28 Cdo 2026/2010
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 126 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 2026/2010


ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Ústav geoniky AV ČR, v.v.i., se sídlem v Ostravě, Studentská 1768, zastoupeného JUDr. Adamem Zítkem, advokátem v Praze 1, Revoluční 11/725, doručování na adresu advokáta Mgr. Petra Kuchaře, Praha 4 Nusle, Na Pankráci 30a/404, proti žalovaným 1) J. K., 2) RNDr. J. K., CSc., bytem zastoupeným Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem v Brně, Příkop 2a, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 8/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2010, č.j. 38 Co 338/2008-231, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2008, č.j. 30 C 8/99-201, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí nacházejících se v k.ú. P., obci Brno. Výrokem II. změnil odvolací soud nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 58.560,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. Adama Zítka. Ve výroku III. odvolací soud zavázal žalované zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 28.705,- Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. A. Z.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry. Nižší instance shodně uzavřely, že okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 13. 11. 1957 došlo bez dalšího k - dosud rozhodnému - převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem (původně označeným jako pozemek parc.č. 91 v k.ú. J.) na právního předchůdce žalobce. Skutečnost, že právní předchůdkyně žalovaných H. P. (která shora uvedené pozemky převedla na žalované kupní smlouvou ze dne 29. 9. 1995) byla dostatečně seznámena s výsledky vyvlastňovacího řízení, jen přisvědčila závěru soudů obou stupňů o pravomocnosti výše zmíněného rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, a tedy i jejich konečnému právnímu posouzení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovodili přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jako důvod dovolání označili nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdili, že kontinuita vlastnického práva právních předchůdců žalovaných nebyla od 29. 11. 1952 nikdy přerušena. Namítali, že předmětné rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu nikdy nenabylo právní moci. Zdůraznili, že i v případě, že by byla Helena P. shledána nepravým dědicem, tak by žalovaní, jež od ní na základě kupní smlouvy v roce 1995 nabyli příslušný pozemek, byli chráněni ve smyslu ustanovení § 486 obč. zák., tj. jej získali v dobré víře od oprávněného dědice. Dovolatelé s poukazem na dle jejich názoru relevantní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, současně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání je přípustné.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jelikož citované ustanovení dopadá i na posuzovaný případ, bylo tudíž dovolání žalovaných shledáno přípustným.

Dovolání však není důvodné.

V současnosti dochází ve vlastnických věcech zvýšenou měrou k výskytu situací, vykazujících velmi blízké rysy po stránce právního posouzení. Jde o duplicitní zápisy v katastru nemovitostí, při nichž jsou na jedné straně stále zapsáni jako vlastníci fyzické osoby, kterým byly nemovitosti odňaty v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a od té doby ztratily možnost nemovitosti fakticky užívat; zapsáni mohou být také právní nástupci (dědici) těchto osob. Na straně druhé je duplicitně zapsána osoba právnická, a to nejčastěji stát nebo obec. Stát obvykle odvozuje své vlastnictví z nabytí nemovitostí v rozhodném restitučním období; obce dokládají své vlastnictví tvrzenou existencí restitučních titulů podle ustanovení § 1, § 2 či § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

Nutno tu podotknout, že v dané věci se však jedná jen o tzv. tvrzenou duplicitu , neboť v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci předmětných nemovitostí zapsáni pouze žalovaní.


Východiskem pro řešení takto vzniklých duplicit musí být především posouzení specifických skutkových okolností, které v rozhodném restitučním období provázely vynucenou ztrátu výkonu vlastnických oprávnění fyzických osob. Docházelo totiž nezřídka k tomu, že stát sice fakticky převzal nemovitosti do svého užívání (správy, hospodaření), ale po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu (správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy), nebo byl provedený úkon provázen tou vadou, že fyzická osoba (její právní nástupce) zůstali, resp. dosud jsou zapsáni v evidenci a nyní katastru nemovitostí jako vlastníci. Vzniklé situace jsou ztíženy skutečností, že v rozhodném restitučním období neměly od roku 1950 katastr nemovitostí a od roku 1964 evidence nemovitostí charakter závazné dokumentace o vlastnických vztazích a staly se pouhou evidenční pomůckou. Vznikaly navíc stále větší nesrovnalosti v zápisech o vlastnických vztazích, a to zejména jako následek odnímání pozemků i jejich vynucených převodů pro účely zemědělského kolektivizovaného hospodaření, jakož i rozsáhlých a často chaoticky prováděných výkupů pozemků pro stavbu sídlišť a tzv. občanské vybavenosti.

Po zániku totalitního režimu byla dána fyzickým osobám možnost, aby v rámci zákonných limitů dosáhly obnovení svých vlastnických oprávnění včetně fyzického ovládání věci, eventuálně aby jim byla vyplacena peněžitá náhrada při objektivní nemožnosti tato oprávnění realizovat. K tomu účelu sloužily restituční předpisy , jež nejsou zaměřeny na pouhé formální obnovení vlastnictví (to mohlo ve prospěch fyzické osoby zůstat zapsáno, viz výklad výše), ale především na napravení křivdy tedy na povinnost státu či jiné osoby věc držící ji vydat . O povinnosti vydání věci hovoří všechny restituční předpisy (srov. ustanovení § 5 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, § 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Jestliže fyzická osoba jako oprávněná v restituci nevyužila možnosti dané restitučním předpisem a neuplatnila svůj nárok na vydání nemovitosti, či nebyla úspěšná při uplatnění restitučního nároku, nemůže se nyní - v období již časově vzdáleném - oprávněně domáhat rozhodnutí o existenci svého vlastnictví k věci žalobou o určení vlastnictví. Obdobně i obrana žalované strany ve sporu o určení vlastnictví, postavená v obdobné situaci na mimorestitučních argumentech , nemůže být úspěšná (ke všemu srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, rozsudek velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2166/2006 a další rozhodnutí).

V rozsudku ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1999/2008, se Nejvyšší soud v obdobné souvislosti vyjádřil tak, že tím, že dovolatelé v 90. letech minulého století rezignovali na možnost domoci se vydání předmětných nemovitostí na základě restitučních předpisů, a namísto toho zvolili cestu nesporného dědického řízení o dodatečném projednání dědictví, vyhnuli se prokazování svého tvrzeného nároku. Takovým postupem byl zcela evidentně sledován nepřípustný záměr spočívající v obejití restitučních právních předpisů a domožení se vydání předmětných pozemků podle obecných právních předpisů. K obnovení vlastnického práva dovolatelů přitom nemohlo dojít i proto, že rozhodnutí vydané v dědickém řízení je deklaratorní, nikoliv konstitutivní povahy a zavazuje pouze účastníky konkrétního dědického řízení. Uvedené teze lze vztáhnout i na posuzovaný případ, i když jde nyní o žalované a určitý pokus o restituci byl ze stany jejich právní předchůdkyně učiněn. V předmětné věci totiž právní předchůdkyně žalovaných Helena P. nabyla ke sporným pozemkům (původně parc.č. 91 v k.ú. Jundrov) vlastnické právo na základě rozhodnutí Městského soudu v Brně o potvrzení o nabytí dědictví ze dne 4. 9. 1995, sp. zn. 59 D 2041/94. Na podkladě citovaného usnesení byla jmenovaná posléze zapsána v katastru nemovitostí jakožto výlučný vlastník uvedených nemovitostí.

Je však třeba se vrátit k vyvlastnění, které v nyní posuzované věci proběhlo podle ustanovení § 114 a § 108 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (v tehdy platném znění). Vyvlastňovací řízení proti Ing. P. a H. P. bylo vedeno před Městským národním výborem v Brně a jeho výsledkem bylo rozhodnutí zn. Výst. 4251/1957-H ze dne 13. 11. 1957, kterým došlo k expropriaci pozemku parc.č. 91 v k.ú. J. ve prospěch právního předchůdce žalobce (Biofyzikální ústav se sídlem v Brně). Uvedené rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 11. 7. 1958) bylo doručeno právní předchůdkyni žalovaných H. P. (viz závěry odvolací instance, str. 3 jejího odůvodnění).


Rozhodnutí o vyvlastnění však nebylo zapsáno do katastru (evidence) nemovitostí. Tak se stalo, že poté, co byla H. P. zapsána do evidence nemovitostí jakožto výlučný vlastník shora označeného pozemku (viz dědické řízení zmíněné výše), převedla řádně vloženou kupní smlouvou ze dne 29. 9. 1995 tento pozemek na žalované.

Právní předchůdkyně žalovaných se také pokusila o restituci pozemků, posléze označených jako parc. č. 1505/2, 1510/6, 1506/3, 1507/3, vše v kat. úz. P. Nebyla však úspěšná; její žádost, podaná dne 23. 9. 1992 u Pozemkového úřadu Magistrátu města Brna, byla následně zamítnuta pro věcnou nepříslušnost. Je otázkou, zda neměl být uplatněn nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Shrnuto tedy: vyvlastnění nemovitostí P. bylo v roce 1957 provedeno, nebylo však zapsáno v katastru a podle všeho vykazovalo i další právní vady (nevyplacení náhrady). Tento stav umožnil od roku 1991 pozůstalé H. P. uplatnit restituční nárok, který by směřoval k vydání nemovitostí. K uplatnění nároku sice došlo, ale později a podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) - neúspěšně. Za tohoto právního stavu nelze přiznat relevanci následně ani dědění H. P., ani převodu nemovitostí v roce 1995 touto převodkyní na nabyvatele nynější žalované. Tyto právní úkony, obcházející již neúspěšnou restituci, nutno posuzovat jako absolutně neplatné a nelze dovodit ani dobrou víru žalovaných, a to ani v intencích § 486 obč. zák. Žalovaní totiž, jak plyne z obsahu spisu, věděli o předchozím neúspěšném pokusu H. P. restituovat. Nelze tu proto použít ani nález IV. ÚS 42/09, na který poukazují žalovaní v dovolání. Vlastníkem nemovitostí je tedy žalobce, jenž odvozuje svůj titul od vlastnictví státu, vyplývajícího z někdejšího vyvlastňovacího řízení.

Z uvedeného plyne, že uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; dovolání žalovaných bylo zamítnuto, žalobci však podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu