28 Cdo 2029/2002
Datum rozhodnutí: 16.07.2003
Dotčené předpisy: § 8 odst. 4 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2029/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně L. H., proti žalovaným 1/ M. M., a 2/ J. M., o zrušení části smlouvy, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 2 C 187/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28.6.1999, čj. 30 Co 283/99-170, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 24.6.1998 ve znění opravného usnesení ze dne 21.4.1999 mimo jiné rozhodl ve výroku označeném I., že se zrušuje část kupní smlouvy, uzavřené mezi prodávajícím F. H. a kupujícími M. a J. M. dne 17.2.1064 , kterou byly převedeny zemědělské pozemky v K. v rozsudku blíže specifikované. Dalšími výroky částečně žalobu zamítl a částečně řízení zastavil ohledně dalších pozemků, a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že bylo v daném případě naplněno ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), protože prodávající manžel žalobkyně převedl zemědělské pozemky bezúplatně v souvislosti s kupní smlouvou na budovy, k níž patřily.

Na základě odvolání žalovaných Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. K odvolání žalobkyně potvrdil i zamítavý výrok označený II., který se týkal stavební parcely a přilehlých zahrad. Současně zamítl návrh žalovaných, aby proti svému rozsudku připustil dovolání, s odůvodněním, že sporné otázky jsou již judikaturou vyřešeny.

Žalovaní přesto podali proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost odůvodnili ustanovením § 239 odst. 2 OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu shledávají zásadně významným po právní stránce; pokud jde o dovolací důvody, odkazují na § 241 odst. 3 písm.c) a d) OSŘ.

V prvé řadě vytýkají oběma soudům, že chybně vyřešily otázku aktivní legitimace žalobkyně, když použily ustanovení § 4 zákona o půdě podle jejich názoru je ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě ustanovením zvláštním a nelze na ně použít § 4 téhož zákona o oprávněných osobách.

Dále se domnívají, že nárok byl prekludován, protože ve lhůtě k uplatnění nároku podle § 8 odst. 4 zákona o půdě uplatnila žalobkyně nárok jiný, odpovídající ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě.

Za nesprávné považují i posouzení charakteru smlouvy dle nich nešlo o smlouvu kupní a darovací, ale o smlouvu kupní, zahrnující i zemědělské pozemky. V době sjednání smlouvy bylo možno cenu prodávaných nemovitostí určit dohodou, což se stalo v daném případě; navíc nad částku uvedenou ve smlouvě zaplatili prodávajícímu částku další. Pokud soud vyslovil názor, že částka zaplacená navíc byla zaplacena na stavby, nikoli na pozemky, nemá takové zjištění oporu v provedeném dokazování.

Dovolatelé se domnívají, že vyhovění nároku žalobkyně představuje obcházení zákona a je i v rozporu s dobrými mravy.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (OSŘ) ve znění účinném před 1.1.2001.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 OSŘ, dovolací soud však dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro jeho věcné projednání pro nedostatek jeho přípustnosti. Přípustnost dovolání je upravena v § 137 odst. 1 - § 239 odst. 2 OSŘ. V úvahu přichází jen přípustnost podle § 239 odst. 2 OSŘ (jak ji také dovolatelé uplatňují), protože dovolací soud neshledal, že by řízení trpělo některou z vad, které způsobují jeho zmatečnost, nejde o rozhodnutí měnící rozsudek soudu prvního stupně, a soud prvního stupně sice rozhodl ve věci dvakrát, ale v obou případech žalobě vyhověl. Odvolací soud nevyhověl návrhu na připuštění dovolání, takže dovolání by bylo přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu. Tak je tomu v případě, kdy soudy řeší danou právní problematiku různým způsobem, případě v rozporu s judikaturou, nebo kdy daná otázka nebyla dovolacím soudem řešena a judikována. K takovému závěru dovolací soud nedospěl.

V prvé řadě je třeba uvést, že v případech, kdy přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, nemůže se dovolací soud zabývat skutkovými zjištěními soudu, a tedy ani dovolacími důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm.c) OSŘ.

Právní problematika, na niž dovolatelé poukazují, pak byla již opakovaně dovolacím soudem řešena, a to v souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně i soudu odvolacího.

Problematiku aktivní věcné legitimace řešil Nejvyšší soud jako soud dovolací např. v rozsudcích ze dne 31.7.1996, sp.zn. 3 Cdon 1114/96, nebo z 29.10.1997, sp.zn. 3 Cdon 1067/96. Specifický pojem oprávněné osoby dle § 8 odst. 4 zákona o půdě dovolací soud vykládá dle § 4 odst. 1 a 2 zákona o půdě tak, že zvláštnost tohoto pojmu spočívá v tom, že pro osoby oprávněné dle § 8 odst. 4 neplatí podmínka přechodu nemovitosti na stát.

Rovněž námitku žalovaných, směřující k prekluzi nároku žalobkyně, posoudil soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Jestliže se žalobkyně domáhala dříve převedených pozemků a rozhodující skutečnosti případu vylíčila v žalobě v souladu s nárokem dle § 8 odst. 4 zákona o půdě (tj. bezúplatný převod zemědělských pozemků v souvislosti s kupní smlouvou na budovy), je třeba tím považovat její nárok za uplatněný včas, i když teprve později upravila žalobní petit tak, aby uvedenému ustanovení odpovídal i formálně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.9.1999, sp.zn. 24 Cdo 1637/98).

Rovněž okolnost, že smlouva je označena a formulována jako kupní, není z hlediska naplnění skutkové podstaty podle § 8 odst. 4 zákona o půdě rozhodující, jestliže ve skutečnosti byly na jejím základě prodány pouze stavby, případně stavební pozemek a zahrady, a zemědělské pozemky byly převedeny bez úplaty (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.10.1999, sp.zn. 24 Cdo 141/98).

Námitka dovolatelů, týkající se obcházení zákona, postrádá podklad, jestliže naopak napadený rozsudek vychází plně ze zákona; nepřípadná je zmínka o porušení dobrých mravů, jestliže žalovaní za zemědělské pozemky nezaplatili, případně navíc zaplacená částka odpovídá výroku soudu, podle nějž nebyla zrušena část smlouvy o převodu zahrad.

Dovolací soud tedy shledal rozsudek odvolacího soudu správným a dovolání zamítl podle § 243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ

Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že žalobkyni, která měla v dovolacím řízení úspěch, náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. července 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu