28 Cdo 203/2000
Datum rozhodnutí: 28.03.2001
Dotčené předpisy:




28 Cdo 203/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání 1/ M. Ž. a 2/ E. J., zast. advokátkou, podané proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9.listopadu 1999, sp.zn. 17 Co 264/99, který byl vydán v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 sp.zn. 14 C 46/92 ( žalobkyň 1/ M. Ž. a 2/ E. J., zast. advokátkou proti žalované P. b. z., zast. advokátem o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci ), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :



Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.listopadu 1999 pod č.j. 17 Co 264/99-197 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19.ledna 1999 č.j. 14 C 46/92-178, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp. 267, se stavební parcelou č. 1351 - zastavěná plocha o výměře 194 m2 , zahrady č.p. 1352 se studnou, vedlejšími stavbami, oplocením, trvalými porosty v k.ú. T., zapsaných ve vložce č. 206 pozemkové knihy pro kat. území T. na LV č. 223 Katastrálního úřadu P. na tom základě, že neshledal ani tíseň, ani nápadně nevýhodné podmínky, za nichž podle tvrzení žalobkyň jejich právní předchůdce J. D. uzavřel se žalovanou dne 4.3.1971 kupní smlouvu o převodu těchto nemovitostí. Ani odvolací soud neshledal důvod k vydání věci podle § 6 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., protože skutkové a právní hodnocení soudu prvního stupně považoval za správné.

Proti tomuto rozsudku podaly dovolání žalobkyně s návrhem, aby rozhodnutí odvolacího i prvostupňového soudu byla zrušena a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky uplatňovaly, že podmínky pro vydání věci podle § 6 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., byly splněny a že oba soudy nesprávně zhodnotily zjištěný skutkový stav a že jej nesprávně posoudily, pokud žalobkyním nárok nepřiznaly.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl dovolání zamítnout. Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud projednal věc a rozhodl o ní na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb., podle dosavadních předpisů.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas ( § 240 odst. 1 o.s.ř. ), a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( § 241 odst. 1 o.s.ř. ) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod ( § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. ). Bylo ovšem kromě toho potřebné přezkoumat, zda je dovolání v daném případě přípustné.

Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ( arg. a contrario ) není dovolání zásadně přípustné proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Z toho jsou však zákonem stanoveny výjimky.

Především dovolání by bylo přípustné proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětné věci skutečně došlo k zrušení původního rozsudku obvodního soudu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. března 1998 pod č.j. 17 Co 736/97-149, avšak obvodní soud v novém rozhodnutí nerozhodl v důsledku právního názoru odvolacího soudu jinak než původně, ale znovu žalobu zamítl. Před ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., které tuto situaci upravuje, dovolání tedy přípustné není.

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V předmětné věci odvolací soud o připuštění dovolání nerozhodl.

Protože v předmětné věci dovolatelky již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhly, aby v případě, že se odvolací soud neztotožní s jejich právním názorem, připustil dovolání proti svému rozhodnutí ( č.l. 192 spisu ), přezkoumal dovolací soud, zda v souzené věci má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, a zda tedy dovolání žalobkyň lez považovat za přípustné ( § 239 odst. 2 o.s.ř. ).

Při posuzování otázky zásadního právního významu měl dovolací soud na zřeteli právní závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, ročník 1995 - II.díl pod č. 19 ( v části týkající se usnesení ). Podle těchto právních závěrů ta rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu"je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.

Ve věcech restitučních podmínek podle § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., se ustálila soudní judikatura zejména po uveřejnění rozhodnutí pod č. 36/1993 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR. Zde bylo vyloženo, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální někdy i psychický stav ( např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoliv však psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení § 37 občanského zákoníku ), jež takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jež by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvních vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem. Rovněž nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 139/93 ( uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 2 roč. 1993, 1994 - II. díl pod. č. 55) sjednotil tehdejší judikaturu soudů v otázce "nápadně nevýhodných podmínek". V něm se uvádělo, že nápadně nevýhodné podmínky se mohou jevit při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními tak, že současné nabídky značně převyšují tehdy obdrženou cenu. Takto však nelze ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ vykládat, protože "nevýhodné podmínky" v tomto smyslu ( t.j. ve srovnání s dneškem ) byly obecným produktem tehdejší doby.

Ve smyslu těchto citovaných rozhodnutí odvolací soud v souzené věci vycházel. Především poukázal na výstižné právní hodnocení, obsažené v rozsudku soudu prvního stupně, poukazující na to, že ani po doplněnému dokazování nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by opravňovaly závěr o tísni pro zdravotní stav převodce ( prodávajícího ) nebo pro jeho konkrétní politickou represi, popřípadě represi namířenou proti jeho rodině. Odvolací soud rovněž poukázal na závěry soudu prvního stupně ohledně jeho zhodnocení v otázce nápadně nevýhodných podmínek, na které nelze usuzovat se zřetelem ke kupní ceně na tehdejší dobu představující nezanedbatelnou částku.

Na tomto základě dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soud odpovídá běžné judikatuře, tuto judikaturu nemění a i když je namístě se plně o toto rozhodnutí opírat, nemá zásadní význam ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. a nezakládá tedy v souzené věci oprávnění k dovolání.

Nezbylo proto než dovolání pro jeho nepřípustnost odmítnout ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné. Při rozhodování o nákladech řízení však dovolací soud použil ustanovení § 150 o.s.ř., když v povaze věci - s ohledem na řešenou právní otázku - shledal důvod zvláštního zřetele hodný. Proto bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. březen 2001



JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v.r.

předseda senátu