žalobkyně byla důvodem uzavření kupní smlouvy) byla pro MěNV záležitostí bez reálného podkladu, a že s ní tedy nebyla spojena potřeba vykoupení pozemku. Neochota svědkyně S. podrobit se opakovanému výslechu, která ve spojení s nelegitimním zásahem právní zástupkyně žalobkyně prokazuje nevěrohodnost její výpovědi, svědčí podle žalovaného o tom, že manželé S. kupní smlouvu ze dne 5.12.1979 neuzavírali v tísni. Podle názoru dovolatele totiž pouhá zmínka o vyvlastnění, pronesená před manžely S., nebyla způsobilá stav tísně vyvolat, ale muselo by být prokázáno, že v takovém stavu žalobkyně i její manžel při uzavírání smlouvy jednali. V této souvislosti dovolatel opětovně poukázal na výpověď žalobkyně ze dne 12.10.1992 před Okresním soudem v Písku, z níž vyplývá, že žádný nátlak na prodej pozemku na žalobkyni a jejího manžela vyvíjen nebyl, a že její zájem o pozemek byl vyvolán až když o pozemek projevila zájem žalovaná U. Dovolatel se domnívá, že vedle nesprávného skutkového zjištění odvolací soud také nesprávně věc právně posoudil, a že tedy nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva na žalobkyni ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě. Navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.

Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně. To se však týká jen části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, v níž je dovolatel ve věci pasivně legitimován, tj. jako vlastník pozemku č. 976/1 v P. Pokud navrhoval zrušení rozsudku odvolacího soudu i v další části, týkající se přechodu vlastnického práva ostatních žalovaných (s výjimkou V. U., která je zřejmě bezpodílovou spoluvlastnicí k témuž pozemku jako dovolatel), není dovolatel v tomto rozsahu pasivně věcně legitimován, protože není vlastníkem pozemků, jichž se návrh týká, a není tedy účastníkem řízení, který může podat dovolání. V této části muselo proto být jeho dovolání odmítnuto, protože je podal jako osoba, která k tomu není oprávněna ( § 240 odst. 1, § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 OSŘ).

Dovolací soud rovněž neshledal, že by řízení trpělo některou z vad vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání; zabýval se tedy dovolacími důvody, jak byly věcně vymezeny dovolatelem. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.

Dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ, totiž že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neshledal dovolací soud opodstatněným. Odvolací soud se nesporně opíral o výpověď svědkyně S., resp. jednu z jejích verzí; i když dovolatel vcelku oprávněně namítá, že odvolací soud při jejím hodnocení nevzal v úvahu některé skutečnosti, a omezil se na to, že poslední verze výpovědi svědkyně (provedená dožádaným soudem) se shodovala s první, spadají tyto úvahy do oblasti volného hodnocení důkazu soudem.

Dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, že žalobkyně a její manžel převedli původní pozemek č. 976 na stát na základě okolností odpovídajících ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, však dovolací soud shledal důvodným, a to při posuzování tísně jako okolnosti spojené s uzavřením kupní smlouvy, a zejména též nápadně nevýhodných podmínek, za nichž měla být kupní smlouva uzavřena (přičemž obě tyto podmínky musely být dány souběžně).

V nálezu ze dne 13.2.2001, sp. zn. 382/2000, publikovaném pod č. 27 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 21, se Ústavní soud opětovně zabýval výkladem stavu tísně při uzavření smlouvy a dovodil, že stavem tísně je i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť je ve své dispozici předmětem řízení omezován represivní politikou umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu; o takový stav nejde v případě, kdy projev vůle v žádném směru a mimo jakoukoli pochybnost nesouvisí s politickým nátlakem, ale je adekvátní reakcí na stav jednajícího, adekvátní potud, že by jej učinil bez ohledu na poměry panující v uvedeném období.

Dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu v prvé řadě nepovažuje za postačující pro posouzení stavu tísně, zda svědkyně S., tehdy zaměstnankyně MNV, se manželovi žalobkyně (tehdy spoluvlastníkovi pozemku) při neoficielním rozhovoru zmínila o možném vykoupení nebo vyvlastnění předmětného pozemku v případě stavby podchodu. Dovolací soud s ohledem na nesporná zjištění soudů považuje naopak za nutné zohlednit i to, že manžel žalobkyně a svědkyně S., oba jako členové a funkcionáři KSČ v místně významném postavení a v přátelském vztahu, zřejmě uvažovali o možnosti prodeje pozemku tak, aby v budoucnu k vyvlastnění nedošlo, za okolností, které by byly pro manžele S. výhodnější, a že kupní smlouva byla pak uzavřena za výhodných podmínek. Ty spočívaly v tom, že podle dohody s kupujícím mohli prodávající i po prodeji pozemek nadále užívat jako vlastníci, a to do doby uvažované stavby podchodu. Okolnost, že původní slib tohoto užívání byl po určité době zrušen, se týká následné doby, nikoli podmínek, za nichž byla kupní smlouva uzavřena, a není proto pro posouzení věci rozhodující.

I kdyby však bylo možno považovat okolnosti uzavření kupní smlouvy za takové, které v sobě nesly pro prodávající prvky tísně, (byť tato tíseň nepřesahovala případy běžného uvažování subjektů občanskoprávních vztahů a nebyla dána žádným nátlakem a politickými souvislostmi), nemohlo by to být samo o sobě postačující. Zákonodárce v ustanoveních § 6 odst. 1 písm. h) a k) zákona o půdě odlišil případy darování nemovitostí, u nichž postačuje prokázání tísně, (přičemž tíseň zpravidla vyplývá už z toho, že v normálních občanskoprávních vztazích se nikdo dobrovolně nezbavuje majetku, nejsou-li k tomu zvláštní důvody vyplývající zejména ze vztahů dárce a obdarovaného), od případů prodeje, kdy prodávající získal protihodnotu odpovídající tehdejším poměrům včetně cenových. Proto v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) vyžaduje, aby mimo podmínky uzavření kupní smlouvy v tísni se současně jednalo o kupní smlouvu uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek. Tím je třeba rozumět smlouvu, která se negativně pro prodávajícího vymyká běžným zvyklostem při sjednávání obdobných smluv. Takováto podmínka v řízení prokázána zjevně nebyla. Nelze za ni považovat okolnost (zmíněnou pouze ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 11.6.1993), že prodávající pozemek prodali pro účely zřízení podchodu tato okolnost mohla být podnětem pro uzavření smlouvy, její existence by však nepředstavovala nápadně nevýhodné podmínky pro prodávající.

Dovolací soud proto v rozsahu daném dovoláním druhého žalovaného rozsudek odvolacího soudu zrušil, když jeho právní závěry o naplnění podmínky převodu pozemku na stát za podmínek stanovených v § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, a tím základní podmínky stanovené v § 8 odst. 1 zákona o půdě, neshledal správnými (§ 243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ). Věc pak vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení v rozsahu, jejž se zrušení týká( § 243b odst. 2 OSŘ). V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu a nově rozhodne o nákladech řízení, a to včetně nákladů řízení ve vztahu k ostatním žalovaným, protože napadeným rozsudkem stanovil povinnost žalovaných k náhradě nákladů jako povinnost společnou; současně bude rozhodnuto i o nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. května 2002

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu